neděle 30. listopadu 2008

Pohádky o Mirečkovi

Čím jsme starší, tím víc vzpomínek máme… Existují vzpomínky, které vyprchají, než usneme, existují ale i takové, které se nám uchovají napořád. Vrátí se kdykoliv chceme, možná po letech trochu zkreslené.

Někdy jsou krásné, jindy smutné… ať tak či tak, vyvolávají v nás pocity, které jsme cítili tenkrát, když se to stalo. Tenkrát, když jsme byli mladší, krásnější a nevinější…

Byla jsem mladá, byla jsem krásná a zcela nevinná. Ležela jsem zachumlaná pod peřinou, z pod které koukal jen nos a mé dokořán otevřené oči. Vedle mě ležela, jako přes kopírák, moje mladší sestra. Její ohromná kukadla civěla na tátu, na muže s pěstěným knírem, co vyprávěl pohádku. Pohádku o Mirečkovi.

Totiž můj táta se jmenuje Mirek. A jako malý byl také Mirek, jen tenkrát říkali mu zdrobněle - Mirečku. A můj táta měl z dětství spoustu zážitků. A večer , někdy ráno, nás – tedy mně a mou malou sestru – těmi zážitky bavil. Milovaly jsem pohádky o Mirečkovi, byly lepší než večerníček. Zábavnější a hlavně – na motivy skutečných příběhů.

Jednou měl Mireček koně na půdě. No vážně. Malý Mireček toužil celý život po tom mít koně, ale nikdo mu ho nedovolil, prý že ho neměli kde ustájit. Ale malý Mireček byl vynalézavý a koně si kdesi našel sám. Však musel ho před rodiči i prarodiči utajit, jinak by mu ho zakázali, to je jasné. A tak ho schoval na půdu do sena. Problém byl ten, že na půdu nebyly schody. A tak se malé hříbě muselo naučit chodit po žebříku. Jednou na to stejně rodiče přišli…

Mireček se taky rád procházel po lese. Jednou nekoukal, kam šlape a spadl do velké černé díry. V té díře byl jednooký smutný obr, který se nemohl dostat ven. Mireček mu pomohl. A obr mu byl navždycky vděčný.

Nepamatuji si, kolik mi bylo, když nám táta začal své příběhy vyprávět, ale vzpomínám si, že když mi bylo asi tak čtrnáct let a našla se ta správná chvíle, pohádky o Mirečkovi jsem velmi ráda slýchala znovu a znovu.

Dospěla jsem a není nikdo, kdo by mi vyprávěl pohádky. A tak si musím vystačit sama s knížkami Boženy Němcové a Františka Hrubína. Nedávno jsem se sešla s mladší sestrou v kavárně a s očima v slzách jsme vzpomínaly na pohádky o Mirečkovi. Překvapilo mě, že jsme se shodly na jedné věci. Dodnes věříme (i když s rezervou), že Mirečkovy příběhy byly skutečné.

Znéte film „Velká ryba“? Pokud ne, pak se na něj podívejte. A možná vám na konci budou kanout slzy jako hráchy. Tak jako mně… Protože některé vzpomínky se vrátí, kdykoliv chceme.
Možná jsem nebyla dítětem, s kterým by trávili rodiče celé dny. Byla jsem ale dítětem, které, když trávilo čas s rodiči, nikdy se nenudilo.

„Fantazie opuštěná rozumem plodí nemožné stvůry. Však spojená s ním je matkou všech umění a zdrojem jejich zázraků.“

Jsem vděčná, že můj táta měl rozum a jeho slova byla matkou (nebo otcem?) zázraků. Protože i díky nim moc dobře vím, že zázraky se dějí. A přicházejí, když sami chceme…

sobota 8. listopadu 2008

Dialogy duše a knihy

Seznam je v současné době aktualizován

N.N. kdysi řekl: "Četba dobré knihy je ustavičný dialog, při kterém nás kniha oslovuje a naše duše odpovídá."
Usmyslela jsem si, že si napíši seznam všech dialogů, které jsem vedla. To abych si třeba za pár let mohla nastavit zrcadlo.
"Kniha je zrcadlo. Když do něj nakoukne opice, nemůže z něho vykouknout apoštol," pravil G.Ch. Lichtenberg.

  • Alda Alan ~ Nikdy si nedávejte vycpat svého psa (IKAR; 2008)
  • Andersen Hans Christian ~ Sněhová Královna (Albatros; 1987)
  • Andersen Hans Christian ~ Sněhová Královna (Albatros; 1996)
  • Appelo Tim ~ Ally McBealová průvodce seriálem (Reader´s Digest Výběr; 2001)
  • Barris Chuck ~ Zpověď nebezpečné mysli (Euromedia Group; 2003)
  • Bass Eduard ~ Malá skleněná gilotinka (ARSCI; 1999)
  • Blahušová Eva ~ Kalanetika (OLYMPIA; 1992)
  • Blytonová Enid ~ Dvojčata Pat a Isabela (EGMONT; 1993)
  • Blytonová Enid ~ Podařená dvojčata (EGMONT; 1993)
  • Buchtová Ivana ~ Paměti obce Kožušany - Tážaly (DANAL; 2000)
  • Bukowski Charles ~Faktótum (PRAGMA; 2002)
  • Bukowski Charles ~ Poštovní úřad (PRAGMA; 1996)
  • Cros Charles, Jouy Jules etc. ~ Smích a písně z Montmartru (Československý spisovatel; 1982)
  • Cunningham Michael ~ Hodiny (ODEON; 1998)
  • Čapek Karel ~ Krakatit (Československý spisovatel; 1989)
  • Černý Jiří ~ Dějiny lingvistiky (Votobia; 1996)
  • Černý Vojtěch ~ Řeč těla (Computer Press; 2008)
  • Dahl Roald ~ Karlík a Továrna na čokoládu (ACADEMIA; 2005)
  • Dahl Roald ~ Milostné rošády (ODEON; 2001)
  • Dyk Viktor ~ Povídky Emila Šarocha (F. Topič; 1935)
  • Ebr Vráťa ~ Nejen bonmoty a citáty o knihách a čtenářích (Euromedia Group; 2004)
  • Ebr Vráťa ~ Nejen bonmoty a citáty o životě nahoře i dole (Euromedia Group; 2004)
  • Eco Umberto ~ Jak napsat diplomovou práci (VOTOBIA; 1997)
  • Erben Karel Jaromír ~ Kytice (Mladá fronta; 2003)
  • Erben Karel Jaromír ~ Pohádky (Československý spisovatel; 1979)
  • Esplandová Pamela, Wallnerová Rosemary ~ Využít každý den (Portál; 2008)
  • Exupéry Antoine de Saint ~ Malý Princ (Albatros; 2000)
  • Fellnerová Uschi ~ Ženy na úrovni (MOTTO; 1994)
  • Fieldingová Helen ~ Deník Bridget Jonesové (AURORA; 1997)
  • Fischerová Sylva ~ Anděl na okně (dybbuk; 2007)
  • Fořt Petr ~ Výživa v otázkách a odpovědích (Ivan Rudzynkskij; 2003)
  • Gelder Peter van ~ Z filmu do filmu (EGEM; 1993)
  • Hašková Coolidge Eliška ~ Pět amerických prezidentů, český babička a já (Nakladatelství Lidové noviny; 2005)
  • Havířová Jana ~ Společenské hry pro děti od 6 do 11 let (Grada; 2005)
  • Heaney Seamus ~ Přezimování pod širým nebem (Mladá fronta; 1999)
  • Hillová Lorna ~ Sen o baletní škole (Albatros; 1995)
  • Hofman Ota ~ Chobotnice z Čertovky (Albatros; 1989)
  • Horelová Eliška ~ Michalka a Julián (Albatros; 1987)
  • Hrubín František ~ Pohádky tisíce a jedné noci ( Státní nakladatelství; 1967)
  • Hughes Monica ~ Cinderella (Marks and Spencer p.l.c.; 2007)
  • Irving John ~ Svět podle Garpa (Euromedia Group; 1999)
  • James Henry ~ Utažení šroubu (Euromedia Group; 2006)
  • Januszewska Hanna ~ Popelka (Nasza Ksiegarnia; 1974)
  • Jebavý Vávlav X. ~ Erorýmy (NVT Repro; 1999)
  • Jirásek Alois ~ Lucerna (Národní divadlo; 2001)
  • Jobber David, Lancaster Geoff ~ Management prodeje (Computer Press; 2001)
  • Kafka Franz ~ Proměna a jiné povídky (KMa; 2002)
  • Kolář Josef ~ Z deníku kocoura Modroočka (Albatros; 1976)
  • Konigsburgová E. L. ~ Uprchlíci, Michelangelo & zvědavá milionářka (Albatros; 1995)
  • Kovářík Vladimír ~ Literární toulky Moravou (Albatros; 1978)
  • Krátká Karla ~ Memento (a)mori(s) (Vydáno vlastním nákladem; 2007)
  • Krátká Karla ~ Nemocná láskou pro tebe píšu (Vydáno vlastním nákladem; 2005)
  • Krchovský J.H. ~ Nad jedním světem (HOST; 2004)
  • Kutinová Amálie ~ Málinčina zvířátka (Sfinga; 1995)
  • La Mure Pierre ~ Moulin Rouge (Svobodné slovo; 1966)
  • Lapáček Jiří ~ Používáme internet s portálem SEZNAM.CZ (Computer Press; 2004)
  • Lau Theodora ~ Velká kniha čínských horoskopů (PRAGMA; 1997)
  • Lennon John ~ Nanebepění (Argo; 2001)
  • Lukešová Milena ~ Nahej v trní (Albatros; 1985)
  • Mácha Karel Hynek ~ Máj (Mladá fronta; 2002)
  • Malý Jakub P. ~ Mlýny větrné... a jiné (Protis; 2007)
  • Marhoul Alois ~ Láska s.r.o. (ARSCI; 2001)
  • Michálek Miroslav ~ Ten můj anděl poněkud se zarděl (NVT Repro; 2001)
  • Michálek Miroslav ~ Pěkná hromada (NVT Repro; 1999)
  • Milne A. A. ~ Medvídek Pú (Albatros; 1988)
  • Moretti Marino, Segantiny Giovanni aj. ~ Básníci soumraku (Paseka; 2001)
  • Morgenstern Christian ~ Estetická lasička (Dokořán; 2008)
  • Morgenstern Christian ~ Písně šibeničních bratří (Mladá fronta; 2000)
  • Neruda Jan ~ Různí lidé ( ARSCI; 2002)
  • Opitz Karlludwig ~ Můj generál (Naše vojsko; 1964)
  • OXFORD encyklopedie ~ Slavné osobnosti (SVOJTKA & Co; 2001)
  • Páral Vladimír ~ Milenci a vrazi (Melantrich; 1990)
  • Pavel Petr ~ Andělům víno (Větrné mlýny; 1999)
  • Pavličová Šárka ~ Skřítkovy úkoly (Levné knihy Kma; 2006)
  • Poberovy Slávka a Jesica ~ Minimum Bontonu (OLYMPIA; 1994)
  • Poe Edgar Allan ~ Havran a jiné básně (Dokořán; 2003)
  • Poledňáková Marie ~ Jak dostat tatínka do polepšovny (Mladá fronta; 1987)
  • Powterová Susan ~ Přestaňte bláznit! (Ikar; 1997)
  • Procházková Iva ~ Hlavní výhra (ARSCI; 1996)
  • Schneider Stephanie ~ Proč máma potřebuje růžovou kabelku (Práh; 2007)
  • Sienkiewicz Henryk ~ Quo Vadis (E. Beaufort; rok neznámý)
  • Sienkiewicz Henryk ~ Quo Vadis (Nakladatelství Josefa Šimona; 1994)
  • Sotnik Jurij ~ Míša, mistr na průšvihy (Albatros; 1988)
  • Soukupová Jana ~ Dávnověk (Petrov; 1998)
  • Strieder Swantje ~ Řím (Marco Polo; 2008)
  • Svěrák Zdeněk ~ Povídky (Fragment; 2008)
  • Šindelářová - Voříšková Marie ~ Malý domeček - plný koleček (Mladá léta; 1959)
  • Topf Cornelia ~ Řeč těla pro ženy (Grada; 2009)
  • Volf Petr ~ Ivan Komárek (BB art; 2004)
  • Welsh Irvine ~ Extáze (PRAGMA)
  • Welsh Irvine ~ Noční můry s čápem Marabu (MAŤA; 2003)
  • Weyers Frank ~ Salvador Dalí (Slovart; 2005)
  • White Patrick ~ Poušť Johanna Vosse (Svoboda; 1980)
  • Wolker Jiří ~ Jitřní píseň (Mladá fronta; 1973)
  • Zinnerová Markéta ~ Princezna z třešňového království (Albatros; 1989)
  • Žáček Jiří ~ Pro slepičí kvoč (Albatros; 1990)

Na nesamotu

Pavel vyšplhal na zábradlí, vzpřímil se a mhouřil oči přes cestu. Už tu musí být, pomyslel si. „Slunko blbý,“ zaklel, nerozeznal ani barvu světel na semaforu díky přílišnému svitu slunečních paprsků.

„Ahój, Leni, tady jsem,“ mával zběsile rukama, až neudržel rovnováhu a zavrávoral. „Sakra!“ Včas sestoupil nohou ze zábradlí a zabránil tak pádu.

„Ahoj! Promiň mi zpoždění, byl šílenej provoz,“ omlouvala se plavovláska v kostýmku a objala Pavla kolem pasu. Prohrábla mu rukou kudrnaté havraní vlasy, jak to dělávala kdysi.

„Hm, sekne ti to,“ Pavel Lenku prohlédl od hlavy až k patě. Ledabyle elegantní, jako vždy. Lenka děkovně pokývla.

„Tak jak ses tam měla, hm?“

„Vždyť to víš,“ usmála se při vzpomínce na každodenní telefonáty, které si s Pavlem vyměňovala. „Dobře, jen to bylo náročnější než jsem čekala. Než jsem se francouzsky plynule domluvila, trvalo to příliš dlouho. A to mi tady v jazykovce slibovali, jak jsem připravená.“

„Teď už musíš mluvit jako rodilá Pařížanka, po dvou letech.“

„No, skoro,“ ušklíbla se Lenka a přeskočila zábradlí napříč jejímu nepohodlnému obutí .

„Jdeme k Cibulkovi?“ mrknul na ni Pavel a nečekal na odpověď. Popadl Lenku za ruku – překvapilo ho, jak automaticky to udělal. Lenku taky.

Šli mlčky, celou cestu si jen hleděli do očí, jako dva staří milenci, co potkali se po letech. Ostatně, tak nějak to bylo. Drželi se pevně za ruce, které se ve vedru tohoto slunného dne potily, ale v tu chvíli to bylo jedno. Zase byli spolu, snad napořád.


Rozprostřela se před nimi kavárna porostlá zeleným břečťanem, tolik, že přes něj nebyl vidět zlatavý nápis: kavárna – vinárna – čítárna CIBULKA. Za dveřmi stál známý stoleček s koženými křesílky naproti sobě a na něm váza se žlutým poupátkem růže.

„Pro mne?“ zaúpěla Lenka.

„Pro tebe,“ kývl Pavel a gentlemansky odsunul Lence křesílko. „Posaďte se, madam!“

„Děkuju.“ Lenka přivoněla k růži a děkovně se zadívala na Pavla. „Jsi romantik, pořád.“

„V Paříži bylo romantiků až až nebo ne?“ Pavel se bojácně pousmál.

„To bylo. Ale nikdo mi nedal žlutou růži.“

„A řekla jsi někomu, že je tvá nejoblíbenější?“

„Ne, tobě jsem to taky neřekla a přišel jsi na to.“

„Taky mi to trvalo. Co jsem nakoupil květin, než jsem dle tvého rozzářeného úsměvu poznal, že teprve tahle je ta pravá.“ Pavel přivřel oči a představil si Lenčin široký úsměv, když jí prvně přinesl žlutou růži. Byla jako víla. Otevřela mu tehdy v pyžamu, světle modrém. Byla bosa, i přesto při pohledu na Pavla se žlutou růží vyběhla ze dveří na chodník a objala ho.

„Vítáme Vás, Lenko,co si dáte? Jako vždy nebo jste v Paříži změnila apetit?“ ptal se rozesmátý číšník a bez čekání na odpověď pokládal na stůl láhev Svatovavřineckého vína a dvě sklenky.

„Naprosto jste se trefil,“ přikývla Lenka a zadívala se na zasněného Pavla. „Chodil jsi sem i beze mne?“ zeptala se ho.

„Chodil, každý den. Sám,“ pohlédl na číšníka, který zatím naléval víno, ten souhlasně přikývl:

„Bylo mu bez vás smutno. Ani nepil Svatovavřince, jen kafe a vodu.“ Lenka se na Pavla tázavě podívala, ta informace jí ohromně zahřála. Chodil sem sám a ještě na vodu!

„No jo no, koho by bavilo vychutnávat si tak výborné víno o samotě?“ bránil se Pavel.

Lenka pozdvihla skleničku, Pavel také. Přiťukli si.

„Na nesamotu,“ pronesla Lenka.

„Na nesamotu s tebou,“ dodal Pavel.

Lenka odložila sklenku a natáhla se přes stůl. Objala ho. Silně a nadlouho.


„Ještě mi řekněte, co nového?“ zeptala se Lenka číšníka, když s Pavlem ruku v ruce opouštěli kavárnu.

„Ani se neptejte,“ zamračil se.

„Jakto, stalo se něco?“ vyptávala se i přes číšníkovu pobídku neptát se Lenka dál a stiskla Pavlovu ruku.

„Cibulka je na prodej.“

„Cože?! To není možné. Proč? Komu? Co tu bude?“ kumulovala Lenka bez přemýšlení otázky a neskrývala svůj vyděšený výraz.

„Majitel už na to nemá prostě náladu. Nevím, co tu bude, nového majitele neznám, já odjíždím do Anglie, takže mi to může být jedno, ale bude se mi sakra stýskat, to vám teda povim.“

„To nemáte moc přívětivé novinky“ zamračila se Lenka. Rozhlédla se po interiéru kavárny, jako by zde byla naposledy. Na vínově vymalovaných stěnách visely fotografie významných básníků, ledabyle rozmístěné, jako by někdo nejprve přitloukl náhodně hřebíčky a teprve pak na ně sháněl fotografie různých velikostí, v různých rámečcích. Ze stropu viselo několik světel kuželovitého tvaru, která sahala až téměř ke stolům. Vzpomněla si, jak zde byla poprvé. Když vstávala ze židle, praštila se do světla, které vždy v podvečer tlumeně osvětlovalo tváře poeticky naladěných hostů.

„Je to tu kouzelné,“ pravila s povzdechem.


Po příchodu k Pavlovi Lenka na chvíli oněměla. Z vybydleného bytu se za ty dva roky, co byla pryč, stal luxusní útulný prostor. Vymalováno, nový nábytek, nové koberce…

„Jak jsi to proboha dokázal?“

„Chtěl jsem, aby fráze ´návrat domů´ znamenala opravdu domů. Chtěl bych, abys tu bydlela, Lenko. Konečně napořád.“

Lenka se pousmála, sklopila hlavu.

„Pavle, to…“

„A mám pro tebe ještě jedno překvapení,“ přerušil ji Pavel. „To budeš teprve koukat!“

„Pavle,“ zarazila ho, položila ukazováček na jeho usměvavé rty. „Zítra odjedu.“

„Jak to myslíš,“ v Pavlových očích se zračilo obrovské překvapení.

„Musím zase do Paříže, na další rok. Projekt jsme nestihli dokončit. Ale pak se už vrátím na pořád, slibuju,“ Lenka semkla proviněním rty. Dělala to většinou, když musela říct něco, co nechtěla. Nebylo jí to příjemné, vysoukat ta slova ze sebe. Přesto mluvila sebejistě, rázným hlubokým hlasem, který Pavla vždycky tolik uklidňoval.

„Překvapit jsem tě měl já,“ pravil sklesle Pavel. „Ale tys mě zase předběhla.“

„Je mi to líto, měla jsem ti to říct hned.“ Lenka se rozhlédla po prosluněném pokoji. „Je tu krásně, přímo nádherně. Celý rok se sem budu o to víc těšit.“

„Já vím,“ hlesl Pavel. Přiblížil se k Lence a pohladil ji po tváři. „Miluju tě.“

„A já tebe.“

Po dvou letech spolu strávili noc.


O sedm měsíců později

Lenka odložila knihu na odkládací pult a pohlédla z okýnka. Pod křídlem letadla se počala rozprostírat krajina, nejdřív vypadalo všechno podobně, samé rozlehlé plochy sépiové barvy, však vteřinu za vteřinou byl pohled jasnější. Krajinu jako by někdo zrovna vymalovával, žlutými, zelenými a hnědými temperovými tóny.

„Jsme DOMA,“ pravila nahlas. Zavřela oči a pohladila své břicho.


Nasedla do objednaného taxíku.

„Zavezte mě do Roztyl, k autoprodejně Automak,“ poručila řidiči. Nebyla schopná přestat se usmívat, dlouho se necítila tolik šťastně. Tolik doma. Pohlédla do řidičova zpětného zrcátka a spatřila svůj obraz. Změnila se, možná ne vně, ale uvnitř jistě. Už jí tolik nevadily vrásky kolem rtů a očí způsobené neustálým úsměvem, naopak. Kdo nemá vrásky kolem rtů, ten se v životě asi nudil, napadlo jí. Vyplázla na sebe do zrcátka jazyk. Periferně viděla, jak si toho řidič všimnul a zakoulel očima. Vyplázla ho znovu, tentokrát na něj. Pomyslela si, že v pětatřiceti by už měla mít rozum a provinile semkla rty.

„Počkejte tady,“ poručila taxikáři a běžela ke dveřím autoprodejny. Naproti jí vycházel kníratý obtloustý muž, nadzvedl knír a ukázal bílý široký úsměv:

„Lenko! Co tady děláš? Vítám tě! Vypadáš… jinak,“ zarazil svůj pohled na Lenčině kulatém břiše.

„Jo, jako balón,“ usmála se Lenka. „Jak se máš, Tome?“ ptala se upřímně dávného přítele, majitele autosalonu.

„No já dobře, ale jak vidím, ty jsi na tom ještě líp. Poprvé má někdo větší břicho než já,“ zachechtal se. Přistoupil blíž, aby si ji mohl pořádně prohlédnout, jako by stále nevěřil vlastním očím: „Je to…?“

„Ano, je to Pavlovo dítě,“ přerušila ho.

„A on to…“

„Ne, on to ještě neví. Chtěla jsem ho překvapit. Je tady?“

„No holka, tys byla vždycky překvapení samo, ale tohle! To s Pavlem praští. Neměla jsi přijet až za půl roku?“

„Jo, ale to už bude tohle dávno na světě, o to bych Pavla přece nepřipravila. Tak je tu?!“ naléhala Lenka.

„Blázínku, vždyť Pavel tu nedělá už dobrých pět měsíců. Vidím, že tajnůstkáři jste oba dva,“ zachechtal se Tomáš. Když viděl Lenčin vyděšený pohled, hned dodal: „Neboj, nikam ti nezdrhnul, jen koupil kavárnu. Že by taky překvapení?“ Tomáš se zasmál až se mu natřásalo břicho.

„Kavárnu?“ opakovala Lenka užasle. „Kavárnu. Kavárnu!“ vykřikla a políbila Tomáše na tvář. Jeho strniště ji zašimralo.


Lenka naskočila do taxíku: „Jedeme do Cibulky. Kavárna na rohu Jihozápadní a…“

„Já vím, kde to je, slečno,“ přerušil ji taxikář. „Ale tu kavárnu přejmenovali.“

„Jak? Jak se teď jmenuje?“ vyzvídala Lenka, natěšená jako malé děcko.

„To nevím, slečinko, to už si nepamatuju.“

Lenka opřela hlavu o okénko, ruce položila na své velké břicho a odpočívala. Ale jen fyzicky. V mysli jí běhalo milion myšlenek.


Rozprostřela se před nimi kavárna porostlá zeleným břečťanem, tolik, že přes něj nebyl vidět zlatavý nápis: kavárna – vinárna – čítárna NESAMOTA. Za dveřmi stál známý stoleček s koženými křesílky naproti sobě a na něm cedulka s nápisem Reservé.