Být vlaštovkou

S psaním jsem začala asi v šesti letech. Tenkrát jsem se dočkala pouze pozitivní kritiky. Ostatně, kdo by malou rozkošnou buclatou holčičku kritizoval za příšerné, leč tolik milé verše.

Však šest let mi, bohužel, nemůže být věčně. A tak jsem rostla a rostla, až jsem najednou přebírala občanský průkaz a nikdy nezapomenu na to, jak mi maminka řekla: „Už jsi občanem!“ a já se cítila ohromně dospěle. Tak jsem sbalila pár povídek a básniček, nastrkala je do obálky a poslala do jakéhosi nakladatelství, jehož adresu jsem si nalistovala v jakési knize. Odpověď jsem tehdy naivně očekávala, ale uběhlo půl roku a odpověď nikde.

Když už jsem se smířila s tím, že má spisovatelská kariéra je ještě daleko, našla jsem ve schránce dopis adresovaný mé osobě. Neotevírala jsem ho – jak to bývá ve filmech – pomalu a opatrně. Naopak. Odtrhla jsem část obálky, vyškubla dopis z jejich spárů a četla jsem a četla. Mnoho stran, mnoho slov, mnoho písmen… Dopis jsem políbila, vítězoslavně zdvihla nad hlavu a skákala jsem po pokoji jako ztřeštěná. Jistý pan nakladatel mi odepsal. Mezi prvními řádky byla věta, kterou ráda používám dodnes: „Na jedné straně je všední realita, na druhé umění, literatura, imaginace…“

Přesně jsem věděla, že nechci být na straně reality, protože ač je realita jakkoliv krásná nebo jakkoliv fascinující, já v ní prostě neumím žít. A mnoho lidí, co žijí kol mne, to rádo potvrdí. Nestav si pořád ty vzdušné zámky nebo spadni už na zem!, věty, které slýchám často, ne každého baví žít v mých naivních dětských představách. Ale víte co? Mne ano! Přeci: proč se říká chci umět létat jako pták? Nikoliv proto, abych přistála, ale proto, abych vzlétla!

Ale vraťme se k onomu nakladateli. Chytrému pánovi, který si přečetl jednu mou povídku a už mě znal jako své vlastní boty. Nebo ještě lépe. Napsal: „Chtít být spisovatelkou je něco trvalejšího. Není to jako touhy stát se paní doktorkou, ošetřovatelkou v ZOO, popelářem nebo kosmonautem. A na mě jako na starším, zkušenějším a navíc požádaným o odpověď je, abych Vás upozornil, že práce v ZOO trvá osm hodin denně, že i popelář se osprchuje, jde domů a myslí na všechno jiného, jen ne na odpadky, ale spisovatelkou jste pořád. Celý den, po celý rok, stále, i ve spaní.“

Četla jsem si jeho slova a po tváři mi kanuly veliké slzy, nejspíš slzy dojetí, že nejsem sama, kdo neumí v tom reálném světě žít.

Pak jsem se dočetla, jak se mnohokrát zasmál nad mou povídkou bez názvu, jak se mi povedl jambický verš (nevědomky, samozřejmě). A i něco málo kritického, ale drobnosti. A hlavně motivaci na závěr, že z mých textů je cítit, že nejsem jedním z pisálků, co se jejich povídka líbí mámě a sousedce a tak je jasné, že se musí líbit všem. Ale že na sobě dovedu pracovat. Pravil pan nakladatel a já mu uvěřila.

A věřím mu dodnes, ať se to někomu líbí nebo ne. Víte, psát je dřina, obzvlášť, když utečou múzy a že se to stává často. Když holka není zamilovaná, když 12 hodin denně tráví v práci, to pak moc není o čem psát… Jsou dny, kdy bych mohla sedět u počítače celé dny a opisovat slovo od slova z mých neustálých myšlenek (jenže kdo vám dá dovolenou na psaní?!), ale pak jsou dny, kdy jen smutně sedím a hledím a přemýšlím… a nic tam není. Ale jsem autorem (spisovatel je moc silné slovo) ve dne i ve spaní. Ve sprše, v práci, na procházce. A nedovedu si to představit jinak. Jen jednou jsem měla období, kdy jsem se pro negativní kritiku kamaráda rozhodla přestat psát. Bylo to jen na pár měsíců. A byly to ty nejhorší měsíce v mém životě.

Už nejsem rozkošná buclatá (no dobře, to možná jsem) šestiletá holčička, nad jejímiž verši se každý rozplývá.

Už neznám jen slova chvály od babiček a sousedek. Ale někdy se ke mně dostanou i slova kritická. Třeba že prý do psaní dávám moc osobního. Nebo že prý při psaní trochu přeháním. A nebo že se ve svých textech tvářím jako největší inteligent světa.

Víte jak mi je, když takovouto kritiku čtu?! Cítím divný tlak u žaludku a asi se ohromně červenám. Chce se mi plakat, protože v prvních několika vteřinách mě vždycky napadne, jak jsem jedním z těch pisálků. Co se líbili sousedce a babičce a myslí si, že se budou líbit všem. A jsou nesoudní a hloupí a využívají dnešní dobu internetu, protože ta nám dává možnost zveřejnit každý blábol! A pak se vrátím k dopisu onoho pana nakladatele a přečtu si větu, co se k ní budu vracet dokud tu budu žít. „Psaní je fuška, 3 až 5 korun na hodinu. Nejistý výsledek u publika, výčitky příbuzenstva a kritiků, pochybnosti o svých schopnostech, o sobě vůbec. A kdo tohle nepozná, kdo tohle tak necítí, je nejspíš jen pisálek, tlachal, grafoman. Obchází se svými perlami redakce časopisů a nakladatelství, chce vidět nejsladší slova – své jméno a příjmení – rozmnožena tiskařskou černí, nechce na svém textu nic měnit, nic škrtnout, zahodit ho celý a zkusit napsat znovu.“

A v tu chvíli mám chuť škrtnout všechno, co jsem kdy napsala a zkusit to znovu. Protože jednou to dokážu. Za pár měsíců, let, až budu starší, zkušenější, až budu spisovatelkou.

Ano, dnes je bohužel velmi snadné zveřejnit cokoliv, a tak to vede k tomu, že autorům chybí soudnost, sebekritičnost. A nevidí si do pusy (tedy do textu).

Na druhou stranu, kdyby nezveřejňovali to, co píší špatně, jak by se to dozvěděli?

Kritizujte mě, dámy a pánové, protože pak se budu moct vrátit k dopisu mého literárního přítele, přečíst si onu zmiňovanou větu, budu moci škrtat, přepisovat, být spisovatelkou…