Čím jsme starší, tím víc vzpomínek máme… Existují vzpomínky, které vyprchají, než usneme, existují ale i takové, které se nám uchovají napořád. Vrátí se kdykoliv chceme, možná po letech trochu zkreslené.
Někdy jsou krásné, jindy smutné… ať tak či tak, vyvolávají v nás pocity, které jsme cítili tenkrát, když se to stalo. Tenkrát, když jsme byli mladší, krásnější a nevinější…
Byla jsem mladá, byla jsem krásná a zcela nevinná. Ležela jsem zachumlaná pod peřinou, z pod které koukal jen nos a mé dokořán otevřené oči. Vedle mě ležela, jako přes kopírák, moje mladší sestra. Její ohromná kukadla civěla na tátu, na muže s pěstěným knírem, co vyprávěl pohádku. Pohádku o Mirečkovi.
Totiž můj táta se jmenuje Mirek. A jako malý byl také Mirek, jen tenkrát říkali mu zdrobněle - Mirečku. A můj táta měl z dětství spoustu zážitků. A večer , někdy ráno, nás – tedy mně a mou malou sestru – těmi zážitky bavil. Milovaly jsem pohádky o Mirečkovi, byly lepší než večerníček. Zábavnější a hlavně – na motivy skutečných příběhů.
Jednou měl Mireček koně na půdě. No vážně. Malý Mireček toužil celý život po tom mít koně, ale nikdo mu ho nedovolil, prý že ho neměli kde ustájit. Ale malý Mireček byl vynalézavý a koně si kdesi našel sám. Však musel ho před rodiči i prarodiči utajit, jinak by mu ho zakázali, to je jasné. A tak ho schoval na půdu do sena. Problém byl ten, že na půdu nebyly schody. A tak se malé hříbě muselo naučit chodit po žebříku. Jednou na to stejně rodiče přišli…
Mireček se taky rád procházel po lese. Jednou nekoukal, kam šlape a spadl do velké černé díry. V té díře byl jednooký smutný obr, který se nemohl dostat ven. Mireček mu pomohl. A obr mu byl navždycky vděčný.
Nepamatuji si, kolik mi bylo, když nám táta začal své příběhy vyprávět, ale vzpomínám si, že když mi bylo asi tak čtrnáct let a našla se ta správná chvíle, pohádky o Mirečkovi jsem velmi ráda slýchala znovu a znovu.
Dospěla jsem a není nikdo, kdo by mi vyprávěl pohádky. A tak si musím vystačit sama s knížkami Boženy Němcové a Františka Hrubína. Nedávno jsem se sešla s mladší sestrou v kavárně a s očima v slzách jsme vzpomínaly na pohádky o Mirečkovi. Překvapilo mě, že jsme se shodly na jedné věci. Dodnes věříme (i když s rezervou), že Mirečkovy příběhy byly skutečné.
Znéte film „Velká ryba“? Pokud ne, pak se na něj podívejte. A možná vám na konci budou kanout slzy jako hráchy. Tak jako mně… Protože některé vzpomínky se vrátí, kdykoliv chceme.
Možná jsem nebyla dítětem, s kterým by trávili rodiče celé dny. Byla jsem ale dítětem, které, když trávilo čas s rodiči, nikdy se nenudilo.
„Fantazie opuštěná rozumem plodí nemožné stvůry. Však spojená s ním je matkou všech umění a zdrojem jejich zázraků.“
Jsem vděčná, že můj táta měl rozum a jeho slova byla matkou (nebo otcem?) zázraků. Protože i díky nim moc dobře vím, že zázraky se dějí. A přicházejí, když sami chceme…
Někdy jsou krásné, jindy smutné… ať tak či tak, vyvolávají v nás pocity, které jsme cítili tenkrát, když se to stalo. Tenkrát, když jsme byli mladší, krásnější a nevinější…
Byla jsem mladá, byla jsem krásná a zcela nevinná. Ležela jsem zachumlaná pod peřinou, z pod které koukal jen nos a mé dokořán otevřené oči. Vedle mě ležela, jako přes kopírák, moje mladší sestra. Její ohromná kukadla civěla na tátu, na muže s pěstěným knírem, co vyprávěl pohádku. Pohádku o Mirečkovi.
Totiž můj táta se jmenuje Mirek. A jako malý byl také Mirek, jen tenkrát říkali mu zdrobněle - Mirečku. A můj táta měl z dětství spoustu zážitků. A večer , někdy ráno, nás – tedy mně a mou malou sestru – těmi zážitky bavil. Milovaly jsem pohádky o Mirečkovi, byly lepší než večerníček. Zábavnější a hlavně – na motivy skutečných příběhů.
Jednou měl Mireček koně na půdě. No vážně. Malý Mireček toužil celý život po tom mít koně, ale nikdo mu ho nedovolil, prý že ho neměli kde ustájit. Ale malý Mireček byl vynalézavý a koně si kdesi našel sám. Však musel ho před rodiči i prarodiči utajit, jinak by mu ho zakázali, to je jasné. A tak ho schoval na půdu do sena. Problém byl ten, že na půdu nebyly schody. A tak se malé hříbě muselo naučit chodit po žebříku. Jednou na to stejně rodiče přišli…
Mireček se taky rád procházel po lese. Jednou nekoukal, kam šlape a spadl do velké černé díry. V té díře byl jednooký smutný obr, který se nemohl dostat ven. Mireček mu pomohl. A obr mu byl navždycky vděčný.
Nepamatuji si, kolik mi bylo, když nám táta začal své příběhy vyprávět, ale vzpomínám si, že když mi bylo asi tak čtrnáct let a našla se ta správná chvíle, pohádky o Mirečkovi jsem velmi ráda slýchala znovu a znovu.
Dospěla jsem a není nikdo, kdo by mi vyprávěl pohádky. A tak si musím vystačit sama s knížkami Boženy Němcové a Františka Hrubína. Nedávno jsem se sešla s mladší sestrou v kavárně a s očima v slzách jsme vzpomínaly na pohádky o Mirečkovi. Překvapilo mě, že jsme se shodly na jedné věci. Dodnes věříme (i když s rezervou), že Mirečkovy příběhy byly skutečné.
Znéte film „Velká ryba“? Pokud ne, pak se na něj podívejte. A možná vám na konci budou kanout slzy jako hráchy. Tak jako mně… Protože některé vzpomínky se vrátí, kdykoliv chceme.
Možná jsem nebyla dítětem, s kterým by trávili rodiče celé dny. Byla jsem ale dítětem, které, když trávilo čas s rodiči, nikdy se nenudilo.
„Fantazie opuštěná rozumem plodí nemožné stvůry. Však spojená s ním je matkou všech umění a zdrojem jejich zázraků.“
Jsem vděčná, že můj táta měl rozum a jeho slova byla matkou (nebo otcem?) zázraků. Protože i díky nim moc dobře vím, že zázraky se dějí. A přicházejí, když sami chceme…
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat