sobota 10. května 2008

Hodné děvče rýmovalo

Mé zvídavé oči poprvé spatřily svět na konci ledna, jednoho mrazivého rána, přesně v 9 hodin a 40 minut. Krom ustřižení pupeční šňůry a podobných nezbytných věcí bylo také třeba vymyslet mi jméno. Rodiče, především pak táta, ze mě chtěli mít Gábinku, avšak okolí se zdálo jméno příliš nezvyklé a tvrdé. Tak zvolili jemnější Pavlu.

Avšak tatínek si při zápisu do matričního listu vybavil skvělý hlas svého oblíbeného zpěváka Petera Gabriela a nemohl jinak, než Pavlu přeškrtat a nahradit původní variantou. Prarodiče příliš nadšení neprojevovali, ale docela rychle si na Gábinku zvykli. A já taky.

Potom jsem se asi učila nějak v tom složitém lidském světě fungovat. Nejspíš jsem se plazila, počůrávala, učila se řvát a mluvit… Prostě mimino jako každé jiné. Dle fotek pěkně ošklivé s havraními vlasy.

Má první vzpomínka přísluší prababičce Štěpánce, se kterou jsem skládala kapesníčky do šuplíku a hrála si tak na mandl (dnešní děti už asi neví co to je – žehlicí stroj, pozn.redakce). To už jsem ovšem uměla chodit, byla jsem blonďatý andílek s velkými kukadly a počala jsem poznávat i lidské špatné vlastnosti. Například lež: „Mami, já nemůžu papat, bolí mě bžíško!“ nebo lest: „Babi, mám hloznej hlad. Ale né, lohlík nechcu, mám hlad na lentilky!“

Moje druhá vzpomínka patří malinkému človíčku, který mi vstoupil zničehonic do života. Sestře Barboře (to si zase táta vzpomněl na Precedens a hlas Báry Basikové). Vzpomínám, jak jsem seděla na záchodě a maminka za mnou přišla (nenáviděla jsem, když mě někdo rušil při tak důležitém úkonu). Měla obrovské břicho a ptala se mě: „Gabule, co myslíš, jaké pořídíme sestřičce náušničky? Modré nebo červené?“ Jak se mě tak hloupě mohla ptát! Samozřejmě, že modré, červené už jsem měla já. A nějaký prcek v břichu nebude mít přeci totéž co já! A tahle pře nám vydržela s Barčou dodnes.

Když jsme dostaly od babičky každá banán, Barča sbalila i ten můj, aby je mohla jít zvážit či přeměřit a mně mohla dát ten menší. A tak mi zase nezbylo, než používat lsti. „Baru, babička nám dala dvě čokolády, jedna je větší, ale tu si nechám já, protože jsem větší.“ Ještě než jsem to dořekla, Barča chňapla po čokoládě, kterou jsem za větší prohlásila – samozřejmě byla ve skutečnosti menší.

Dnes je mou nejlepší přítelkyní, i když se to často nezdá. A vždycky pro mě bude tím prckem s modrými náušnicemi, co zachraňoval broučky a měřil banány.

Kapitolu o jeslích záměrně vynechám, to bych totiž musela být sprostá. To jsem poprvé poznala lidskou nenávist (znát tamní vychovatelky, věděli byste, že jinak to nešlo).

A pak přišel můj velký den – školka. Zvládla jsem za ty roky mnohé. Naučit se anglicky (strohé základy), naučit se číst a psát. A hlavně přijít na to, že knihy jsou mou vášní. Taky jsem se zamilovala. Jmenoval se Svaťa a ani si mě nevšimnul. V šesti jsem napsala první báseň. Titulovala jsem ji Bezdomovec, byla o problematice nezaměstnanosti.

Do první třídy jsem oblékla bílé šaty s pomněnkovými kvítky a za doprovodu Dády Patrasové (která nám v rozhlase zpívala Chytila jsem na pasece žížalu) jsem šla vstříc vzdělání. Do školy jsem se těšila, ale protože jsem uměla číst a psát předčasně, brzy mě nadšení přešlo. Nudila jsem se. Až do čtvrté třídy, kdy na řadu přišla vlastivěda. To jsem v žákovské knížce přinesla svou první trojku a probrečela večer. A taky složila svou druhou báseň:

Noviny

Co noviny obsahují?

Politiku, špatný svět.

Nic jiného nevidím tu.

Jen, že někoho otrávil jed.

V novinách jsou špatné zprávy,

politika, blbé vtipy.

Zavraždili tetu Jany

a taky pána u trafiky.

Jeho rodina je na dně.

Už si nekupuje noviny.

Nechce vidět obličej

vraha jejich rodiny.


Druhý stupeň už byl menší zábavou, dějepisářka Bomberová způsobila, že jsem odpoledne trávila nad učebnicí dějepisu. Na druhou stranu – druhý stupeň vždy přináší první opravdové lásky.

Ta moje se jmenovala Pepa a byla… neopětovaná. Až do osmnácti, pak jsem dostala rozum.

Někdy v období sedmé třídy jsem přečetla svou osudovou knihu – Quo Vadis. Sienkiewicz mě rozplakal a způsobil jakýsi podivný převrat v mém mladém mozku – v tu chvíli jsem totiž poznala kouzlo slov a počala je považovat za největší poklad na světě. A opět jsem je zkusila zakomponovat do veršů:

Kouzelné okno

Mám okno poblíž ulice,

kde každý den vidíval jsem ráj.

Zpívali ptáci a svítilo slunce,

bylo to, jako by byl máj.

Teď vidívám tam samou špínu,

odpadky na okraji silnice.

Už nevidím upřímné oči

a z oken vyhazují lidé i lednice.

Proč není svět jako dřív?

Proč musí se měnit?

Dospívám, pácháme velký hřích,

a to musíme změnit.

Tohle okno považuji za kouzelné.

Změnilo před mýma očima celý svět… a také mne.


A od té doby jsem dlouhá léta jenom četla. I když na střední škole se dostavily i neřesti jiné… To si, myslím, rodiče velmi rádi vzpomněli na dobu, kdy mě museli vyhánět z pokoje ven. Zlobila jsem, a moc. A zda pověra, která se říká, že dítě Ti dvakrát oplatí to, co jsi ty dělal rodičům, vyplní, to pak raději nemít děti.

Avšak před tím mým bouřlivým období a taky po něm – byla jsem (a jsem stále) vcelku hodným děvčetem.

Babička mi ráda vypráví, jak mě učila zlobit. Prý když mě jako malou posadili na místo a na pár hodin si mě nevšímali, bylo to jedno. Seděla jsem na stejném místě a poslušně vykonávala tu samou činnost.

Dnes jsem trošku víc „rozlítanější“.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Bylo toho víc. Já šla na všechno tak jednoduše hloupě a jen jsem měřila banány, tys byla vychytralejší než uvádíš, co třeba blikající beruška? A pavouk v zavařovací sklenici ;o) Ale jinak je to hezky napsaný :) Baarny

Anonymní řekl(a)...

Opravdu moc hezky napsané, jenom je škoda, že jsem tenhle web objevil tak pozdě... weri

Anonymní řekl(a)...

Gabi, rád jsem si to přečetl a usmíval se u toho:-) Radim