pátek 25. září 2009

Dospělí si prý nehrají

Blíží se čas vánoční. Ano, jsem trochu v předstihu, dokonce větším, než bláznivé výlohy ještě bláznivějších obchodních domů, které začnou již každým týdnem rozsvicovat světýlka a vyhrávat vánoční koledy... Ale přesto: blíží se čas vánoční. A já se počínám setkávat s otázkou: "Co si přeješ pod stromeček?"

Ať je ta otázka jakkoliv nežádoucím klišé, já ji zbožňuju. Proč? Protože jindy v roce mi není dopřáno otevřeně říct: Chci dárky! Miluji dárky! Přeji si dárky! Moc dárků!

A ačkoliv se stále schovávám za dopis pro Ježíška, všichni moc dobře víme, že oslovení "milý Ježíšku" patří stejně tak mamince, babičce, tatínkovi, sestře, přátelům a dalším... (Ne, že bych v Ježíška nevěřila. Veřím. Jsem o jeho existenci dokonce přesvědčená. Stejně tak jsem ale přesvědčená o tom, že Ježíšek je od toho, aby konal kouzla a zázraky. A rodina a přátelé jsou - mimojiné - od toho, aby nás obdarovávali těmi hmotnějšími věcmi.)

Problém je však v tom, že na otázku "Co si přeješ pod stromeček?" mám převelikou spoustu odpovědí. Má přání jsou nevyčíslitelná. Abych tedy usnadnila jednotlivcům výběr dárků pro mou osobu, snažím se to náležitě rozvrhnout a každému individuálnímu jedinci odříkávám přání jiná.

Zrovna nedávno jsem komusi odpověděla: "Omalovánky. Přeji si spoustu omalovánek!" Dotyčná osoba se pokoušela o konkretizaci mého požadavku a vyptávala se: "Jak omalovánky? Jako nějaké speciální? Nějaké šablony pro obrazy?"
Odpovídala jsem: "Ne, prostě obyčejné omalovánky. Vzpomínáš? Když jsi byla malá, určitě jsi je taky měla. S Křemílkem a Vochomůrkou. Nebo třeba s Mickymousem... Pak také byly s různými jinými motivy, například hrady a zámky. Nebo s obyčejnými obrázky - ptáčků, domečků, kytiček... A tak."
Spoluaktér zmiňovaného dialogu se zeptal, zda jsem normální a větou "pokud si nebudeš přát něco normálního, tak ti nekoupím nic" náš rozhovor ukončil.

Také chci Barbie. Opravdovou Barbie panenku s hnědými vlasy a nepříliš zmalovaným obličejem. Přála bych si také kačenku. Do vany. Aby se mnou mohla plavat. A levandulovou vůni pod polštář. Také růžové lodičky pro panenku Barbie. Velkou spoustu pastelek. Vodní pistoli. Nafukovacího králíčka. A šperkovnici s tančící baletkou. V neposlední řadě pohádky od Petišky...

A to, že každý má přání zlehčuje a odsouvá na kolej, po níž vlak již nikdy nepojede, mě rozčiluje.

Copak úderem mého patnáctého roku jsem přestala mít právo si hrát? Proč bych měla být bláznem v situaci, že ve vaně, krom mne, se plaví také lodička a kachní rodinka? Proč bych nemohla trávit neděli tím, že si na zem rozložím velké množství pastelek a budu vybarvovat Křemílka s Vochomůrkou?

Nejsem zaostalá. A vyprošuji si slova, která mě provází na každém kroku: "dětinská a infantilní". Jsem prostě jen normální. A nenechám se sekýrovat tím, že pojmy "dospělý a zodpovědný" se staly součástí mého života. No a?

Hlásám (a hrdě si za tím stojím), že dokáži být zodpovědná, dospělá, spolehlivá, rozumná... a přitom si hrát. Vymalovávat, vyrábět a pouštět draka, simulovat první polivek Barbie a Kena.

Konečně jsem pochopila podstatu Ježíška. Protože ať svá přání vyslovujete jakkoliv hlasitě, stejně si je každý vyloží po svém. Jste dospělí, takže dostanete praktické prostěradlo, vysavač, několik párů ponožek, sadu ručníků... a aby se neřeklo, také parfém, který obvykle používáte. Protože soupis vašich přání se dostal k příliš dospělým lidem.

Ještě, že Ježíšek je pořád dětinský a infantilní.

Nezapomeňte dát letos dopis za okno...

úterý 22. září 2009

Kafe v Paříži? Na stojáka!









(na fotografi: Espresso z kavárny Relais Odeon; Café au lait z La grisette)

"Neinformovaný turista - špatný turista." Toť můj vlastní citát.

Než vyrazíme na poznávací zájezd, dovolenou či jen cestu pro pobavení, je třeba zjistit spoustu informací. (Samozřejmě, ne zcela vždy. Odjakživa jsem obdivovala blázny - odvážlivce, kteří vzali batoh se spodním prádlem na ramena a stopem se vydali do neznáma. Klobouk dolů, doufám, že jednou k něčemu podobnému také dospěji. )

Sama se zatím řídím heslem "štěstí přeje připraveným" a před zájezdem se snažím zjistit všelijaké tipy a rady, jak si dovolenou co nejvíce zpříjemnit a vychutnat. Před nedávnou cestou do Paříže, dali jsme s přítelem především na internet, průvodce a tipy známých. Partner přišel s velmi významnou a pro náš desetidenní pobyt v Paříži také užitečnou informací, že pít či jíst v Paříži na stojáka je levnější.

Abych informaci vyvrátila či naopak podložila, ptala jsem se dál... Googlu, Seznamu a dalších užitečných internetových vyhledavačů, ale také známých, co nedávno Paříž navštívili. Nikdo o ničem takovém nevěděl. Ani všemocný Google (tedy ten, který mluví stejnými jazyky, jako já).

A tak jsme si v Paříži libovali nad první kávou v sedě u stolečku. Však příteli to nedalo a jal se odebrat k baru, aby si s milým pánem obsluhujícím popovídal. Jelikož má angličtina za tou partnerovou o několik mílí zaostává, a mé ucho odposlechne jen to nejnutnější, je třeba mi rozhovory s cizinci tlumočit. A jak se mé ucho domnívalo, a jak mi bylo potažmo přetlumočeno, opravdu! V Paříži je na stojáka levněji. (Frázi "na stojáka" berte s rezervou, u baru je možno samozřejmě se i posadit).

Je jedno, ve které části Paříže se nacházíte nebo jak luxusní podnik hodláte navštívit. Pokud si dáte kafe (případně i scroissant nebo jinou pochoutku) u baru, odpadá platba za místo a celková útrata je tak až o pár Euro nižší.

Tak tedy "bon appétit!"

pondělí 21. září 2009

Ladurée, macaronový ráj

Když jsme společně s přítelem před cestou do Paříže sestavovali itinerář, co všechno musíme (a především chceme) na naší cestě podniknout, v harmonogramu nemohly chybět podniky, jež se chlubí věhlasnými francouzskými macarony... Díky přítelovu trpělivému studiu zahraničních webových stránek, potažmo blogu cukráře Davida Lebovitze, přibyly v průvodci vlastní výroby také tři pobočky podniku Ladurée.

Historie Macaronu / Makronky

A co že je to vlastně "macaron" (český, avšak nepříliš používaný ekvivalent: "makronka")? Když v naší republice zmiňované slovo vyslovím, většina mých známých si představí těstovinu (těstovina podlouhlého tvaru se píše s písmenem K - "makarón"). Naštěstí, povědomí o světových kulináriích neustále stoupá, a to díky internetu, stále většímu množství kulinářských TV pořadů a vycházejících knižních kuchařek... A tak dávám budoucnost i macaronu, pochoutce, která byla na českých pultech donedávna k vidění zřídkakdy. Však s příchodem různých francouzských podniků i na náš trh (jmenujme například známý podnik "Paul") snad dostane pojem macaron také svou podobu.

Macaron je piškot, který se vyskytuje v Evropě, především pak ve Francii již od dob renesance. V 18. století se stal specialitou lotrinské gastronomie (oblast v severovýchodní Francii). Tato placička je vyráběna v různých příchutích, pochutnat si tak můžete na klasickém čokoládovém, vanilkovém nebo kávovém macaronu, ale také například na macaronu s příchutí růže.

Historie Maison Ladurée

Všechno to začalo v roce 1862, kdy si mlynář jménem Louis Ernest Ladurée založil pekárnu na Rue Royale v Paříži.
Po necelých deseti letech, během povstání pařížské komuny, pekárna shořela, však rodina Ladurée to nevzdala a na tom samém místě pekárnu obnovila. Výzdobou interiéru byl pověřen Jules Chéret - slavný umělec. Při výzdobě podniku Ladurée čerpal z malířských technik používaných v Sixtinské kapli nebo Opeře Garnier. Pekárnu zdobí například baculatými andělíčky oblečenými v kuchařském oděvu.

V dobách druhého císařství se kavárny rozšiřují a stávájí stále luxusnějšími. Lidé chodí více do společnosti a literární a čajové salóny nabývají na oblibě.

Teprve v roce 1930 ale přichází opravdová zlatá éra Ladurée. Vnuk zakladatele - Pierre Desfontaines - přichází s myšlenkou lepení macaronů - dvě macaronové "skořápky" slepuje k sobě za pomocí tzv. ganache - krémové náplně různých příchutí.

Noblesní podnik Ladurée se rozšiřuje a v září roku 1997 je otevřena pobočka dokonce na jedné z nejslavnějších ulic na světě - Avenue des Champs Elysees.

Tím ale historie Ladurée nekončí. Podnik se setkává s kladnou odezvou, s nárustem turistů samozřejmě i zahraniční, a skupina Ladurée hodlá jít tomuto zájmu vstříc a možná se tak neubrání rozšíření do dalších světových metropolí (pobočky Ladurée jsou již k vidění například ve městech Tokyo nebo Monaco).

V Ladurée na Avenue Champs-Elysées

Pobočka Ladurée na Avenue Champs-Elysées byla otevřena v roce 1997, jak již bylo zmíněno. Denně jsou zde pečlivě vyškolenými kuchaři připravovány čerstvé cukrovinky a výrobky z pečiva, v nabídce jsou ale také jednoduchá tradiční jídla, která zaženou hlad i v obědovém či večerním čase.

Interiér Ladurée Champs-Elysées byl navržen francouzským architektem a designérem Jacquesem Garciou. Pobočka je jednou z největších. Krom zahrádky se pyšní ohromným barem a několika salónky, přičemž každý má různé designové uzpůsobení.

Ladurée Champs-Elysées jsme navštívili v podvečerním čase a kvůli hezkému počasí jsme se rozhodli uchýlit na zahrádku. Několik minut jsme museli počkat, než se uvolnil stůl a obsluha nás konečně usadila. Dostali jsme čisté ubrousky a menu. Abychom zahnali hlad, vybrali jsme si "Club Poulet" - kuřecí club sendvič (téměř všude běžně nazýván Club Sandwich) s bramborovými hranolkami, který jsme se rozhodli zapít Coca-colou light.

Než si nás obsluha všimla, trvalo to až nepříjemně dlouho. Ačkoliv byli zaměstnanci Ladurée na první pohled profesionální (stejnokroj, úsměv a naučené pobíhání po place), nakonec se projevili jako stinná stránka podniku. Očividně dávali přednost místním před turisty a než zaznamenali naše "volání" nebo to, že již dlouhé minuty před námi leží menu bez objednávky, trpěli jsme hlady, obzvlášť při pohledu na překrásné dezerty u okolních stolů.

Zatím jsme měli alespoň šanci pozorovat osazenstvo Ladurée. Na první pohled je vidno, že povědomí o podniku se rozšířilo do všech světových krajů. Ladurée hýři všemi národy, převážně pak arabskými. Minimálně u každého druhého stolu seděly rodiny turistů mluvící různými jazyky a objednávaly převážně dezerty a zmrzliny. Jídelní lístek Ladurée vypovídá o historii macaronu, že právě díky rodině Ladurée se tato pochoutka dostala na světlo světa. A můžete si tak nabídnout nejen klasický macaron různých příchutí, ale například i macaronovou zmrzlinu (miska zmrzliny zdobené mnoha malými barevnými macaronky).



Když před nás byly položeny talíře s Club Sandwichem, na okolní stoly jsme rychle zapomněli a pustili se do jídla, ke kterému nemám žádné výhrady. Křupavý toast plněný kuřecím masem, sýrem, vejcem a zeleninou byl doplněn o plátek libové slaniny a porci domácích maxi hranolek. Zelený salát byl čerstvý a zalitý jen malým množstvím nenápadné a chutné zálivky. Cena jednoho Club Poulet: 17,00 E.

Co nás překvapilo a poučilo do dalších dní pobytu v Paříži, byla cena Coca-Coly. Stála téměř polovinu ceny sendviče, a to celých 6,90 E. Tak jsme zjistili, že vynikající voda (např. Evian nebo Perrier), která je u nás dvakrát tak drahá jak nápoj Coca-Cola, je v Paříži většinou mnohem levnější. Nemluvě o tom, že zdravější.

Po tom, co jsme si pochutnali na dobrém sendviči a znovu si vyčkali nehezky dlouhou dobu na obsluhu a na účet, jsme se vydali vystát frontu k pultovému prodeji uvnitř pobočky Ladurée, kde jsou k dostání nejen věhlasné macarony a všemožné pochoutky z výrobny Ladurée, ale také spousta jiných produktů, které mohou být například hezkým suvenýrem z Paříže. Ladurée nabízí vyhlášené aromatické svíčky, kosmetiku, parfémy, bloky s logem, vějíře a podobné doplňky... Ať už nakoupíte jakékoliv konfety, vše je úhledně zabaleno do krásných krabiček, samozřejmě s logem Ladurée. A na vaše přání případně ještě vloženo do dárkové tašky či převázáno Ladurée stuhou.

Protože jsme v Paříži trávili teprve první den a na nákup dárků ještě nebyl čas, nakupovali jsme pro uspokojení našich chuťových buněk a nemohli jsme jinak, než ochutnat slavné macarony. Nakoupili jsme osm macaronů, s příchutí "Chocolat - Café - Vanille - Pistache - Chocolat Amer -
Caramel á la Fleur de Sel - Fleur d´Oranger - Pétale de Rose" (čokoláda - káva - vanilka - pistácie - hořká čokoláda - karamel s hrubou solí- květ pomeranče - okvětní lístky růže; na fotografii zleva) a vydali jsme se je sníst do nedalekých zahrad Jardin des Tuileries.

Macarony byly výborné, ve srovnání s těmi, co jsou k dostání na našich pultech, velmi výrazné. A ačkoliv bych si klepala na čelo, kdyby mi nedávno někdo řekl, že mi bude chutnat i macaron s příchutí růže, musím uznat: výtečné byly všechny. Jen se rozplývaly na jazyku.

Ladurée Paris; 75, Avenue des Champs - Elysées, 75008, Paris