Jak jsem nevyměnila žárovku

To takhle jednou přijdete domů, automaticky saháte po vypínači a ono nic. Letmý záblesk žárovky a její bleskurychlé vyhasutí prozradí, že se odebrala do věčných lovišť. Úsporná - neúsporná, ani ona nemůže žít věčně.

A tak prostě sáhnete po židli a žárovku vyměníte.

Tedy, doposud jsem si myslela, že to tak chodí...

Bylo už pozdě večer a já jsem neměla světlo (rozumějte baterku nebo lampu), kterou bych si na výměnu posvítila, a tak jsem nad úmrtím žárovky mávla rukou a jala se spát. Ostatně, ke spánku světlo není přeci nutné.

Následujícího dne jsem vstala někdy mezi ránem a polednem, tedy za toho nejlepšího světla na výměnu žárovky. Otevřela jsem svou zásuvku s nářadím a vítězoslavně z ní ulovila úspornou žárovku, nový zdroj světla na dlouhá budoucí léta. Než jsem se dopravila k lustru, můj pohled spočinul na vypínači. A sakra! Dala jsem ho zpátky do polohy vypnuto? Nebo nedala?

Marně jsem se snažila rozvpomenout si na hodiny fyziky. Jak poznám, zda je vypínač umístěn ve správné poloze? Asi jsme se to neučili. A vůbec - musí být pro výměnu žárovky vypínač vypnut? Asi jsme se to neučili.

Ze zamyšlení nad školními osnovami (teorii relativity k ničemu nevyužiji, zatímco lekce výměny žárovky by se mi hodila!) mě probudil spásný nápad. Vypnu pojistky! A tak jsem se odebrala do temné komory, kde se pojistky nachází. Jenže: když vypnu pojistky, jak je pak zapnu? Jediné okno mám na opačné straně bytu, denní světlo stěží dosahuje do kuchyně, natož do komory. Baterku nemám. Zapalovač! Vlastně, nemůžu tady škrtat zapalovačem, mým potížím s plynem podobná rizika nesvědčí.

Mobil! Posvítím si mobilem. Ještě že ty malé elektronické pomocníky máme.

Na asi třetí pokus se mi podařily vypnout pojistky. Tedy snad. Normálně bych si tuto domněnku ověřila rozsvícením světla. Jenže to teď nesvítí, ať jsou pojistky zapnuty nebo vypnuty. Zkusila jsem zapnout do zásuvky žehličku, nefungovala. Tak se mi to asi povedlo.

A teď se nějak dostat k lustru. Doprostřed pokoje jsem umístila mou jedinou chatrnou židli. Postavila jsem se na ní a zvedla ruku s žárovkou nad hlavu. K lustru mi zbývá ještě dobrý metr. Tak jinak. Židli jsem vrátila ke klavíru a na její původní místo jsem posunula stůl. Lépe řečeno - malý stolek. Postavila se na něj a zvedla ruku nad hlavu. Stoupla jsem si na špičky a natahovala prsty jak jen to šlo. (Pamatujete na protahování se v tělocviku? Učitelka nám vždycky říkala: "Ták, teď trháme jablíčka...") Jablíčko jsem neutrhla, žárovku jsem nepřišroubovala. Ještě půl metru.

Zkusím postavit židli na stůl. Ne, příliš to klouže. Zabila bych se ještě dřív, než bych vylezla nahoru. Tak nějakou krabici. Škoda, že nepiji pivo, pomyslela jsem si, bedna od piva by byla akorát. Už to mám, blesko mi hlavou: matrace! Každá přidá takových 15 cm a když dám na stolek všechny tři, bude to akorát. Na zkoušku jsem položila na stůl jednu matraci, vyzkoušela jsem na ni vylést, abych ověřila stabilitu stavby. Skvělé, ne dokonalé, ale dostačující. Matrace se pode mnou jen trošku zahoupala. Přidala jsem další dvě matrace a natěšeně lezla na "novou pevnost".

Jenže jedna matrace se houpala mnohem méně než matrace tři. Ani rovnovážné cviky z jógy mi nepomohly.

Vtipů na téma výměna žárovky bylo vymyšleno dost. Pořád je ale co vymýšlet. Stále je totiž čím (nebo kým?) se inspirovat.

Proč ženy dávají jména předmětům?

(... aneb zamyšlení nahlas)

"Stejně asi nikdy nepochopím touhu žen dávat předmětům jména," reagoval kamarád na můj pokus pojmenovat hudební nástroj.

Ženy že dávají předmětům jména? Zamyslela jsem se. A pak jsem si vzpomněla na sestřinu kytaru (nebo kytaráka?) Edieho, na maminčino auto Berušku, na můj klavír - Tolouse... Dokonce jsem si pojmenovala knihovny. Jedné říkám Feng a druhé Šuej.

Nedávno mi přestal fungovat modem CDMA. A tak jsem, jako vždy, zavolala kluky z techsupportu. "Ajťák" přišel s novým modemem a jako by nic, chtěl po mne, abych mu ten starý prostě odevzdala.
"Počkej, a to si ho jako necháš? Na vždycky? A dáš mi ten nový? Na vždycky?" ptala jsem se vyděšeně. Však vyděšenost mého pohledu byla neznatelná oproti pohledu "ajťáka". Svým výrazem na mě křičel něco jako "COŽE?!"
"No, když si vezmeš můj starý modem a dáš mi nový, bude všechno jinak. Já už ho mám ráda. Má jméno," zasténala jsem.
"Ježiši!" vzdychl "ajťák". "Tak to jméno dáš tomuhle," pravil a jal se měnit starý modem za nový.

Neměla jsem sílu vysvětlovat, že přece nemůžu jen tak vyhodit kamaráda a nahradit ho novým se vším všudy. Se stejným vztahem, se stejným přístupem, natož se stejným jménem. Když "ajťák" odcházel s mým starým přítelem, musel mi alespoň slíbit, že až modem půjde k jinému majiteli, bude se jmenovat stejně.

A proč to všechno? Snad si k předmětům kolem sebe vytváříme vztah, snad je pro nás praktičtější nazývat věci "pravými jmény". Místo abych říkala: "tu knížku najdeš v bílé knihovně" můžu pravit: "tu knížku najdeš v Šuej". No dobrá, uznávám, o praktičnosti to příliš nevypovídá. Možná tedy naopak. Jsme rády nepraktické. Alespoň já rozhodně.

A možná, že se v nás mateřské pudy projevují už od malička. A tak si pojmenováváme panenky.

Dodnes si všechna jména pamatuji. Maruška měla černé copánky, Modrovláska modré vlasy (jak nečekané), Kristýnka byla mé první miminko s hadrovým bříškem, Madlenka měla plno pih, Terezka byla kudrnatá blondýnka a Pepinka se mnou cestovala až na lyžařský výlet.

V nácti si uvědomujeme, že hrát si s panenkami už není úplně in. A tak od jmenování hraček opouštíme (nebo to alespoň udržujeme v tajnosti) a v pětadvaceti, když už naše biologické hodiny získávají znatelné obrysy, ze zoufalství pojmenováváme modemy.

Možná...

Šlapou po mně...

Šlapou po mně, jako bych nebyla vidět
Jako bych splynula s chodníkem
A další důvod, proč je nenávidět:
brání mi napít se - deštníkem

Někdy bych ráda měla ústa
a všechno jim řekla, pěkně zhusta

"Vy holomci, šlapte si do jiné kaluže!"

Tak trochu jiný nákup

Nebylo mi ještě ani "náct", když jsem po nedělích pomáhala rodičům za pultem a přispěla jsem tak ke krmení hladových krků spoluobyvatel naší malebné vesničky. Obchod se smíšeným zbožím, bistrobar, hračkářství... Prostory, v nichž jsem vyrůstala. A jakožto správňácká holka z obchodnické rodiny jsem stávající maloobchodníky oproti masovým obchodním centrům vždy podporovala. Avšak bohužel jen slovně.

Správňácká holka z obchodnické rodiny se paradoxně stává workoholikem, který nakupuje v 90 % právě v obchodních domech. Proč? Z pohodlnosti. Otevírací doba obchodních center mi umožňuje zvednout se z kancelářské židle až odbijí večerní hodiny, navíc fakt, že je v obchodním centru vše "pod jednou střechou" mi dává možnost prakticky oběhnout všechno naráz a od rohlíku ke spodnímu prádlu je to jako bys kamenem dohodil.

A tak jsem se stala pravidelnou zákaznicí Neoluxoru a podobných knihkupectví, kde se to hemží potencionálními čtenáři jako v mraveništi, kde se s jinými nakupující peru o produkty, ale také o místo ve frontě, kde se zdráhám říci prodavačce o radu, protože často nemá možnost, ale hlavně ani chuť mi pomoci.

Dnes večer mě však okolnosti zavedly do ulice Štěpánské (u Václavského náměstí), konkrétně do knihkupectví Seidl. Šla jsem si pro poezii konkrétního autora, která je k dostání pouze na zmíněném místě. Můj plán byl stihnout knihkupectví najít do zavíračky, "vlítnout" tam, zeptat se na onu poezii a utíkat domů do postele. Ale to jsem ještě nevěděla, jaký kouzelný zážitek mě čeká.

Příjemně překvapená jsem byla už výlohou plnou zajímavých knih různých žánrů. A dost dobře jsem si dokázala představit, že kdyby ono knihkupectví stálo na cestě, kterou chodím do práce, každé ráno (i každý večer) bych se zvídavě "začetla" do výlohy a jen máloco by mne dokázalo odtrhnout. A pak jsem vešla dovnitř. Jako bych se vrátila o pár let zpátky.

Voňavé knihkupectví na mě dýchlo svou atmosférou, až se mi skoro zamotala hlava... a já si uvědomila, že v posledních pár letech jsem opravdu navštěvovala pouze známé řetězce knihkupectví. A na tyhle menší, leč neméně významné, jsem zcela zapomněla.

Knihkupectví Seidl je přeplněno knihovnami a pultíky. A nabídka knížek je tak veliká, že jsem nevěděla, kam se dívat dřív, v kterém skvostu listovat jako první. Pan prodavač a paní prodavačka se nejen mile usmívají a jsem si jistá, že umí svému zákazníkovi dobře poradit, ale hlavně: svou práci buď mají tolik rádi, že to z nich srší už na dálku a nebo jsou tolik dobrými herci, že je nemáte šanci prokouknout. Kouzlu okamžiku přispěl i starší typ pokladny a světe div se... knihy, které jsem si vybrala, mi byly pár ladnými pohyby a v několika vteřinách krásně zabaleny do papíru s logem knihkupectví. A tak jsem si domů pyšně nesla balíček knih, ze kterých jsem měla tentokrát ještě větší radost než obvykle.

Skoro bych zapomněla zmínit, že v knihkupectví jsem byla sama. Měla jsem tak absolutní prostor (ať už ke zvídavému kroužení mezi regály nebo k listování...).

Možná někteří pořád čekáte na ten úžasný okamžik, který přijde, ale pointa je už za námi. Pro někoho obyčejný nákup knihy se pro mne stal nádhernou chvílí, kterou si velmi ráda v brzké době zopakuji.

(Děkuji, milá Karlo...)