O mužích a kartáčcích

Kdysi jsem měla přítele. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že jde o velmi inteligentního muže, který by mne mnohému naučil. Avšak každé ráno, když se mě přišel zeptat, který zubní kartáček je jeho, špetce pochyb o budoucnosti s ním jsem se neubránila.Vždyť naše zubní kartáčky byly barevně odlišné. Již si přesně nevzpomenu, o kolik barevných odstínů se lišily. Řekněme tedy, že jeden byl modrý, druhý červený.

Partner viděl, jak mě jeho otázka, podesáté položená, rozptyluje a provokuje, proto se mě ptal později schválně, doufám. A tak jsem mu jeho kartáčkové epizody odpouštěla.

Ovšem nedávno se ke mně dočasně, na pár týdnů, přestěhoval rodinný příslušník (říkejme mu pan Bezejmenný, asi by nebyl moc rád kdybych zveřejňovala jmenovitě jeho typická rána). Panu Bezejmennému jsem koupila zubní kartáček. Podobný jako mám já, jen má o několik odstínů jinou barvu, je jiné značky (a ta je na něm přímo napsaná), je jiného tvaru. Pro mnohé tvory by to bylo dostačující rozlišení, avšak pro pana Bezejmenného nikoli. Každé ráno stojí nad mou postelí se zoufalým výrazem a s oběma kartáčky v rukou. Naštvaná probuzením, ještě navíc kvůli tak primitivnímu úkonu, ukazuji na jeho kartáček a trpělivě opakuji odlišnosti od kartáčku mého. Zbytečně.

A tak jsem začala pozorovat mužské chování trochu důkladněji. Ještě je třeba doplnit: mužské chování v jednom skromném obydlí s jednou ženou.

A přišla jsem na jediné. Muž rád dělá všechno až po ženině přitakání.

„Gábi, zesil tu televizi,“ říká mi jednoho večera pan Bezejmenný.

„Proč zase já? Zesil si ji sám!“

„Já to neumím.“

Nebo: „Gábi, kterou kravatu si mám vzít?“

Či: „Gabule, namažeš mi záda?“

Říkám si, co by ten chlap dělal, kdybych tu nebyla? Samozřejmě, že by si poradil. Přišel by na to, jak se zesiluje televize, dokonce by mu nezbylo nic jiného, než si vzít kravatu dle svého gusta. Ostatně: není to právě to, po čem ženy touží? Aby měly vliv na výběr mužovy kravaty? Možná, ale nemusí se to přehánět. Po vlivu na výběr zubního kartáčku jaksi netoužím…

Ale abych nevyzněla příliš feministicky, podobně je tomu i naopak. Koupila jsem si polici do koupelny. Před půl rokem. Myslíte, že visí v koupelně? Ne, leží za pračkou. Protože pořád čekám, že přijede princ na bílém koni, nejlépe s vrtačkou, a polici mi zavěsí. Taky jaksi nemám snahu naučit se s vrtačkou sama.

P.S. A já se vždycky divila, proč maminka má v koupelně dvě police a dva kelímky na zubní kartáčky. Po levé straně se nachází její zubní kartáček, po pravé manželův. Jak jsou naše maminky inteligentní! - No jo, jenže těm má kdo ty dvě police přišroubovat!