pátek 25. září 2009

Dospělí si prý nehrají

Blíží se čas vánoční. Ano, jsem trochu v předstihu, dokonce větším, než bláznivé výlohy ještě bláznivějších obchodních domů, které začnou již každým týdnem rozsvicovat světýlka a vyhrávat vánoční koledy... Ale přesto: blíží se čas vánoční. A já se počínám setkávat s otázkou: "Co si přeješ pod stromeček?"

Ať je ta otázka jakkoliv nežádoucím klišé, já ji zbožňuju. Proč? Protože jindy v roce mi není dopřáno otevřeně říct: Chci dárky! Miluji dárky! Přeji si dárky! Moc dárků!

A ačkoliv se stále schovávám za dopis pro Ježíška, všichni moc dobře víme, že oslovení "milý Ježíšku" patří stejně tak mamince, babičce, tatínkovi, sestře, přátelům a dalším... (Ne, že bych v Ježíška nevěřila. Veřím. Jsem o jeho existenci dokonce přesvědčená. Stejně tak jsem ale přesvědčená o tom, že Ježíšek je od toho, aby konal kouzla a zázraky. A rodina a přátelé jsou - mimojiné - od toho, aby nás obdarovávali těmi hmotnějšími věcmi.)

Problém je však v tom, že na otázku "Co si přeješ pod stromeček?" mám převelikou spoustu odpovědí. Má přání jsou nevyčíslitelná. Abych tedy usnadnila jednotlivcům výběr dárků pro mou osobu, snažím se to náležitě rozvrhnout a každému individuálnímu jedinci odříkávám přání jiná.

Zrovna nedávno jsem komusi odpověděla: "Omalovánky. Přeji si spoustu omalovánek!" Dotyčná osoba se pokoušela o konkretizaci mého požadavku a vyptávala se: "Jak omalovánky? Jako nějaké speciální? Nějaké šablony pro obrazy?"
Odpovídala jsem: "Ne, prostě obyčejné omalovánky. Vzpomínáš? Když jsi byla malá, určitě jsi je taky měla. S Křemílkem a Vochomůrkou. Nebo třeba s Mickymousem... Pak také byly s různými jinými motivy, například hrady a zámky. Nebo s obyčejnými obrázky - ptáčků, domečků, kytiček... A tak."
Spoluaktér zmiňovaného dialogu se zeptal, zda jsem normální a větou "pokud si nebudeš přát něco normálního, tak ti nekoupím nic" náš rozhovor ukončil.

Také chci Barbie. Opravdovou Barbie panenku s hnědými vlasy a nepříliš zmalovaným obličejem. Přála bych si také kačenku. Do vany. Aby se mnou mohla plavat. A levandulovou vůni pod polštář. Také růžové lodičky pro panenku Barbie. Velkou spoustu pastelek. Vodní pistoli. Nafukovacího králíčka. A šperkovnici s tančící baletkou. V neposlední řadě pohádky od Petišky...

A to, že každý má přání zlehčuje a odsouvá na kolej, po níž vlak již nikdy nepojede, mě rozčiluje.

Copak úderem mého patnáctého roku jsem přestala mít právo si hrát? Proč bych měla být bláznem v situaci, že ve vaně, krom mne, se plaví také lodička a kachní rodinka? Proč bych nemohla trávit neděli tím, že si na zem rozložím velké množství pastelek a budu vybarvovat Křemílka s Vochomůrkou?

Nejsem zaostalá. A vyprošuji si slova, která mě provází na každém kroku: "dětinská a infantilní". Jsem prostě jen normální. A nenechám se sekýrovat tím, že pojmy "dospělý a zodpovědný" se staly součástí mého života. No a?

Hlásám (a hrdě si za tím stojím), že dokáži být zodpovědná, dospělá, spolehlivá, rozumná... a přitom si hrát. Vymalovávat, vyrábět a pouštět draka, simulovat první polivek Barbie a Kena.

Konečně jsem pochopila podstatu Ježíška. Protože ať svá přání vyslovujete jakkoliv hlasitě, stejně si je každý vyloží po svém. Jste dospělí, takže dostanete praktické prostěradlo, vysavač, několik párů ponožek, sadu ručníků... a aby se neřeklo, také parfém, který obvykle používáte. Protože soupis vašich přání se dostal k příliš dospělým lidem.

Ještě, že Ježíšek je pořád dětinský a infantilní.

Nezapomeňte dát letos dopis za okno...

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Nekomentovatelné... :o))

Ale to jsme přece MY - VODNÁŘI všichni, jen ne všichni máme odvahu se k tomu přiznat... :o))
Jak já ti rozumím :o))

Veselé Vánoce !!!

Gralińka řekl(a)...

taky se mi chce napsat, jak já ti rozumím :)
je to smutné, když lidé ztrácejí schopnost divit se :(