Uznala jsem (a jistě se mnou budete souhlasit), že Hanče, mé věrné spolucestující, to s dětským kočárkem sluší. Překvapilo mě, jak moc si děti, se kterými jsme měly možnost sdílet v Tážalech společnou domácnost, Hanku oblíbily.
Navíc – víte, jak moc dokáže dětská přítomnost dospěláka obohatit? Pozorováním dítěte získáváte ohromné zkušenosti; rozhovorem s dítětem učíte se přijímat námitky (a že ty dětské bývají zcela přímé); zrcadlením dítěte se učíte „být bezprostřední“ a vyjádřit svůj názor. .. A čím především nám byla společnost roční sestřenice Terezky prospěšná? Vypnuly jsme. Naše myšlenky se po dlouhé době nezaobíraly nevyvedenými milostnými vztahy ani profesními problémy a ani neustálým nedostatkem času na všechno, co bychom měly, ale nedokážeme, stihnout.
Terezka nás nejen svými neuvěřitelnými grimasami přivedla do světa dětí. A tak jsme řešily „problémy“, jakou zmrzlinu si koupit (ovocnou či krémovou?), zda šlápnout do bláta (stojí ten požitek za tu špínu?)…
A co je účelem dovolené? Možnost vypnout – odprostit se od pomyšlení na práci a běžné starosti. Když jsme si ověřily, že právě dětský smích to dokáže zajistit, proč v tom nepokračovat…
A tak jsme se vydaly do Nového Malína – bydliště mých rodičů. Dům –mimo rodiče – totiž obývá čtyřletý bratr Daniel.
Už cesta – maminka pro nás přijela autem – byla pro pozorovatele cestovatele zajímavá. Ptáte se, co je zajímavého na trase Olomouc – Šumperk? Hned se k tomu dostaneme… Stejnou cestou jsem už jela mnohokrát. Stokrát minimálně. Ale až tentokrát jsem si všimla, jak se krajina za tu necelou hodinu cesty mění. Dříve jsem byla pouhým spolujezdcem na cestě k babičce nebo domů. Tentokrát jsem se vžila do úplně jiné role – role turistky. Snad to bylo tím, že jsem za účelem dokumentace naší dovolené sledovala krajinu za hledáčkem fotoaparátu, tedy důsledněji.
Náhle jsem si povšimla, jak i pouhá pole mohou být zajímavá. Nejen barevně. Čím dál jsme byli od Olomouce, tím víc se luka a lány vlnily. Pole u Olomouce připomínají spíš Tatranky – povrch zcela rovný. Ale čím dál jsme se od Tážal vzdalovaly, tím víc se Tatranky měnily ve Vlnky. A já Vlnky ráda. Nevím čím to je (jak zpívá Igor Timko), ale kopce mě nabíjejí nějakou neznámou energií. A jak se pomalu blížilo jesenické podhůří, tím úžasněji a aktivněji jsem se cítila.
Paradoxně náš pobyt v Novém Malíně byl nejméně akční částí naší dovolené (a hned se dostaneme k tomu proč).
Rodiče totiž postavili velký dům s velkou terasou. A právě tady jsem si uvědomila, že s Hankou máme společného ještě víc, než se nám zdálo – obě jsme milovnice teras. :o) Lehátko – sluníčko – kávička… No kdo by odolal? Samozřejmě jsme však neproseděly celé tři dny na terase. Taky jsme se obohacovaly o poznání nového. Nového Malína.
Obec, ležící jeden kilometr od mnohem známějšího města Šumperk, je katastrálně na území úžasných míst. Šumperské letiště i vodní přehrada Krásné leží přímo v malínském území. A jak je přehrada Krásnem nazývána, tak krásná je. Svou atmosférou, svým naturálním okolím, hospůdkou umístěnou přímo na břehu...
Malín není místem, které se pyšní mnoha stoletými památkami. Však všichni místní si jen těžko nechají ujít krásu místního kostela. To proto, že jeho věž vyniká nad všemi malínskými výšinami a je ji vidět v kterémkoliv denním období (jelikož ve tmě je patřičně osvětlena). Kostel Narození Panny Marie byl postaven začátkem 18. století a začátkem století dalšího byl upravován.
My, ač jsme z nějakého neznámého důvodu - ve chvílích v Malíně - netoužily zrovna po památkách, jsme o poznání zdejšího kostela nepřišly. Byl viděn jak z terasy, tak ze zahrady a jeho věž nám často působila nejednu potěchu oku.
Stejně tak můj milý bratr. Daniel, čtyřletý andílek s ďáblěm v těle, kterého Hanka ráda přirovnávala ke světoznámé filmové postavě - Denis, postrach okolí - nám, aniž by o tom věděl, zpříjemnil dovolenkové chvíle o upřímný smích... Vděčny dětským myšlenkám vydávaly jsme se na projížďky na kole a procházky na dětské hřiště.
"Co to je?," ptá se Daniel, přičemž ukazuje na velkou pneumatiku na dětském hřišti.
"To je kolo," míní Hanka správně. "Kolo od traktoru", dodává.
"Od traktoru?" parafrázuje Dan a souhlasně přikyvuje. Já se jen v duchu divím. Nerozeznám kolo od motorky a od auta, natož od traktoru. Hanka je vážně chytrá, říkám si v duchu a jsem ráda, že ji s sebou mám.
"A to je od čeho?" zahajuje Daniel hru a ukazuje na kolo jiné.
"No to bude od nakláďáku," vysvětluje Haňa.
A já míním, že moje znalosti nedosahují nejen zdaleka toho, čeho bych chtěla, ale ani toho, čeho by měly.
"To bych vůbec netušila," obracím se šeptem (abych si u bratra nepodryla autoritu) směrem k Hance a ona ke mně:
"Já taky ne, ale třeba to tak bude."
A v tu chvíli mi to všechno dojde. Hanča neví. Ale Daniel neví, že neví...
Bohužel však ví - i to dítě - že dovolená netrvá věčně. Že přijde den, kdy mu dáme pusu na čelíčko a slíbíme, že se uvidíme zase brzy. V očích se zaleskne stříbřitá slza a my odjíždíme v dál. Do hor. Do Jeseníků. )
Daneček zběsile mává.
"Zase přijedeme, zlatíčko," říkám v duchu. "Vždyť i tady je toho tolik k poznání!"
Příspěvky
