Pavel vyšplhal na zábradlí, vzpřímil se a mhouřil oči přes cestu. Už tu musí být, pomyslel si. „Slunko blbý,“ zaklel, nerozeznal ani barvu světel na semaforu díky přílišnému svitu slunečních paprsků.
„Ahój, Leni, tady jsem,“ mával zběsile rukama, až neudržel rovnováhu a zavrávoral. „Sakra!“ Včas sestoupil nohou ze zábradlí a zabránil tak pádu.
„Ahoj! Promiň mi zpoždění, byl šílenej provoz,“ omlouvala se plavovláska v kostýmku a objala Pavla kolem pasu. Prohrábla mu rukou kudrnaté havraní vlasy, jak to dělávala kdysi.
„Hm, sekne ti to,“ Pavel Lenku prohlédl od hlavy až k patě. Ledabyle elegantní, jako vždy. Lenka děkovně pokývla.
„Tak jak ses tam měla, hm?“
„Vždyť to víš,“ usmála se při vzpomínce na každodenní telefonáty, které si s Pavlem vyměňovala. „Dobře, jen to bylo náročnější než jsem čekala. Než jsem se francouzsky plynule domluvila, trvalo to příliš dlouho. A to mi tady v jazykovce slibovali, jak jsem připravená.“
„Teď už musíš mluvit jako rodilá Pařížanka, po dvou letech.“
„No, skoro,“ ušklíbla se Lenka a přeskočila zábradlí napříč jejímu nepohodlnému obutí .
„Jdeme k Cibulkovi?“ mrknul na ni Pavel a nečekal na odpověď. Popadl Lenku za ruku – překvapilo ho, jak automaticky to udělal. Lenku taky.
Šli mlčky, celou cestu si jen hleděli do očí, jako dva staří milenci, co potkali se po letech. Ostatně, tak nějak to bylo. Drželi se pevně za ruce, které se ve vedru tohoto slunného dne potily, ale v tu chvíli to bylo jedno. Zase byli spolu, snad napořád.
Rozprostřela se před nimi kavárna porostlá zeleným břečťanem, tolik, že přes něj nebyl vidět zlatavý nápis: kavárna – vinárna – čítárna CIBULKA. Za dveřmi stál známý stoleček s koženými křesílky naproti sobě a na něm váza se žlutým poupátkem růže.
„Pro mne?“ zaúpěla Lenka.
„Pro tebe,“ kývl Pavel a gentlemansky odsunul Lence křesílko. „Posaďte se, madam!“
„Děkuju.“ Lenka přivoněla k růži a děkovně se zadívala na Pavla. „Jsi romantik, pořád.“
„V Paříži bylo romantiků až až nebo ne?“ Pavel se bojácně pousmál.
„To bylo. Ale nikdo mi nedal žlutou růži.“
„A řekla jsi někomu, že je tvá nejoblíbenější?“
„Ne, tobě jsem to taky neřekla a přišel jsi na to.“
„Taky mi to trvalo. Co jsem nakoupil květin, než jsem dle tvého rozzářeného úsměvu poznal, že teprve tahle je ta pravá.“ Pavel přivřel oči a představil si Lenčin široký úsměv, když jí prvně přinesl žlutou růži. Byla jako víla. Otevřela mu tehdy v pyžamu, světle modrém. Byla bosa, i přesto při pohledu na Pavla se žlutou růží vyběhla ze dveří na chodník a objala ho.
„Vítáme Vás, Lenko,co si dáte? Jako vždy nebo jste v Paříži změnila apetit?“ ptal se rozesmátý číšník a bez čekání na odpověď pokládal na stůl láhev Svatovavřineckého vína a dvě sklenky.
„Naprosto jste se trefil,“ přikývla Lenka a zadívala se na zasněného Pavla. „Chodil jsi sem i beze mne?“ zeptala se ho.
„Chodil, každý den. Sám,“ pohlédl na číšníka, který zatím naléval víno, ten souhlasně přikývl:
„Bylo mu bez vás smutno. Ani nepil Svatovavřince, jen kafe a vodu.“ Lenka se na Pavla tázavě podívala, ta informace jí ohromně zahřála. Chodil sem sám a ještě na vodu!
„No jo no, koho by bavilo vychutnávat si tak výborné víno o samotě?“ bránil se Pavel.
Lenka pozdvihla skleničku, Pavel také. Přiťukli si.
„Na nesamotu,“ pronesla Lenka.
„Na nesamotu s tebou,“ dodal Pavel.
Lenka odložila sklenku a natáhla se přes stůl. Objala ho. Silně a nadlouho.
„Ještě mi řekněte, co nového?“ zeptala se Lenka číšníka, když s Pavlem ruku v ruce opouštěli kavárnu.
„Ani se neptejte,“ zamračil se.
„Jakto, stalo se něco?“ vyptávala se i přes číšníkovu pobídku neptát se Lenka dál a stiskla Pavlovu ruku.
„Cibulka je na prodej.“
„Cože?! To není možné. Proč? Komu? Co tu bude?“ kumulovala Lenka bez přemýšlení otázky a neskrývala svůj vyděšený výraz.
„Majitel už na to nemá prostě náladu. Nevím, co tu bude, nového majitele neznám, já odjíždím do Anglie, takže mi to může být jedno, ale bude se mi sakra stýskat, to vám teda povim.“
„To nemáte moc přívětivé novinky“ zamračila se Lenka. Rozhlédla se po interiéru kavárny, jako by zde byla naposledy. Na vínově vymalovaných stěnách visely fotografie významných básníků, ledabyle rozmístěné, jako by někdo nejprve přitloukl náhodně hřebíčky a teprve pak na ně sháněl fotografie různých velikostí, v různých rámečcích. Ze stropu viselo několik světel kuželovitého tvaru, která sahala až téměř ke stolům. Vzpomněla si, jak zde byla poprvé. Když vstávala ze židle, praštila se do světla, které vždy v podvečer tlumeně osvětlovalo tváře poeticky naladěných hostů.
„Je to tu kouzelné,“ pravila s povzdechem.
Po příchodu k Pavlovi Lenka na chvíli oněměla. Z vybydleného bytu se za ty dva roky, co byla pryč, stal luxusní útulný prostor. Vymalováno, nový nábytek, nové koberce…
„Jak jsi to proboha dokázal?“
„Chtěl jsem, aby fráze ´návrat domů´ znamenala opravdu domů. Chtěl bych, abys tu bydlela, Lenko. Konečně napořád.“
Lenka se pousmála, sklopila hlavu.
„Pavle, to…“
„A mám pro tebe ještě jedno překvapení,“ přerušil ji Pavel. „To budeš teprve koukat!“
„Pavle,“ zarazila ho, položila ukazováček na jeho usměvavé rty. „Zítra odjedu.“
„Jak to myslíš,“ v Pavlových očích se zračilo obrovské překvapení.
„Musím zase do Paříže, na další rok. Projekt jsme nestihli dokončit. Ale pak se už vrátím na pořád, slibuju,“ Lenka semkla proviněním rty. Dělala to většinou, když musela říct něco, co nechtěla. Nebylo jí to příjemné, vysoukat ta slova ze sebe. Přesto mluvila sebejistě, rázným hlubokým hlasem, který Pavla vždycky tolik uklidňoval.
„Překvapit jsem tě měl já,“ pravil sklesle Pavel. „Ale tys mě zase předběhla.“
„Je mi to líto, měla jsem ti to říct hned.“ Lenka se rozhlédla po prosluněném pokoji. „Je tu krásně, přímo nádherně. Celý rok se sem budu o to víc těšit.“
„A já tebe.“
Po dvou letech spolu strávili noc.
O sedm měsíců později
„Jsme DOMA,“ pravila nahlas. Zavřela oči a pohladila své břicho.
„Zavezte mě do Roztyl, k autoprodejně Automak,“ poručila řidiči. Nebyla schopná přestat se usmívat, dlouho se necítila tolik šťastně. Tolik doma. Pohlédla do řidičova zpětného zrcátka a spatřila svůj obraz. Změnila se, možná ne vně, ale uvnitř jistě. Už jí tolik nevadily vrásky kolem rtů a očí způsobené neustálým úsměvem, naopak. Kdo nemá vrásky kolem rtů, ten se v životě asi nudil, napadlo jí. Vyplázla na sebe do zrcátka jazyk. Periferně viděla, jak si toho řidič všimnul a zakoulel očima. Vyplázla ho znovu, tentokrát na něj. Pomyslela si, že v pětatřiceti by už měla mít rozum a provinile semkla rty.
„Lenko! Co tady děláš? Vítám tě! Vypadáš… jinak,“ zarazil svůj pohled na Lenčině kulatém břiše.
„Jo, jako balón,“ usmála se Lenka. „Jak se máš, Tome?“ ptala se upřímně dávného přítele, majitele autosalonu.
„No já dobře, ale jak vidím, ty jsi na tom ještě líp. Poprvé má někdo větší břicho než já,“ zachechtal se. Přistoupil blíž, aby si ji mohl pořádně prohlédnout, jako by stále nevěřil vlastním očím: „Je to…?“
„Ano, je to Pavlovo dítě,“ přerušila ho.
„A on to…“
„Ne, on to ještě neví. Chtěla jsem ho překvapit. Je tady?“
„No holka, tys byla vždycky překvapení samo, ale tohle! To s Pavlem praští. Neměla jsi přijet až za půl roku?“
„Jo, ale to už bude tohle dávno na světě, o to bych Pavla přece nepřipravila. Tak je tu?!“ naléhala Lenka.
„Blázínku, vždyť Pavel tu nedělá už dobrých pět měsíců. Vidím, že tajnůstkáři jste oba dva,“ zachechtal se Tomáš. Když viděl Lenčin vyděšený pohled, hned dodal: „Neboj, nikam ti nezdrhnul, jen koupil kavárnu. Že by taky překvapení?“ Tomáš se zasmál až se mu natřásalo břicho.
„Kavárnu?“ opakovala Lenka užasle. „Kavárnu. Kavárnu!“ vykřikla a políbila Tomáše na tvář. Jeho strniště ji zašimralo.
„Já vím, kde to je, slečno,“ přerušil ji taxikář. „Ale tu kavárnu přejmenovali.“
„Jak? Jak se teď jmenuje?“ vyzvídala Lenka, natěšená jako malé děcko.
„To nevím, slečinko, to už si nepamatuju.“
Lenka opřela hlavu o okénko, ruce položila na své velké břicho a odpočívala. Ale jen fyzicky. V mysli jí běhalo milion myšlenek.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat