středa 31. prosince 2008

pondělí 29. prosince 2008

Za všechno můžou pastelky

Po pár dnech, strávených u rodičů, kde se slovu sport rovná celodenní válení se u krbu (tedy né, že by rodičové byli lenoši, to jen já tady maminčiným obskakováním zlenivím až běda), mě popadlo být tvůrčí. Tvůrčí o něco víc, než jen zasednout k počítači a napsat povídku, vždyť od počítače jsem se po celé vánoční svátky nehla. Budu malovat, popadla mě spásná myšlenka. Myšlenka na malbu mě nepopadá příliš často, ale když už přijde, je to velmi vážné.

Můj malířský rituál vypadá asi takto: do přehrávače zasunu melancholické CD, nejlépe nějakého písničkáře s inspirujícími texty. Obléknu se do pracovního oděvu, triko s nápisem I LOVE PARIS, které dřív bývalo bílé, dnes ho však zdobí různé temperové, olejové a akrylové barevné skvrny; dálé staré ošoupané džíny, co tam, kde bývala dřív riflovina, dnes jsou díry, však je to prý moderní. A čepici, to aby mi vlasy nepadaly do obličeje.
Pak nachystám stojan, záleží, na co maluju. Když na dřevo, jednoduše ho pokládám na zem nebo opírám o zeď, když na papír či plátno, opět pokládám na zem, na připravenou podložku, nebo vystavuji na stojan. Zkontroluji stav tužek a úhlů, většinou některé z nich ořezávám. Pro jistotu připravuji i pastelky a voskovky a křídy, také musím mít po ruce šikovnou gumu. A pak hra s barvami, jež zabírá často delší dobu než tu, kdy vzniká samotné dílo. Z různých krabiček tahám akrylové, olejové, temperové barvy a různé běloby. Rovnám si je nejen dle typů, ale také dle odstínů, řadím je od nejsvětlejších po nejtmavší. Běloby, které používám především, řadím zvlášť. To všechno stavím na velkou dřevěnou podložku k tomu určenou. Přidávám plastovou i dřevěnou paletu, na kterých míchám barvy, dále řadím dle velikosti, tloušťky a typů "ochlupení" štětce, to abych je měla pěkně po ruce. A nakonec kalíšky. Plastové a skleněné nádoby různých velikostí naplňuji různým objemem vody (někdy jiné tekutiny), načež je rozestavuji po pokoji.

(Většinou, než tuhle přípravu dokončím, chuť na malování mě přejde a já jdu spát.)

Natěšená na podobn
ou akci i v domě rodičů, převlékla jsem se do starých oděvů, co jsou v mém pokoji k dispozici a zaútočila na maminku otázkou: "Mami, co všechno máte za malířské potřeby?" Odpověď mě poněkud překvapila, ale především mi způsobila obrovský malířský handicap: "Pastelky."

Pastelky? A co tužky, barvy, tempery, úhly? Ne? Jen pastelky? Ty příšerné pastelky, co s nimi můj čtyřletý bratr maluje pokácené stromy (každá jeho čmáranice vypadá totiž jako pokácený strom)? Hmmm, tak to bude veledílo!

Žádná předehra se tentokrát nekonala. Do rukou se mi dostalo pár barevných pastelek a jedna příšerná tužka s jakýmsi dřevěným medvídkem na jejim konci. Bylo mi přiděleno pár čtvrtek a několik barevných papírů.

Jako stůl mi posloužila postel, jako podložka prostěradlo. Místo gumy jsem použila drátěnku na nádobí (sice papír trochu prodře, ale je docela fajn).

Zatímco jsem příšernými pastelkami kreslila příšerný tulipán, doch
ázelo mi, jak snadno se necháme rozmazlit. Jak je pro nás samozřejmé, že máme k dispozici vše, na co si vzpomeneme. Ani jsem nemusela myslet až na děti v Africe, které kdo ví co by daly za pastelky, stačilo vrátit se o pár let zpět. Bylo tak jednoduché nakoupit v jednom obchodě plátno, olejové barvy a dokonalé štětce za částku přijatelnou našim výplatám?

Nejspíš ne. A možná žít o n
ěco dříve, měla bych již plný byt obrázků, protože příprava všech možných vymožeností by mi nezabrala celý večer. Prostě bych jen vysypala z krabičky pastelky a malovala. Tak, jako včera. Ačkoliv mé výsledné dílo zdaleka neodpovídá tomu, co jsem měla v plánu, naprosto splnilo svůj účel. Zabavilo mě na dostatečně dlouhou dobu a donutilo mě uvědomit si, na co za jiných okolností bych ani nepomyslela. Že samotné pastelky (a dokonce i ty levnější) mají své velké kouzlo, že jedna obyčejná tužka dává nám obrovský prostor...

Okouzlená velkolepým objevem, po celou dobu tvoření jsem si neuvědomila, že si sedím na noze. A tak, až jsem dokončila svůj obrázek a rozhodla se smýt z rukou čáry od pastelek, ucítila jsem v noze nepříjemnou neutuchající křeč. To musím rozchodit, řekla jsem si a pokusila se vstát, však noha mi selhala, kotník se zvrtnul a výron byl na světě.

Kdykoliv teď cítím bolest v kotníku, vzpomenu si na pastelky. To malé barevné cosi, čím jsem málem opovrhovala. :o)

čtvrtek 25. prosince 2008

Až zazvoní zvoneček...

Vánoční téma hýří všemi médii, měla bych se přidat také já, věrný milovník svátků, které mi již od dětsví připadají kouzelné.

Když mě dědeček brával o Štědrém dni na zahradu a společně jsme čekali na padající vánoční hvězdu, to byly chvíle, které dnes již nic nenahradí. Chvíle u štědrovečerní večeře, kdy jsme z obýváku slyšeli, jak se otevírá okno a šustění balícího papíru - to Ježíšek skládal dárky pod stromeček... Netrpělivá mladší sestra šmírovala klíčovou dírkou a její pusa samým nadšením zkameněla, takže jsem se vlastně nikdy pořádně nedozvěděla, co viděla.

A pak jsme vešli do obýváku, zářící stromeček se odrážel v našich ještě zářivějších očích a ta kouzelná chvíle ve mně zůstávala ještě dlouho poté.

Pokud čekáte, že něco podobného společně s dospělostí odeznělo, pak se nedočkáte. To kouzlo tam je stále a umí být tak silné, jako dřív. Jenže už není tolik možností ho s ostatními sdílet. Rodině přibyly nové generace a právě na ty se, logicky, soustředí pozornost. Už nejsem v roli té, co může šmírovat klíčovou dírkou nebo čekat, až z vedlejší místnosti zazvoní zvoneček... V mém věku vlastně už čekám na roli, až budu zvonit já.

Letos jsem byla prvně na Štědrý den sama. Však to bude nádhera, říkala jsem si. Udělám si pohodlí, budu se dívat na pohádky, půjdu se projít vánoční Prahou. Ach jak jsem se přecenila. 23. 12. jsem se vydala na nákupy a jak jsem procházela kol rodičů nakupujících ananasy, pomeranče a kvanta sýrů a uzenin, najednou mi nějak přišlo líto, že já si koupím jen chleba a 10 dkg salámu, protože pro mé samostatné hody je to tak akorát, zbytek bych stejně pak - zkažený - vyhodila.

Jako naschvál jsem - na Štědrý den - byla velmi brzy vzhůru, nešlo to jinak, to podivné chvění, že až se probudím, přijde Ježíšek, mě neopustilo. Zachumlaná do peřin jsem sledovala jednu pohádku za druhou a jakákoliv, jen špetku dojímavá scéna, mě dokázala rozplakat.

Přišlo odpoledne, setmělo se, zapálila jsem svíčky a čekala, kdo ví na co... A pak se to stalo, přiletěl Ježíšek. Letos přišel dveřmi, ne oknem, ale vždyť to je přece úplně jedno. Zabušil mi na dveře a nechal za nimi ten nejhezčí dárek, co mi mohl dát. Kouzlo.

Jako pětiletá holka, co se jí odrážel v očích rozsvícený stromeček, jsem civěla na dárky za dveřmi. A pak, až bylo po všem, euforie vánočním zážitkem způsobená, mnou cloumala jako mořské vlny bárkou.

Ještě ten večer jsem jela popřát hezké vánoce sestře, která mi přichystala přepychovou štědrovečerní večeři se vší parádou. Zazvonil zvonec a pohádky nebyl konec. Ježíšek mi u ní nechal dárek, dostala jsem sklenku k přípitku a objetí.

Poté jsem se vydala k rodičům. Vůně krbu, stromeček přes půl obýváku a bráškovo nadšení: "Pábinto, poď se podívat na dálečty od Ježíška!"

Vždyť já se vlastně těším na dobu, až budu v roli toho, kdo zvoní...

Přání kanibalky

Můj milý, když dovolíš
přisednu si k tobě blíž
Na tvé rty obtisknu rtěnku rudou
a až tvé oči hořet vášní budou
převážu ti je kusem hadru

Až budeš se sápat po mém ňadru
ruce ti svážu za záda
a tvá věčně vášnivá nálada
stoupne zase výš
uvidíš!

Přelepím ti páskou ústa
to abys mi pěkně zůstal
nehybný, slepý a němý...
Nejde o vlastnosti, co na ženských se cení?

Posypu si tě solí, smím?
A pak tě celého - láskou - sním

středa 17. prosince 2008

Cestovní horečka

Hlava se motá, svět se točí
slzami zalité oči
mžourají do monitoru
Můj mozek dnes - bezesporu -
není sto kloudné myšlenky

Motám se mezi písmenky
a prsty ťukám namátkou -
- tak tvoří se řádek za řádkou
a poněkud smysl postrádá

Tak jako šachová rošáda
zabrání útoku na krále
tak táhnu já teď troufale
svou věží před své veličenstvo

A žádám vás, milé obecenstvo
nesnažte se o pochopení
mých slov, v nichž smysl nepramení

To jsou jen slova mladé ženy
když v budoucnu budou kýmkoliv čteny
- ať už zde nebo v četbě povinné -
čtenáři řeknou jediné:

Má asi cestovní horečku
panečku!

pondělí 15. prosince 2008

Bajky a ponaučení

Po letech jsem se vrátila k četbě bajek. A na konci každého krátkého, leč poučného příběhu, se musím pousmát. Snad není příběhu, ve kterém bych se nenašla. Ano, většinou se nacházím v těch zvířatech hloupých, kterým z příběhu vyplývá ponaučení.

Již na základní škole jsem znala definici pojmu bajka. Proč mi už tenkrát nedošlo, že jejich četba by měla být mým každodenním chlebem? Možná bych pak zabránila svým chybným krokům. A nebo si každý tvor (ať už zvíře či člověk) musí špatným směrem ukročit sám, protože varování druhých ("neolizuj to namrzlé zábradlí!") nám jaksi už odmala letí jedních uchem dovnitř, avšak druhým ven... Jak jsem nenáviděla větu: "Já ti to říkal/a!"

No a protože punc dospělého jsem již před léty získala, dovolte mi - s pomocí La Fontainovy bajky - být zase jednou poučnou.

"Jsou lidi, kteří sotva uslyšeli dobrá ponaučení, začínají už sami poučovat druhé, " pravil Epiktétos. A díky blbcům jako jsem já mohou vznikat tak krásné a chytré citáty. :o)


Nespokojenec a žalud

Honza byl takový věčný nespokojenec. Když bylo krásně a svítilo sluníčko, naříkal, že je mu horko a přál si, aby přišel déšť. Když potom pršelo, reptal, že nesvítí slunce a všechno promokne. Nikdy se mu nic nelíbilo, nikdo se mu ničím nezavděčil. A tak si pořád jen stěžoval, nic mu nebylo vhod.
Jednou, když jen tak ležel pod velikým dubem a odpočíval, uviděl nad sebou maličké žaludy.
"To je ale nerozumné," pomyslil si Honza. "Na tak mohutném stromě takové maličké žaludy. Tam by měly růst krásné, velké dýně. Je to ale na světě divně zařízeno, to já bych to všechno docela jinak udělal."
Netrvalo dlouho a Honza ze samého přemítání tvrdě usnul. V tom však zafoukal vítr, větve dubu se roztřásly a několik žaludů spadlo dolů. Jeden se ale strefil Honzovi rovnou do hlavy. Ten se lekl, rychle vyskočil a nahlas vykřikl: "Jéejeje, to byla ale rána!"
A pak si s úlevou pomyslil: "Ještě, že na dubu rostou jenom malinké žaludy, jak by asi vypadala moje ubohá hlava, kdyby tam rostly obrovské dýně."
A tak byl poprvé v životě Honza s něčím spokojen.
Vždyť někdy stačí jenom malé klepnutí, aby člověk konečně k rozumu přišel.

citováno z knihy: Bajky ~ La Fontaine, Jiří Trnka (STUDIO trnka; 2008)

sobota 13. prosince 2008

Pojďte pane, budeme si hrát

Často slýchávám: "Kéž bych byl zase dítětem, kéž bych se vrátil do dětství, to bylo bez starostí" nebo "Ach, ta příšerná mládež, žádné problémy to neřeší a přitom nadělá takový bordel!"

Nedávno jsem v tramvaji byla svědkem výstupu. Starší paní nastoupila a protože dva mladé kluky automaticky nenapadlo uvolnit jí místo, začala křičet: "No to je ta dnešní mládež! Podívejte se všichni, jak si tady ti dva holomci sedí, ani je nenapadne vstát, přitom kdyby věděli, jsem nemocná, stará, mám tolik problémů!"
Ti dva holomci samozřejmě hned uvolnili bez řečí místa, paní se posadila a mohlo se jet dál.

A já měla chuť k těm dvěma holomkům - červeným až za ušima - přijít a nějak je potěšit. Protože milá paní, problémy nemívají jen dospělí.

Mám pocit, že obdržením občanského průkazu všichni zapomněli, jak žili doposud.

Na ulici nebo v obchodě - neustále jsem svědkem stejného scénáře. Dítě pláče, křičí, matka křičí taky: "Neřvi nebo dostaneš, na tvoje problémy teď nemáme čas, řešíme snad něco důležitějšího, ne?"

Jako nestranný svědek jsem zcela neobjektivní, nevím, proč pláče dítě a nevím, co důležitého řeší jeho rodiče, ale vím, že když už je důvod k pláči, není to jen tak.

Mé dětské problémy rozhodně nebyly malicherné. Když jsem zapomněla ve škole aktovku, tolik jsem se bála, že už ji nenajdu, tak moc, že jsem seděla na zápraží našeho domu a plakala. Když jsem musela učitelce říct, že jsem zapomněla na domácí úkol, tak se mi svíralo břicho, že s dnešní nervozitou před tréninkem se to nedá srovnat. Rozbila jsem hračku, omylem. A tolik mě to mrzelo, že se mi o tom dva dny zdálo. Popsala jsem nábytek, jen jsem měla v tu chvíli chuť kreslit, opravdu jsem si myslela, že to půjde smýt. Nešlo to... a než se to provalilo, žila jsem ve stresu.

Stres, slovo, které používáme až jako dospělí, protože v mládí nevíme, že ti motýlci, které nás nepříjemně lechtají v břichu, jsou stresem.

Problémy, které řešíme jako dospělí, jsou možná závažnější, ale copak je můžeme srovnávat s problémy v dětsví? Kdo si jako malý kluk nebo malá holka dokázal představit, co to jsou za starosti chodit po úřadech? Kdo v tomhle věku přesně věděl, co znamená do noci pracovat na projektu a stres z možného vyhazovu? Jak by mohly malé děti věřit, že to, co řeší dospělí, je mnohem důležitější, když ony jen stěží mohou znát míru srovnání.

Kdyby existovala ta možnost - vrátit se do dětství, nepomůžeme si. To, že budeme opět dětmi, neznamená, že nebudeme mít starosti, jen budeme mít starosti jiné, v tu dobu ale pro nás závažné.

A když už jsem u toho vracení se do dětství, dovolte mi, dospělí, mírné pokárání.
Stěžujete si na starosti, rádi byste, aby vám bylo hezky jako kdysi. Abyste věřili, že lentilky jsou důležitější než peníze, abyste si mysleli, že pohádky existují. Chtěli byste mít znovu fantasii dítěte a nechat si zdát o létajícím koberci, hrát si na princeznu, nechat si předčítat říkanky.

A kdo nám to zakazuje?

Lentilky se s penězi srovnat vůbec nedají. Jsou mnohem hezčí a důležitější, mají přeci tolik úžasných barev, dá se s nimi hrát bezpočet her a hlavně - dobře chutnají. Snězte desetikorunu a dejte mi vědět, jestli je lepší.

Pohádky existují, protože si je tvoříme sami. V pohádkách není jen dobro, ale přihodí se v nich i spousta potíží, tak, jako v životě. A nakonec jsou vždy překonány. Možná ne se stoprocentním úspěchem, ale třeba s láskou. No a nebo naopak, ne vždy dostane i hlavní pohádkový hrdina všechno, co chce. Ne náhodou je jedním ze znaků pohádek skromnost.

Zbytečně závidíme druhým (tedy dětem, v tomto případě) to, co sami můžeme stejně tak mít. Vytáhněte si vodovky a papír, lehněte na koberec a nakreslete si sněhuláka. Rozsviťte si v okně vánoční svíčky a vyhlížejte Ježíška. Kupte si knížku říkanek a nechte si ji od partnera předčítat. A vězte, že i vaše dítě ve vás spatří něco, co jste sami před sebou tak dlouho skrývali... A ani nevíte proč.

No a jestli vás neuspokojí vodovky ani žárovky, pak si najděte jinou hračku. Vždyť jako dospělí máme, co se hraček týče, dokonce ještě mnohem větší výběr, než naši malí kamarádi.

Jak se pozná trenér

Usedla jsem v tramvaji na prázdné červené sedadlo (ostatně, kdo by si sedal na obsazené sedadlo, že?) a počala jsem si prohlížet pohádkovou knížku s ilustracemi Jiřího Trnky. Špatně se mi listovalo, a tak jsem si svlékla kožené rukavice.

Po chvíli jsem pociťovala neustavičný pohled, a tak jsem zvedla hlavu k osobě stojící nade mnou. Muž středního věku sledoval se zaujetím pohádkovou knihu. Usmála jsem se a listovala dál. Ale osoba nade mnou mě svým zíráním znervóznila tak, že jsem Trnkovy obrázky téměř nevnímala.

A pak, po chvíli, na mě muž promluvil: "Jste studentka, slečno?"
Á, už je to tady, pomyslela jsem si. Vždycky jsem přemýšlela nad tím, co znamenají ty pohledy spolucestujících, když udiveně koukají na pohádkové knížky na mém klíně. Myslejí si, že jsem negramotná? Že se učím česky jednodušší četbou? Že než přečtu knihu svým dětem, provádím v tramvaji cenzuru? Že studuji literuturu pro děti? To si asi myslí tenhle pán, pomyslela jsem si.

"Ne, nejsem studentka," odpověděla jsem s úsměvem.
"Tak učitelka?" opáčil muž.
"Ne, ani učitelka," pověděla jsem a dodala: "Jen se prostě ráda vracím k pohádkám."
"K pohádkám?" zeptal se udiveně muž, pohlédl na Hrubínovu knihu v mém podpaží a pak se zasmál: "Ale né, já se netážu kvůli těm pohádkám, mě spíš zaujaly vaše ruce..."

Pohlédla jsem na své ruce, obvykle barvy tělové, nyní hýřící všemi barvami. Zelená, červená, růžová, černá, modrá...
Zčervenala jsem a schovala mé barevné ruce do kožených rukavic.

"Aha, já jsem trenérka," pověděla jsem a po udiveném pohledu proti mě stojícího spolucestujícího jsem řekla ještě: "Jako školitelka."
"Takže učitelka," pravil muž. "Vždyť jsem to říkal. Já jsem taky učitel. A rád vzpomínám na dobu klasických dřevěných tabulí a kříd." Sympatický muž se usmál a plynulým gestem vynořil svou ruku z kapsy saka. Byla barevná, počmáraná.

Zasmáli jsme se
.

Nadešel čas vystupovat. Než tramvaj se sympatickým učitelem zmizela v nedohlednu, svlékla jsem si rukavici a barevnou rukou jsem mu zamávala.

neděle 7. prosince 2008

Šíleně "smutná" princezna

Kdo by neznal onu pohádku s Helenou Vondráčkovou a Vaškem Neckářem v hlavní roli? Pamatujete si scénu, kdy princezna musí nosit na krku rozdrcenou cibuli, aby plakala? A nevíte, kde bych ten náhrdelník mohla sehnat?

V nedávné době se mi stalo něco podivného. Ráno jsem se probudila a uvědomila jsem si, jak je na světě krásně. Ano, to se stává všem, že se jim podaří vstát pravou nohou, jenže mně to už zůstalo. Po celý den, po celý týden, celý měsíc, doposud... Připadala jsem si stejně důležitě jako Galileo Galilei, když objevil, že Země není placatá. Sám o tom byl naprosto přesvědčen a ať mu jeho tvrzení neustále někdo vyvracel, nenechal se.

Na světě se stále dějí špatné věci. Lidé se rozchází a zase schází, lidé se rodí a zase umírají. Je to veselé a smutné. Když jsem byla malá, táta říkal: "život je jako spirála, jednou jsi dole, jednou nahoře..."

Jenže co se mnou, když dolů ne a ne spadnout? Nedaří se mi v práci, směji se. Koukám na smutný film, směji se. Povídám si se zraněným přítelem, a místo toho, abych s ním plakala jako dřív, přesvědčuji ho, jak je ten život hezký. Když náhodou začnu plakat, pláču štěstím.

Ale vždyť to je skvělé!, mohl by si někdo, kdo naopak smutní, říci. Jenže život je jako spirála. A když jsem teď tak dlouho nahoře, nebude můj sešup dolů příliš prudký?

Pánové a dámy, čtete pozorně?! Od toho jsou úvahy, proto se tolik ráda vypisuji do světa, protože teprve až po sobě přečtu, co jsem zase vymyslela, si uvědomím, jak hloupý dokáže člověk být. Jsem šťastná. A místo toho, abych prostě byla šťastná, přemýšlím nad tím, co je na tom špatně.

"Aby byl člověk šťastný, musí mu ke štěstí stále něco chybět." (Helvétius)

úterý 2. prosince 2008

Dopis, co se obvykle dává za okno

"Nakresli mi něco," prosila mě dnes v práci Lenka, kolegyně a kamarádka.
"Nakresli?" nechápala jsem.
Lenka mi podávala šedivé papírové desky: "Nakresli mi něco na ty desky, chci k nim mít osobní hezkej vztah a budou pro mě hezčí, když mi na ně něco nakreslíš," pověděla.

V rozpacích jsem vzala desky do rukou, položila si je na stůl a snažila se skrýt potěšení. Šedivé desky budou Lence milejší s mou kresbou (a Lenka moc dobře ví, jak příšerně kreslím).

Když jsme byli malí a rodičům pod vánoční stromek dávali posbírané kameny se slovy, že jde o těžítko, nebo jsme jim nakreslili obrázek v domnění, že jim udělá ohromnou radost. V lepším případě jsme vyrobili v keramickém kroužku vánoční hvězdičku, to aby si ji maminka mohla vystavit na noční stolek...

Tenkrát jsme přemýšleli jako děti. A věřili jsme, že obrázek, kámen nebo keramická ozdoba z lásky darovaná udělá tu největší radost.

Dnes jsme dospělí a předpokládáme, že kámen bude jenom kámen. Že keramická hvězdička bude na nočním stolku ostudou a že obrázek skončí v odpadkovém koši.

Ale je tomu opravdu tak? Stali se z nás takoví materialisté nebo jsme si to tak jen nastavili, protože to pokrok doby a rozvoj obchodu a reklamy žádal?...

Když mi Lenka, v pracovním odpoledni, asi potřetí připomněla, že bych měla něco nakreslit, protože se těší na obrázek, věděla jsem - cítila jsem, že nejsme tak úplně dospělí, jak se někdy děláme...


Milý Ježíšku, přeji si písničku zazpívanou kamarádem. Přeji si pusu od brášky a pohlazení od babičky. Chtěla bych, aby mi sestra zahrála na kytaru a ráda bych dostala linecké srdce, s láskou vykrojené... Chtěla bych mít ve schránce tulipán a pod stromečkem najít pohádkovou knížku, ze které mi bude někdo předčítat.