Jak jsem ztrácela na významu

Kolem 20. 4. jsem po dlouhé době zkontrolovala statistiky návštěvnosti mého blogu. Tedy v překladu: otevřela jsem si Google Analytics, abych se jako většinou potěšila pohledem na stoupající křivku návštěvnosti. A co se nestalo!

Křivka nestoupala, ale klesla, a to velmi strmě. Totiž na nulu.

Celé tři dny nikdo nenavštívil můj blog? Celé tři dny se ani jeden uživatel internetu nezajímal o moje slovní výlevy?

"Přeci píšeš blog proto, že tě to baví. Taky proto, že bez psaní nemůžeš být a tvůj oficiální prostor k publikacím (Subjektivník.cz) má nyní dovolenou. Vlastně ti vůbec nejde o to, zda se někdo tvé myšlenky zajímá nebo ne..."

Ehm, ehm! Všichni dobře víme, že lžu.

A můj pocit důležitosti se den ode dne sesypával jako domeček z karet.

"Možná chyba Google Analytics!" přesvědčovala jsem se po týdnu. A tak jsem zaktualizovala HTML šablonu a druhý den byla v práci brzy ráno, abych se přesvědčila. Zrada. Návštěvnost za poslední týden (včetně včerejšího dne): 0!

Náhle jsem si v těch pražských davech připadala naprosto anonymní. A jaksi se mi to nelíbilo. Měla jsem dvě možnosti: nad svou nedůležitostí brečet nebo s ní něco udělat. Rozhodla jsem se pro pohodlnější a zbabělejší cestu. Že víte, která to je? :o)

A po dvou týdnech jsem zjistila, že to byl opravdu výpadek Google Analytics.

A jaké z toho plyne ponaučení?
Pojďme si společně zodpovědět otázku: "Co kdyby to výpadkem nebylo? Čeho bych docílila sebelítostí?"

Vzhledem k tomu, že nepodceňuji své čtenáře, nechávám odpověď zcela na vás...

Kam do "luxusní restaurace"? Na Kampu!

"Kam na oběd?" Otázka, jež zní denně naší kanceláří.

Stereotypní čína je sice jistotou, ale někdy je nutné vybočit ze stejných vod. A ačkoliv je Smíchov přeplněn pohostinskými zařízeními k prasknutí (nebo spíš protože je Smíchov přeplněn pohostinskými zařízeními k prasknutí), je někdy nad lidské síly si vybrat. A to ani nemluvím o tom se dohodnout.

Jídla, na kterých plave přepálený tuk, zakouřené prostředí, rušno, přemrštěné ceny... Jeden už ani neví, co mu vadí víc (tedy krom našeho kolegy flegmatika Milana, kterému nikdy nevadí nic :o)).

"A co Kampa?" Plácl kdosi do bezmocného ticha.

Kampa! Jasná volba.


Fast food nám zajistil "zdravé" saláty s sebou a procházkou jsme se vydali k řece Vltavě, kde na nás čekal falešný pražský ostrůvek zalitý sluncem a pozitivní energií.

Zuli jsme si boty a vyhoupli se na zídku nad řekou. Turisté se na nás usmívali, cestující na lodích na nás mávali a kačenky se honily za kousky pečiva, které se nám drobilo do Vltavy.
Obědvali jsme v luxusním prostředí bronzových soch Babies Davida Černého a přerostlých tučňáků z PVC, kteří jsou součástí výstavy Re-Evolution italské skupiny The Cracking Art Group.

Po cestě zpátky jsme nakoupili kila jahod a zaplácali si jimi břicha na celé dlouhé pracovní odpoledne.

A proč to všechno mám potřebu uveřejnit svému malému houfu čtenářů?

Protože to byl jeden z nejlepších nápadů, co se našemu týmu v poslední době urodil v hlavě.


P.S. A protože jsme se rozhodli, že všichni pozdravíme Haničku a Míšu na druhé straně světa! (Kachňásci, zdravíme a posíláme jahodovou pusu! :o)

A teď babo raď!

Rozhodla jsem se stát dospělou (alespoň trochu). A protože moje nedospělost se projevuje především roztržitostí, nespolehlivostí a nepraktičností, tedy vlastnostmi, které jsou mé povaze tolik blízké, první krok k dospělosti je: dát životu řád.

A jak takový krok vypadá? Tak především - nejen že vlastním, ale také používám diář. Nepřečtené e-maily označuji černou barvou, ty, co je nutné pracovně vyřídit červenou a maily, které se týkají věcí soukromých, barvou modrou. Oblečení skladuji v šatníku (nikoliv na sedačce). Když nemám co na sebe, neběžím ihned nakoupit nový outfit, ale nejdřív vyperu. Nakoupila jsem si spoustu krabic a pořadačů a boxů. A také další knihovnu, to abych na knihy nenáražela na pračce, toaletě a pohovce. Pořídila jsem si finanční poradkyni, ba dokonce mnou donedávna zatracovaný kufřík s nářadím (ano, opravdu mám doma kladivo). A na východové dveře si pověsila ceduli "před odchodem z bytu vypni žehličku".

Nedaří se všechno naráz. Stále mi tenhle "vojenský systém" komínků ve skříni, uspořádaných šperků ve šperkovnici a červené e-mailové schránky není zcela blízký. Ale lepším se. A mé pokroky jsou znatelné (tak například je tomu už několik měsíců, co mi v bytě naposledy vzplanul ohýnek).

A protože na svých školeních neustále apeluji, jak důležitou roli hraje v životě první dojem (protože druhá šance udělat první dojem už nikdy nepřijde), napadlo mě udělat další zásadní krok k dospělosti. Umístit na vchodové dveře své jméno a před ně rohožku. Zdá se vám to jako běžná věc? Možná. Ale já tedy rohožce a jménu na dveřích přisuzuji velkou důležitost. A zodpovědnost.

Totiž umístit na dveře jméno, to není jen tak. Najednou bude moje anonymita ta tam. A když budu třeba pořádat noční párty a sousedi v baráku si budou navzájem stěžovat, už nebudu jen "ta, co dělala v noci bordel!", ale budu "Gabriela Sedláčková, která dělala v noci bordel!" Když budu na neschopence, nebudu se moct spoléhat na to, že kontrola mé vchodové dveře nemá šanci dohledat. Už se jen tak jednoduše za vchodovými dveřmi neschovám. Ani před exekutory, ani před zhrznenými milenci, ani před sousedy...

A rohožka. Věc, která dodá mému bytu na opravdovém "domově". Protože byt, před kterým leží rohožka, to už není jen tak ledajaký byt, kde bydlí v pronájmu anonymní studentka či brigádnice. Ale rohožka umocní útulno. A každému kolemjdoucímu a každému návštěvníkovi napoví. O mé čistotnosti, o mé povaze, o tom, co (nebo kdo) je čeká za dveřmi. Rohožka utvoří první dojem. Ten, který buduje (ne)sympatie celému dalšímu vztahu. Vztahu mezi mnou, mým bytem a mým návštěvníkem.

Nevěřili byste, jak náročné je dohledat rohožku, která má něco do sebe. Navštívila jsem asi 15 obchůdků, prolezla nespočet internetových stránek. Rohožka, která by mne na první pohled zaujala natolik, že bych se pro ni ihned rozhodla, prostě neexistuje. A tak jsem nakonec dala dohromady 4 rohožky, které by mně ani mému bytu nevadily, a potřebuji radu.

Mám dát přednost "kočičí rohožce" a zdůraznit tak mé feministické smýšlení ("Ženy a kočky si dělají, co chtějí, a chlapi a psi by se s tím měli smířit"). Nebo bych měla vybrat černo-bílou rohožku s květinovým motivem, která nic nezkazí, ale zároveň nijak nepřekvapí? Či se mám vybarvit do růžova a hosty vítat rozkvetle a něžně? Nebo bych měla podtrhnout svou lásku k abstrakci a tyrkysové barvě?

Tak, babo raď!

Nejsem on-line mašina

Vážení přátelé, příbuzní a známí...

Prohlašuji, že za faktem, že nejsem 24 hodin denně on-line se neskrývá žádná pesimistická úvaha.

V posledních dnech se čím dál častěji setkávám s smskami, maily či slovními "osočeními" typu: "Žiješ ještě vůbec?" nebo "Ty se mi vyhýbáš, že mi neodpovídáš na sms?" či "Ty ses se mnou přestala bavit a hodláš mě bojkotovat všemi možnými způsoby?" nebo "Nechci Tě otravovat a vstupovat Ti do Tvého života nedobrovolně, a tak Ti zkouším psát naposledy. Pokud neodepíšeš, už Tě nikdy obtěžovat nebudu." (Upozorňuji, že veškeré texty byly záměrně změněny a případná podobnost je čistě náhodná.)

Krucinál, jak já nenávidím on-line dobu! (Ó, jak paradoxně to zní od zaměstnance společnosti Seznam.cz).

Moji milí, za tím, že neodepisuji na e-maily či sms prosím nehledejte moji smrt. A ani jsem se s Vámi cíleně nepřestala bavit, dokonce jsem k nikomu z Vás nezačala pocicovať nenávist. Jen nejsem on-line mašina. A možná to vypadá, že vyhlašuji bojkot dnešní generaci, ale já ON-LINE nikdy nebudu.

Uf, to se mi ulevilo.

Kubaštovy poklady

... aneb chlouba úspěšným lovem

Mé koníčky bývají často časově omezené. Umím se se svými hobby rozloučit stejně tak rychle, jako jim přijít na chuť. Kdysi jsem sbírala známky. Starala se o "žížalí farmu", každé ráno v šest hodin si šla zaběhat, kradla v hospodách pivní podtácky...

Však je jeden koníček, který mi vydržel. A troufám si říct, že vydrží navždy. Lovit v knihkupectvích a antikvariátech. Neznám hezčího pocitu (no dobře, něco se tomu možná vyrovná), než stát před regálem plným knižních skvostů a prohlížet si jeden za druhým. Pozorovat (nebo jinými smysly zjišťovat) individualitu knihy je stejně tak krásné - a mnohdy krásnější - jako vnímat individualitu člověka. Písmo, barvu stránek, přebal, vůni, ilustrace...

A čím víc přibývají moje léta, tím víc tíhnu ke vzpomínkám. A tak se v poslední době mým cílem stávají především pulty s dětskou literaturou.

Je až neuvěřitelné, kolik knih se mi jako malému děvčeti muselo dostat do ruky. Téměř každý den mě totiž překvapí knížka, díky níž mi srdce zaplesá, jež mi přinese spoustu dalších vzpomínek a emocí.

A nedávno padl můj zrak na zvláštní leporela, která mají někde v dávných vzpomínkách nezanedbatelné místo. Leporela Vojtěcha Kubašty.

Tenkrát, když jsem se jako dítě rozplývala nad interaktivitou pohádkových knížek rozložitelných do trojrozměrné podoby, mě nenapadlo ptát se: kdo má tohle na svědomí? Však dnes si kladu jiné otázky a o ilustrátorovi Kubaštovi jsem musela vědět víc.

Vojtěcha Kubaštu a jeho prostorové papírové vystřihovánky, pohádkové knížky nebo třeba jen obrázky a trojrozměrné betlémy si neužily všechny generace. Komunistický režim zařídil, aby se jeho díla vydávala v západní cizině a nám tak přinášela devizi.

V naší domácnosti přesto měly knihy s Kubaštovými ilustracemi své místo a zpříjemňovaly mi dny.

Ale jak už se tak někdy stává, rodinný poklad zmizel neznámo kam, a tak jsem v poslední době Kubaštu zatím pouze okukovala v antikvariátech. (A podivovala se vysokým cenám okolo pětiset a více korun, ačkoliv údaj na přebalu hlásal Cena Kčs 10,-).

Ale jak už jsem zmínila v úvodu, "lovit" je mým koníčkem. A tak se mi podařilo ulovit dětskou knihu Malý domeček - plný koleček. Knihu říkanek od Marie Šindelářové - Voříškové, kterou doplňují krásné ilustrace Vojtěcha Kubašty. Knížka má na první stránce kulatý výřez, za nímž se skýtají hodiny s opravdovými čísly a opravdovými ručičkami, jimiž můžeme točit, jak je libo. A tak každá další strana přináší novou říkanku, nový příběh a nové hodiny! A samozřejmě je na každé straně jiný čas. Protože na jedné přichází žák pozdě do vyučovací hodiny, na druhé skotačí děti v odpoledni na hřišti a na další malí sourozenci tvrdě spí...

Nevěřili byste, jak dlouho jsem vydržela točit hodinovými ručičkami a prohlížet si Kubaštovy obrázky.

Kniha mého srdce

V roce 2003 přišla televizní stanice BBC s ohromným nápadem. Uvedla pořad s názvem The Big Read, který si kladl nelehký úkol - nejen najít nejoblíbenější knihy všech čtenářů, ale také podnítit diváky k četbě. Zní to paradoxně - televize podněcuje diváky k četbe (tuhle větu zveršovat, je to oxymóron jako vyšitý :o)).

Však nápad to byl - alespoň mně - velmi sympatický. A nejednou jsem sáhla po výsledné listině, když jsem měla náladu se inspirovat k četbě zajímavé knihy (anketu tehdy vyhrál Tolkienův Pán prstenů - nepřekvapivě).

A protože jsme národ, který se rád v zahraničních nápadech inspiruje, anketa je tu. A ačkoliv mi někdy to naše "inspirování se zahraničím" přijde poněkud přehnané, tentokrát musím zatleskat.

Ankety vždy národ bavily. Rádi zveřejňujeme své názory (v anketách se totiž ztratí a nikdo nás za ně nebude kritizovat), také rádi soutěžíme a předháníme se, čí názor (v tomto případě čí oblíbená kniha) je vlastně lepší. A když se tohle všechno okoření nenásilným, leč výrazným humorem moderátora Jaroslava Duška, je jasné, že je o zábavu postaráno.

Projekt Kniha mého srdce mě velmi mile překvapil. Osmdesátiminutový zábavný pořad o knihách mi vliv euforii do žil. Osobnosti z různých koutů mluvily o knihách tak poutavě, že kdybych nebyla čtenářem, utíkala bych do prvního knihkupectví. A i když čtenářem jsem - pořad mi dal novou inspiraci a chuť rychle otevřít knihu a hltat řádku za řádkou. (A asi mě donutí zakoupit set-top-box.)

KNIHA MÉHO SRDCE <3

U studánky

V obývacím pokoji bylo útulno. Do naprostého ticha občas zazvonily pletací jehlice. Babička si v duchu počítala hladce obratce a po každé další desítce - to aby se zase nespletla - koukla zpod brýlí na Sabinku.

Sabinka se ani nehnula. Seděla jako přišitá. Babičku napadlo: "Jestli já jsem tu naši holku nepřipletla k tomu svetru!" A v duchu se zasmála. Vzpomínala, jaké byla zlobivé dítko. Vůbec ne jako Sabinka. Babička, když byla malá, byla jako včelička. Pořád poletovala z místa na místo a neustále hledala nějakou "květinku k opylování". Vyžadovala pozornost. A když se jí pozornosti nedostávalo, zlobila. A trucovala.

To Sabinka, tu mohla babička posadit na jedno místo k jediné hračce a odejít. I kdyby se vrátila až za půl dne, Sabinka by určitě seděla na tom samém místě. Vždycky si nějak poradila sama.

Jednou babička potřebovala roztřídit okurky do sklenic, a tak posadila Sabinku ke krabici s dřevěnými kostkami. Bylo jich tam jenom pár. Babička si myslela, že Sabinka bude za chvíli trucovat, že bude křičet i po jiných hračkách, ale ona ne. Postavila z kostek komín a pak - kostku po kostce - otáčela a pozorovala, jak se dřevěný komín barevně mění. Kostky měly totiž různobarevné strany. A pak, když už vystřídala všechny barevné varianty, komín přetvořila v housenku. Ale pomalu, kostku po kostce. Žádné vzteklé bourání komínu. To babička, ta když byla malá, ta by hned komín sbourala. Jednou ranou!

"Pětadvacet," dopočítala v duchu babička a pohlédla na Sabinku, která se zavrtěla. Ležela na bříšku a v rukou opřených o lokty si podpírala copatou hlavu. Prohlížela si pohádkovou knížku plnou překrásných obrázků.

"Co se vrtíš?" zeptala se babička. "Už je ti ta zem tvrdá, viď? Pojď si lehnout na pohovku," pravila vlídným hlasem a přitom nepřestávala plést.

"Né, mně se tady leží dobře!" řekla Sabinka. A zase se zavrtěla.

"Babičko, myslíš, že každý máme na světě nějakou spřízněnou duši?"

"Spřízněnou duši?" parafrázovala babička.

"Myslím tak jako tady princezna s princem," vysvětlila Sabinka a kývla na knížku.

Babička z dálky zahlédla temně modrý obrázek a protože jí byla knížka po paměti známá, ihned si výjev obrázku představila - princeznu, která se ve stříbřité tmě u studánky tulila k princi.

"A nebo jako ty s dědečkem!" dodala Sabinka rychle. A stejně tak rychle chtěla znát odpověď.

"To víš, že má každý svou spřízněnou duši. Každému princi běhá někde po světě princezna a každé princezně běhá po světě princ," vysvětlila babička bez rozmyslu.

"A každé babičce běhá po světě dědeček a každému dědečkovi zase babička," doplnila Sabinka.

"Přesně tak," přikyvovala babička a chrochtavě se zasmála.

"Ale babi, co když někdy nenajde princezna toho správného prince? Co když najde prince, který nebude tou spřízněnou duší?" Sabinka rozhořčeně nakrčila obočí.

"No jo, holka zlatá, to se taky stává. Ne vždycky se ty dvě spřízněné duše můžou najít."

"No jo babičko, ale teď si představ, že nějaká princezna najde nesprávného prince. A ta princezna, pro kterou by ten princ správný byl, už ho najít nemůže, protože ho má ta princezna nesprávná."

Babička se zakabonila.

Sabinka pokračovala: "To nám to pak babi nevychází. Protože když se to tak stane u víc spřízněných duší, tak se nám to celý domotá. A pak skoro žádná princezna nemůže najít toho svého prince!"

Babička odložila pletací jehlice s nedokončeným svetrem na vedlejší křeslo. Sesunula se na zem, vedle Sabinky, dala jí pusu na čelo a pravila: "No. A proto máme takovou rozvodovost."

Obě pohlédly na obrázek. Kde se ve stříbřité tmě u studánky tulila princezna k princi.

Varování nemocným

Když takový workoholic omarodí, je to vlastně zadostiučinění jeho neposlušnosti (přecházení všemožných viróz, nepřiměřený spánek, neumění "vypnout").

Ale když takový workoholic omarodí ve dnech své dlouho plánované dovolené, je to pěkná "křivárna".

Protože si ale uvědomuji, že nespravedlnost kterou děláme, a ta, kterou sami trpíme, není vážená na týchž vahách (řekl Ezop), zkusila jsem se netvářit ukřivděně a nemoci využít ve svůj prospěch.

A tak jsem doháněla spánkový deficit za poslední roky. Roztřídila CD a DVD dle abecedy. Probrala veškeré smlouvy a složenky za několik let nashromážděné a ty zbytečné - tedy téměř všechny - vyhodila. Přečetla jsem rozečtené knihy - a že jich bylo. Vyhodila z ledničky všechno prošlé, nahnilé nebo nedobré jídlo - a toho taky nebylo málo! Domalovala jsem veškeré načaté, ale nedokončené, obrazy. Přečetla jsem vynechané články v časopisech Art & Antiques (z let 2004 - 2007). Umyla jsem si okna, a to prvně za dobu svého pobytu v žižkovském bytě. Přišila jsem si knoflíky na všech košilích, na kterých chyběly. Dohnala jsem některé významné filmové resty.

Ale už "nicnedělání" nedokážu snášet dál a vyhlašuji všem nemocem bojkot. A jak jsem poznala, že je situace naprosto vážná?

1. Z nudy jsem začala žehlit. A vězte, že to se u mne nestává.

2. Mluvím sama se sebou, mnohem častěji než jindy. Navíc témata, která nahlas řeším, dosahují poněkud jiných rovin než obvykle. Např. "Mám si či nemám natřepat polštář?" Nebo: "To by mne ale zajímalo, zda ta úsporná žárovka pálí víc než žárovka neúsporná."

3. Nejen, že jsem vařila, a to několikrát denně, ale také jsem pekla. Moje nepoužívaná trouba měla nemalý šok.

4. Když jsem vytírala podlahu v koupelně, odtáhla jsem pračku a vytřela i za ní.

5. Mám naprostý přehled v seriálovém dění. Vím, kdo s kým spí v Ordinaci v Růžové zahradě, znám všechny slasti i strasti obyvatel Ulice a z fleku bych mohla nastoupit jako primářka do jedné z pražských nemocnic, protože léčivé procedury znám zpaměti. Málem bych zapomněla - jsem žhavým adeptem na tajného agenta BIS. Totiž Gil Grissom je mé druhé jméno a seriál Kriminálka Praha je v dohlednu.

Ba co víc, nejen, že už neznám herce jejich vlastními jmény, nýbrž těmi seriálovými, ale já si s nimi dokonce povídám. Ano, komentuji seriály, hlasitě! ("Ježišmarjá Magdo, hlavně tomu prevítovi nepomáhej podrazit pana primáře, ještě to pak všechno hodí na tebe a Čestmír se s tebou zase rozejde!")

Ještě mi chybí jehlice v rukou, sednout si vedle babičky a o tom, že jablko nepadá daleko od stromu nikdo pochybovat nebude.