Vrtačku nebo lodičky?

Před několika měsíci mi bouchla televize. Naštěstí mám známého opraváře, a tak ji znovu uvedl do provozu.

Pár týdnů poté se mi rozbila trouba, hřeje jen zespodu, ale co?! Vždyť peču jednou za uherský rok.

Asi o dva týdny později se mi rozbila karma. Byla jsem bez teplé vody po několik týdnů, dokud nepřišel pan plynař a neopravil ji. Však teplou vodu jsem si užila jen pár týdnů. Pak karma začala hořet. Má pohotová mladší sestra, které jsem volala jako by nic - však pak jsem se rozplakala, že možná vyhodím do povětří půlku Žižkova - zavolala plynařskou pohotovost. Prý všimnout si toho o pár hodin později, říkal pan z pohotovosti, mohla bych skončit zle.

Dnes ráno jsem si chtěla udělat topinku. Topinkovač jsem zapnula do zásuvky, plátek chleba vložila do topinkovače a topinkovač jsem příslušným tlačítkem uvedla do provozu (tak se to přeci dělá, ne?). Rána - modrý plamen - kouř - tma.

Vyhodila jsem pravděpodobně pojistky v celém bytě, ale nemůžu přijít na to, jak je znovu nahodit. Navíc v komoře, kde krabice s pojistkami je, je ohromná tma a kde já bych vzala baterku?! A tak jsem po hmatu všechny ty páčky u pojistek posunula nahoru a zase dolů a nic to nepomohlo. Vzdávám se!

Přiznávám, jsem nepraktická a neschopná ženská! A co je proti tomu epizoda s kartáčky na zuby?

Zítra si koupím knihu Jak se stát kutilem za den (vsadím se, že nějaká taková existuje) a pak si půjdu koupit baterku, šroubovák a vrtačku.

Jen se budu muset vyhýbat obuvi, kde jsem si vyhlédla zlaté lodičky, velkým obloukem. Abych nemusela při každém pomyšlení na vrtačku zaplakat.

Být vlaštovkou

S psaním jsem začala asi v šesti letech. Tenkrát jsem se dočkala pouze pozitivní kritiky. Ostatně, kdo by malou rozkošnou buclatou holčičku kritizoval za příšerné, leč tolik milé verše.

Však šest let mi, bohužel, nemůže být věčně. A tak jsem rostla a rostla, až jsem najednou přebírala občanský průkaz a nikdy nezapomenu na to, jak mi maminka řekla: „Už jsi občanem!“ a já se cítila ohromně dospěle. Tak jsem sbalila pár povídek a básniček, nastrkala je do obálky a poslala do jakéhosi nakladatelství, jehož adresu jsem si nalistovala v jakési knize. Odpověď jsem tehdy naivně očekávala, ale uběhlo půl roku a odpověď nikde.

Když už jsem se smířila s tím, že má spisovatelská kariéra je ještě daleko, našla jsem ve schránce dopis adresovaný mé osobě. Neotevírala jsem ho – jak to bývá ve filmech – pomalu a opatrně. Naopak. Odtrhla jsem část obálky, vyškubla dopis z jejich spárů a četla jsem a četla. Mnoho stran, mnoho slov, mnoho písmen… Dopis jsem políbila, vítězoslavně zdvihla nad hlavu a skákala jsem po pokoji jako ztřeštěná. Jistý pan nakladatel mi odepsal. Mezi prvními řádky byla věta, kterou ráda používám dodnes: „Na jedné straně je všední realita, na druhé umění, literatura, imaginace…“

Přesně jsem věděla, že nechci být na straně reality, protože ač je realita jakkoliv krásná nebo jakkoliv fascinující, já v ní prostě neumím žít. A mnoho lidí, co žijí kol mne, to rádo potvrdí. Nestav si pořád ty vzdušné zámky nebo spadni už na zem!, věty, které slýchám často, ne každého baví žít v mých naivních dětských představách. Ale víte co? Mne ano! Přeci: proč se říká chci umět létat jako pták? Nikoliv proto, abych přistála, ale proto, abych vzlétla!

Ale vraťme se k onomu nakladateli. Chytrému pánovi, který si přečetl jednu mou povídku a už mě znal jako své vlastní boty. Nebo ještě lépe. Napsal: „Chtít být spisovatelkou je něco trvalejšího. Není to jako touhy stát se paní doktorkou, ošetřovatelkou v ZOO, popelářem nebo kosmonautem. A na mě jako na starším, zkušenějším a navíc požádaným o odpověď je, abych Vás upozornil, že práce v ZOO trvá osm hodin denně, že i popelář se osprchuje, jde domů a myslí na všechno jiného, jen ne na odpadky, ale spisovatelkou jste pořád. Celý den, po celý rok, stále, i ve spaní.“

Četla jsem si jeho slova a po tváři mi kanuly veliké slzy, nejspíš slzy dojetí, že nejsem sama, kdo neumí v tom reálném světě žít.

Pak jsem se dočetla, jak se mnohokrát zasmál nad mou povídkou bez názvu, jak se mi povedl jambický verš (nevědomky, samozřejmě). A i něco málo kritického, ale drobnosti. A hlavně motivaci na závěr, že z mých textů je cítit, že nejsem jedním z pisálků, co se jejich povídka líbí mámě a sousedce a tak je jasné, že se musí líbit všem. Ale že na sobě dovedu pracovat. Pravil pan nakladatel a já mu uvěřila.

A věřím mu dodnes, ať se to někomu líbí nebo ne. Víte, psát je dřina, obzvlášť, když utečou múzy a že se to stává často. Když holka není zamilovaná, když 12 hodin denně tráví v práci, to pak moc není o čem psát… Jsou dny, kdy bych mohla sedět u počítače celé dny a opisovat slovo od slova z mých neustálých myšlenek (jenže kdo vám dá dovolenou na psaní?!), ale pak jsou dny, kdy jen smutně sedím a hledím a přemýšlím… a nic tam není. Ale jsem autorem (spisovatel je moc silné slovo) ve dne i ve spaní. Ve sprše, v práci, na procházce. A nedovedu si to představit jinak. Jen jednou jsem měla období, kdy jsem se pro negativní kritiku kamaráda rozhodla přestat psát. Bylo to jen na pár měsíců. A byly to ty nejhorší měsíce v mém životě.

Už nejsem rozkošná buclatá (no dobře, to možná jsem) šestiletá holčička, nad jejímiž verši se každý rozplývá.

Už neznám jen slova chvály od babiček a sousedek. Ale někdy se ke mně dostanou i slova kritická. Třeba že prý do psaní dávám moc osobního. Nebo že prý při psaní trochu přeháním. A nebo že se ve svých textech tvářím jako největší inteligent světa.

Víte jak mi je, když takovouto kritiku čtu?! Cítím divný tlak u žaludku a asi se ohromně červenám. Chce se mi plakat, protože v prvních několika vteřinách mě vždycky napadne, jak jsem jedním z těch pisálků. Co se líbili sousedce a babičce a myslí si, že se budou líbit všem. A jsou nesoudní a hloupí a využívají dnešní dobu internetu, protože ta nám dává možnost zveřejnit každý blábol! A pak se vrátím k dopisu onoho pana nakladatele a přečtu si větu, co se k ní budu vracet dokud tu budu žít. „Psaní je fuška, 3 až 5 korun na hodinu. Nejistý výsledek u publika, výčitky příbuzenstva a kritiků, pochybnosti o svých schopnostech, o sobě vůbec. A kdo tohle nepozná, kdo tohle tak necítí, je nejspíš jen pisálek, tlachal, grafoman. Obchází se svými perlami redakce časopisů a nakladatelství, chce vidět nejsladší slova – své jméno a příjmení – rozmnožena tiskařskou černí, nechce na svém textu nic měnit, nic škrtnout, zahodit ho celý a zkusit napsat znovu.“

A v tu chvíli mám chuť škrtnout všechno, co jsem kdy napsala a zkusit to znovu. Protože jednou to dokážu. Za pár měsíců, let, až budu starší, zkušenější, až budu spisovatelkou.

Ano, dnes je bohužel velmi snadné zveřejnit cokoliv, a tak to vede k tomu, že autorům chybí soudnost, sebekritičnost. A nevidí si do pusy (tedy do textu).

Na druhou stranu, kdyby nezveřejňovali to, co píší špatně, jak by se to dozvěděli?

Kritizujte mě, dámy a pánové, protože pak se budu moct vrátit k dopisu mého literárního přítele, přečíst si onu zmiňovanou větu, budu moci škrtat, přepisovat, být spisovatelkou…

O mužích a kartáčcích

Kdysi jsem měla přítele. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že jde o velmi inteligentního muže, který by mne mnohému naučil. Avšak každé ráno, když se mě přišel zeptat, který zubní kartáček je jeho, špetce pochyb o budoucnosti s ním jsem se neubránila.Vždyť naše zubní kartáčky byly barevně odlišné. Již si přesně nevzpomenu, o kolik barevných odstínů se lišily. Řekněme tedy, že jeden byl modrý, druhý červený.

Partner viděl, jak mě jeho otázka, podesáté položená, rozptyluje a provokuje, proto se mě ptal později schválně, doufám. A tak jsem mu jeho kartáčkové epizody odpouštěla.

Ovšem nedávno se ke mně dočasně, na pár týdnů, přestěhoval rodinný příslušník (říkejme mu pan Bezejmenný, asi by nebyl moc rád kdybych zveřejňovala jmenovitě jeho typická rána). Panu Bezejmennému jsem koupila zubní kartáček. Podobný jako mám já, jen má o několik odstínů jinou barvu, je jiné značky (a ta je na něm přímo napsaná), je jiného tvaru. Pro mnohé tvory by to bylo dostačující rozlišení, avšak pro pana Bezejmenného nikoli. Každé ráno stojí nad mou postelí se zoufalým výrazem a s oběma kartáčky v rukou. Naštvaná probuzením, ještě navíc kvůli tak primitivnímu úkonu, ukazuji na jeho kartáček a trpělivě opakuji odlišnosti od kartáčku mého. Zbytečně.

A tak jsem začala pozorovat mužské chování trochu důkladněji. Ještě je třeba doplnit: mužské chování v jednom skromném obydlí s jednou ženou.

A přišla jsem na jediné. Muž rád dělá všechno až po ženině přitakání.

„Gábi, zesil tu televizi,“ říká mi jednoho večera pan Bezejmenný.

„Proč zase já? Zesil si ji sám!“

„Já to neumím.“

Nebo: „Gábi, kterou kravatu si mám vzít?“

Či: „Gabule, namažeš mi záda?“

Říkám si, co by ten chlap dělal, kdybych tu nebyla? Samozřejmě, že by si poradil. Přišel by na to, jak se zesiluje televize, dokonce by mu nezbylo nic jiného, než si vzít kravatu dle svého gusta. Ostatně: není to právě to, po čem ženy touží? Aby měly vliv na výběr mužovy kravaty? Možná, ale nemusí se to přehánět. Po vlivu na výběr zubního kartáčku jaksi netoužím…

Ale abych nevyzněla příliš feministicky, podobně je tomu i naopak. Koupila jsem si polici do koupelny. Před půl rokem. Myslíte, že visí v koupelně? Ne, leží za pračkou. Protože pořád čekám, že přijede princ na bílém koni, nejlépe s vrtačkou, a polici mi zavěsí. Taky jaksi nemám snahu naučit se s vrtačkou sama.

P.S. A já se vždycky divila, proč maminka má v koupelně dvě police a dva kelímky na zubní kartáčky. Po levé straně se nachází její zubní kartáček, po pravé manželův. Jak jsou naše maminky inteligentní! - No jo, jenže těm má kdo ty dvě police přišroubovat!

Trio čtyř písničkářů

Pozvánka na setkání tří písničkářů – Martina Čepelíka, Aleše Rogalewicze a Marka Šusty – hlásala: Tři písničkáři, tři různé podoby písničky, jedno setkání na jevišti divadla RADAR, jeden večer, jeden koncert, jedna příležitost…

Hned v úvodu koncertu, který měl tu čest zahájit Martin Čepelík, však přišlo překvapení. Trio písničkářů byli ve skutečnosti písničkáři čtyři. A jeden lepší než druhý.

___________________________________________________________________________

Všechno začalo písní Martina Čepelíka „Hledáme.“ Martin si s sebou na jeviště přinesl nápovědu v podobě textu, i přesto vynechal dvě sloky, k čemuž se následovně přiznal, prý na text neviděl, a zbytek písně divákům přednesl jako báseň. V hledišti zazněl upřímný smích, ledy byly prolomeny a bylo jasné, že atmosféra koncertu bude skvělá. Následovně zaznělo několik písní, témata vážná střídala témata vtipná, a tak bylo vše krásně vyváženo. Martin, jako na všech svých představeních, nezapomněl výtečně komunikovat s publikem. Jeho kontakt s diváky však není „jen aby se neřeklo,“ ale je to neopomenutelná součást koncertu, jež skvělou atmosféru v pauzách mezi písněmi umocňuje.

Martinův výstup byl završen oblíbenou písní „Stromeček hoří“, která je smyšlená tak, aby si diváci mohli zazpívat také, ačkoliv nemusí znát text (ostatně, ten nezná ani sám Martin Čepelík, píseň je jako stvořená k improvizaci a až okolnosti a atmosféra koncertu ji samy utvoří). Potlesk, poklona a Martin zmizel za oponou. A mně už v tu chvíli bylo líto, že jeho koncerty jsou jen dvakrát do roka…

_________________________________________________________________________

V průběhu svého vystoupení neopomněl Martin několikrát připomenout, že po jeho folkové části následuje část country, protože nastoupí bratři Rogalewiczovi.

Ti pak divákům vysvětlili, že zpívají country, protože rozdíl mezi folkem a country je ten, že při folku se hodně kecá (viz Martin Čepelík), zatímco u žánru country se nemluví, ale hraje a zpívá. A tak Aleš se Zdeňkem hráli a zpívali – folk samozřejmě... A velmi dobře, takže nikomu nevadilo, že „tlachání“ je opomíjeno. Protože jsem kluky viděla v akci poprvé, pořádně jsem si to vychutnala. Ať už sólo na kytaru či příjemnou souhru obou bratrů.

A tak jsem nemohla jinak, než si Rogalewiczovi následující den vygooglovat. (Pardon, vyseznamovat, samozřejmě.) Aleš Rogalewicz se před třemi lety stal součastí seskupení PADUA – dua písničkářů, v němž druhým byl Jiří Havelka – v současné době působící ve vokální skupině Exfanta, v jejímž repertoáru najdeme hlavně písně ze 16. století.

Ale vraťme se k Alešovi, jenž naštěstí ani po odchodu Jirky Havelky ze seskupení neodložil kytaru. A doufám, že se k tomu ani v budoucnu nechystá, protože ho velmi ráda znovu uslyším. A usměvavého Zdeňka jakbysmet.

___________________________________________________________________________

Druhá část je za námi a na řadu přichází Marek Šusta a jeho premiéra. Marek se do zpěvu pustil s vervou a ačkoliv byla zpočátku jeho tréma mírně znatelná, během dvou tří písniček jako by absolutně opadla a Marek zvládl své vystoupení s velkou grácií. Ostatně, potlesk, který ho dvakrát vrátil na jeviště, mu to snad dostatečně ukázal.

Když jsem se následující den dozvěděla, že vystoupení, které zavinil (a děkuji mu za to) Martin Čepelík, bylo Markovým opravdu prvním, málem jsem neuvěřila. Marka si bohužel nevygooglujete ani nevyseznamujete, ale doufám, že už brzy tomu tak nebude. Protože bych si moc ráda přečetla některé texty, které na setkání písničkářů předvedl a které rozhodně stojí za poslechnutí.

Hodné děvče rýmovalo

Mé zvídavé oči poprvé spatřily svět na konci ledna, jednoho mrazivého rána, přesně v 9 hodin a 40 minut. Krom ustřižení pupeční šňůry a podobných nezbytných věcí bylo také třeba vymyslet mi jméno. Rodiče, především pak táta, ze mě chtěli mít Gábinku, avšak okolí se zdálo jméno příliš nezvyklé a tvrdé. Tak zvolili jemnější Pavlu.

Avšak tatínek si při zápisu do matričního listu vybavil skvělý hlas svého oblíbeného zpěváka Petera Gabriela a nemohl jinak, než Pavlu přeškrtat a nahradit původní variantou. Prarodiče příliš nadšení neprojevovali, ale docela rychle si na Gábinku zvykli. A já taky.

Potom jsem se asi učila nějak v tom složitém lidském světě fungovat. Nejspíš jsem se plazila, počůrávala, učila se řvát a mluvit… Prostě mimino jako každé jiné. Dle fotek pěkně ošklivé s havraními vlasy.

Má první vzpomínka přísluší prababičce Štěpánce, se kterou jsem skládala kapesníčky do šuplíku a hrála si tak na mandl (dnešní děti už asi neví co to je – žehlicí stroj, pozn.redakce). To už jsem ovšem uměla chodit, byla jsem blonďatý andílek s velkými kukadly a počala jsem poznávat i lidské špatné vlastnosti. Například lež: „Mami, já nemůžu papat, bolí mě bžíško!“ nebo lest: „Babi, mám hloznej hlad. Ale né, lohlík nechcu, mám hlad na lentilky!“

Moje druhá vzpomínka patří malinkému človíčku, který mi vstoupil zničehonic do života. Sestře Barboře (to si zase táta vzpomněl na Precedens a hlas Báry Basikové). Vzpomínám, jak jsem seděla na záchodě a maminka za mnou přišla (nenáviděla jsem, když mě někdo rušil při tak důležitém úkonu). Měla obrovské břicho a ptala se mě: „Gabule, co myslíš, jaké pořídíme sestřičce náušničky? Modré nebo červené?“ Jak se mě tak hloupě mohla ptát! Samozřejmě, že modré, červené už jsem měla já. A nějaký prcek v břichu nebude mít přeci totéž co já! A tahle pře nám vydržela s Barčou dodnes.

Když jsme dostaly od babičky každá banán, Barča sbalila i ten můj, aby je mohla jít zvážit či přeměřit a mně mohla dát ten menší. A tak mi zase nezbylo, než používat lsti. „Baru, babička nám dala dvě čokolády, jedna je větší, ale tu si nechám já, protože jsem větší.“ Ještě než jsem to dořekla, Barča chňapla po čokoládě, kterou jsem za větší prohlásila – samozřejmě byla ve skutečnosti menší.

Dnes je mou nejlepší přítelkyní, i když se to často nezdá. A vždycky pro mě bude tím prckem s modrými náušnicemi, co zachraňoval broučky a měřil banány.

Kapitolu o jeslích záměrně vynechám, to bych totiž musela být sprostá. To jsem poprvé poznala lidskou nenávist (znát tamní vychovatelky, věděli byste, že jinak to nešlo).

A pak přišel můj velký den – školka. Zvládla jsem za ty roky mnohé. Naučit se anglicky (strohé základy), naučit se číst a psát. A hlavně přijít na to, že knihy jsou mou vášní. Taky jsem se zamilovala. Jmenoval se Svaťa a ani si mě nevšimnul. V šesti jsem napsala první báseň. Titulovala jsem ji Bezdomovec, byla o problematice nezaměstnanosti.

Do první třídy jsem oblékla bílé šaty s pomněnkovými kvítky a za doprovodu Dády Patrasové (která nám v rozhlase zpívala Chytila jsem na pasece žížalu) jsem šla vstříc vzdělání. Do školy jsem se těšila, ale protože jsem uměla číst a psát předčasně, brzy mě nadšení přešlo. Nudila jsem se. Až do čtvrté třídy, kdy na řadu přišla vlastivěda. To jsem v žákovské knížce přinesla svou první trojku a probrečela večer. A taky složila svou druhou báseň:

Noviny

Co noviny obsahují?

Politiku, špatný svět.

Nic jiného nevidím tu.

Jen, že někoho otrávil jed.

V novinách jsou špatné zprávy,

politika, blbé vtipy.

Zavraždili tetu Jany

a taky pána u trafiky.

Jeho rodina je na dně.

Už si nekupuje noviny.

Nechce vidět obličej

vraha jejich rodiny.

Druhý stupeň už byl menší zábavou, dějepisářka Bomberová způsobila, že jsem odpoledne trávila nad učebnicí dějepisu. Na druhou stranu – druhý stupeň vždy přináší první opravdové lásky.

Ta moje se jmenovala Pepa a byla… neopětovaná. Až do osmnácti, pak jsem dostala rozum.

Někdy v období sedmé třídy jsem přečetla svou osudovou knihu – Quo Vadis. Sienkiewicz mě rozplakal a způsobil jakýsi podivný převrat v mém mladém mozku – v tu chvíli jsem totiž poznala kouzlo slov a počala je považovat za největší poklad na světě. A opět jsem je zkusila zakomponovat do veršů:

Kouzelné okno

Mám okno poblíž ulice,

kde každý den vidíval jsem ráj.

Zpívali ptáci a svítilo slunce,

bylo to, jako by byl máj.

Teď vidívám tam samou špínu,

odpadky na okraji silnice.

Už nevidím upřímné oči

a z oken vyhazují lidé i lednice.

Proč není svět jako dřív?

Proč musí se měnit?

Dospívám, pácháme velký hřích,

a to musíme změnit.

Tohle okno považuji za kouzelné.

Změnilo před mýma očima celý svět… a také mne.

A od té doby jsem dlouhá léta jenom četla. I když na střední škole se dostavily i neřesti jiné… To si, myslím, rodiče velmi rádi vzpomněli na dobu, kdy mě museli vyhánět z pokoje ven. Zlobila jsem, a moc. A zda pověra, která se říká, že dítě Ti dvakrát oplatí to, co jsi ty dělal rodičům, vyplní, to pak raději nemít děti.

Avšak před tím mým bouřlivým období a taky po něm – byla jsem (a jsem stále) vcelku hodným děvčetem.

Babička mi ráda vypráví, jak mě učila zlobit. Prý když mě jako malou posadili na místo a na pár hodin si mě nevšímali, bylo to jedno. Seděla jsem na stejném místě a poslušně vykonávala tu samou činnost.

Dnes jsem trošku víc „rozlítanější“.