sobota 17. ledna 2009

To se prostě stává

Když se mi asi před dvěma týdny začala rozpadat domácnost pod rukama, říkala jsem si: to se prostě stává...

Rozbil se mi toastovač, prostě se jednoho dne přestal zapínat. Použila jsem ho asi třikrát, možná právě proto, už ho nebavilo jen tak ledabyle ležet ve skříni.

Pokazil se topinkovač. Zatímco jsem pozorovala opékající se krajíc chleba, modře se v něm zablýslo a už se nikdy znovu neuvedl do provozu.

Pak takhle jednou v noci zhasla světýlka na okně. To asi praskla jedna z mini žárovek.

A potom protestovalo topení. Nejprve přestalo topit úplně, na mé pokusy o znovuzapnutí ani na mé prosby nereagovalo, a tak jsem pár dní doma strávila v čepici a šále. Bylo to dobrodružství. Kolikrát se vám stane, že by vám doma při mluvení šel kouř od pusy? S tím se dá dělat věcí! Nikdy jsem si doma tolik nezpívala, jako v těch dvou dnech. Pak jsem ho, násilím (a pak že se násilím nic nevyřeší) zapnula. I když topí podstatně méně než jindy, topí.

KARMA. Ten pro mne podivně fungující přístroj se rozhodl, že teplá voda je pro mne přílišným luxusem. A tak mi ji vzal.

Však ještě mě doma zahřívaly šálky teplého čaje. Horkého čaje! Jen trochu zchladl (což se mu v mém nevyhřátém bytě dařilo poněkud rychle), už to nebylo ono. A tak mým každovečerním rituálem bylo běhání z postele k mikrovlnce (to abych přihřála čaj) a zpátky. Ovšem jen do té doby, než se v mikrovlnce modře zablýsklo, ozvala se rána a bylo po její existenci (také jste si všimli, že modré zablýsknutí mě provází celým životem?).

Přesvědčená o tom, že už se nic stát nemůže (totiž jediné funkční přístroje nyní byly: varná konvice, TV a DVD) jsem se odebrala k počítači, abych si veřejně postěžovala a "zmedializovala mou prohranou bitvu", v tom se ale počítač modře zablýskl (tentokrát bez kouře, jen se modře rozsvítila obrazovka), napsal nějaký anglický blábol a ačkoliv jsem zkoušela známé finty
ctrl-alt-delete, jen na mě modře a blbě civěl. A tak jsem dala na radu techsupportu, kterou denně slýchávám v telefonu: vypnout a zapnout! A ejhle, modrou obrazovku nahradil můj známý wallpaper.

Tak, už jen připojit internet a můžu si postěžovat na neschopné kuchyňské roboty. Jenže to by musel fungovat. Internet také vstoupil do stávky. (Ani techsupport nic nesvedl, a tak jsem nakonec - po několika dnech - dostala přístroj nový).

No, příběh je už dosti dramatický, proč to dál zveličovat. Už bychom to měli ukončit nějakým happy endem. A když happy end, tak pořádný. S přáteli jsme u mě doma uspořádali večírek. Sice neteče teplá, nefungují kuchyňské přístroje a topení topí jen, když se mu zachce, ale copak na jednohubky a pár skleniček vína potřebujeme roboty? Bavit se umíme i bez nich. A také že ano. Happy end se vyvedl.

Však sami představitelé netušili, že následuje druhý díl.

V noci, kdy byl večírek v plném proudu, počala protíkat toaleta. Známe to všichni, prostě se něco v nádrži uvolní a vodopád je na světě, nu což, to se prostě stává.

Ale práce volá, na opravu není čas, a tak prostě jen zastavíme vodu. Upss, voda zastavit nelze, kohoutek nefunguje. Co naplat, den mi bude protíkat záchod a já trochu za vodu připlatím, nic se neděje.

Po příchodu z práce zjišťuji, že nefunguje DVD a hudební přehrávač v jednom. A tak poslouchám toaletní serenádu. Protíkající voda zní podobně jako vodopád, Čajkovskij to sice není, ale...

Však po dvou hodinách tytéž "tóny" zní spíš protivně než příjemně, navíc, když je nemůžete ničím přehlušit (ona totiž nehraje ani ta hudba, ani filmy). A tak jsem oblékla montérky, ze střechy ukradla požární žebřík a jala se opravovat. To by člověk neřekl, co všechno ta toaletní nádrž obsahuje. Ale vypadá to jednoduše: tohle zastrčím, toto připojím, tamto přivážu a půjde to! V euforii a návalu pýchy, že nepotřebuji instalatéra, ale všechno si emancipovaně spravím sama, jsem zapomněla ověřit správnost úkonu, nepokusila jsem se spláchnout. Ale jednou to přijít muselo, potřeba na mě přišla.

Tak, jak každý z nás automaticky zouvá své boty po příchodu domů nebo čistí zuby po ránu (tedy každý ne, avšak většina), tak automaticky jsem po vykonané potřebě spláchla, tedy zatáhla za šňůrku visící z vodní nádrže (kterou mám - jak jsem ještě nezmínila - až u stropu).

Scénka, která následovala, je pouze pro silné povahy. Tedy kdo se silnou povahou být necítíte, považujte spláchnutí za happy end a opusťte tyto stránky.

Tedy jsem spláchla. Nedovedu říct, jaké časové období bych měla přisuzovat tomu, co následovalo. Možná to přišlo ve vteřině, možná v minutě. Zpětně mi to prostě připadá jako jedna nepovedená chvilka. V ruce mi zůstala utržená šňůrka ze splachovadla. Na hlavu mi spadl dekl z vodní toaletní nádrže, hned poté mě polila (a moje stěny též) zelená voda z nádrže a pak, ve chvíli, kdy jsem otáčela svůj zrak ke stropu - co se to proboha děje?! mi na hlavu spadl železný strojek z nádrže, který mi rozsekl čelo a způsobil bouli jako z Toma a Jerryho. Odrazil se od mé hlavy a spadl do záchodu (ano, tam, kde byla vykonaná potřeba).

Co jsem prováděla v čase následujícím už nevím. Mám pár matných vzpomínek - krev v umyvadle, hledám náplast, zelený obličej (to z té vody), klepání sousedky, její vyděšený výraz, telefonát mamince, maminka se směje až se popadá za břicho, zuřivost, hledám strojek v záchodě, ohřívám vodu, ležím ve vaně a brečím a směji se...

Představuji si scénku, jak přicházím s rozseknutou hlavou k doktorovi a ten se ptá: "Slečno, jak se vám to stalo?" A já na to: "Ále, pane doktore, to víte, to jsem takhle spláchla a na hlavu mi spadl železný strojek ze záchodu, to víte, to se prostě stává..."

3 komentáře:

Navi the Ripper řekl(a)...

=)No smích není na místě, ale s úsměvěm jde všechno líp..neuvěřitelné skutečně :-)

Martin Mooz řekl(a)...

Wow! doufám, že kategorie, do které článek spadá (tedy "aktuálně s nadsázkou") je opravdu s nadsázkou...

Gabra řekl(a)...

@ Martin: A víš, že ani ne... Tentokrát to není na motivy skutečné události, ale opravdu dle skutečné události.