Trio čtyř písničkářů

Pozvánka na setkání tří písničkářů – Martina Čepelíka, Aleše Rogalewicze a Marka Šusty – hlásala: Tři písničkáři, tři různé podoby písničky, jedno setkání na jevišti divadla RADAR, jeden večer, jeden koncert, jedna příležitost…

Hned v úvodu koncertu, který měl tu čest zahájit Martin Čepelík, však přišlo překvapení. Trio písničkářů byli ve skutečnosti písničkáři čtyři. A jeden lepší než druhý.

___________________________________________________________________________

Všechno začalo písní Martina Čepelíka „Hledáme.“ Martin si s sebou na jeviště přinesl nápovědu v podobě textu, i přesto vynechal dvě sloky, k čemuž se následovně přiznal, prý na text neviděl, a zbytek písně divákům přednesl jako báseň. V hledišti zazněl upřímný smích, ledy byly prolomeny a bylo jasné, že atmosféra koncertu bude skvělá. Následovně zaznělo několik písní, témata vážná střídala témata vtipná, a tak bylo vše krásně vyváženo. Martin, jako na všech svých představeních, nezapomněl výtečně komunikovat s publikem. Jeho kontakt s diváky však není „jen aby se neřeklo,“ ale je to neopomenutelná součást koncertu, jež skvělou atmosféru v pauzách mezi písněmi umocňuje.

Martinův výstup byl završen oblíbenou písní „Stromeček hoří“, která je smyšlená tak, aby si diváci mohli zazpívat také, ačkoliv nemusí znát text (ostatně, ten nezná ani sám Martin Čepelík, píseň je jako stvořená k improvizaci a až okolnosti a atmosféra koncertu ji samy utvoří). Potlesk, poklona a Martin zmizel za oponou. A mně už v tu chvíli bylo líto, že jeho koncerty jsou jen dvakrát do roka…

_________________________________________________________________________

V průběhu svého vystoupení neopomněl Martin několikrát připomenout, že po jeho folkové části následuje část country, protože nastoupí bratři Rogalewiczovi.

Ti pak divákům vysvětlili, že zpívají country, protože rozdíl mezi folkem a country je ten, že při folku se hodně kecá (viz Martin Čepelík), zatímco u žánru country se nemluví, ale hraje a zpívá. A tak Aleš se Zdeňkem hráli a zpívali – folk samozřejmě... A velmi dobře, takže nikomu nevadilo, že „tlachání“ je opomíjeno. Protože jsem kluky viděla v akci poprvé, pořádně jsem si to vychutnala. Ať už sólo na kytaru či příjemnou souhru obou bratrů.

A tak jsem nemohla jinak, než si Rogalewiczovi následující den vygooglovat. (Pardon, vyseznamovat, samozřejmě.) Aleš Rogalewicz se před třemi lety stal součastí seskupení PADUA – dua písničkářů, v němž druhým byl Jiří Havelka – v současné době působící ve vokální skupině Exfanta, v jejímž repertoáru najdeme hlavně písně ze 16. století.

Ale vraťme se k Alešovi, jenž naštěstí ani po odchodu Jirky Havelky ze seskupení neodložil kytaru. A doufám, že se k tomu ani v budoucnu nechystá, protože ho velmi ráda znovu uslyším. A usměvavého Zdeňka jakbysmet.

___________________________________________________________________________

Druhá část je za námi a na řadu přichází Marek Šusta a jeho premiéra. Marek se do zpěvu pustil s vervou a ačkoliv byla zpočátku jeho tréma mírně znatelná, během dvou tří písniček jako by absolutně opadla a Marek zvládl své vystoupení s velkou grácií. Ostatně, potlesk, který ho dvakrát vrátil na jeviště, mu to snad dostatečně ukázal.

Když jsem se následující den dozvěděla, že vystoupení, které zavinil (a děkuji mu za to) Martin Čepelík, bylo Markovým opravdu prvním, málem jsem neuvěřila. Marka si bohužel nevygooglujete ani nevyseznamujete, ale doufám, že už brzy tomu tak nebude. Protože bych si moc ráda přečetla některé texty, které na setkání písničkářů předvedl a které rozhodně stojí za poslechnutí.