Značkový víkend

Kapitola 1. – Modrobílá plavba

V sobotu mě výjimečně nebudil „uřinčený“ budík, ale umňoukaný kocour, na kterého dolehla víkendová rozežranost. Nevím, zda kočky vycítí, že je víkend, však můj Greg má přehled. O sobotách a nedělích se pořád valí a neustále by žral. No a protože mu tu slast nedopřávám, je mrzutý jako ten doktor House, po nemž jsem toho vypelichaného ďábla pojmenovala.

Tentokrát jsem však za nenadálé vzbuzení nenádávala, naopak. Byl tak akorát čas vyrazit na nádraží naproti sestřenici (tedy vlastnici, ale ono to je skoro to samé) Evče, a tak se i stalo. Byla jsem nedočkavá jako malá holka před návštěvou Ježíška. Konečně zase závan z Moravy, tím líp, že v podobě mé milované, pokrevně zpřízněné, přítelkyně.

S Evčou jsme vyrazily směr tátovo auto a s tátou pak směr parník. Ten už nás očekával, společně s posádkou i tátovými kolegy. Zvedla se kotva a parník se odrazil od břehu jako by se celou noc těšil na celodenní plavbu oceánem. No dobře – Vltavou.

Na uvítanou jsme dostali sklenku šampaňského, protože jsme ráno nestihli posnídat, docela se mnou zamávala. :o) Plavbou nás provázeli přívětiví námořníci, milý moderátor – všichni stylově v bílomodrém. A dokonce přišel i kouzelník! Nikoliv možná, ale určitě. K mému překvapení se jím bavili víc dospělí než děti, později jsem pochopila proč. Děti jednoduše věří na kouzla. Dospělí ne. A protože my ješitní dospěláci chceme všechno vědět, nedokázali jsme překousnout, že ty jeho dokonalé triky převyšují naše myšlení. Po třetím kouzlu už jsem se vztekala i já, obzvlášť, když jsem seděla přímo vedle pána kouzelníka a měla pocit, že mu vidím „prostě všude.“ A tak jsem společně s dětmi uvěřila na kouzla a bylo mi zase fajn.

V odpoledních hodinách jsme dopluli ke Slapské přehradě a měli čas na krátkou procházku. A tak jsme si „vyběhli“ kopeček, nafotili si Slapy a za mírného deště se zase navrátili k lodi, připraveni na zpáteční cestu. Občerstveny zázvorovou limonádou, grilovaným masem, zákusky a ovocem, usadily jsme se s Evčou do podpalubí a dobrých deset minut koukaly doblba. Ne, nebyly jsme tolik „ovíněné,“ to jsme pózovaly karikaturistovi, který vypadal s černou bekovkou jako pravý malíř z Montmartru.

Přistání bylo hladké. Obdržely jsme na rozloučenou krásné bílé růže, zamávaly panu kapitánovi a zase jsme se musely vrátit na zem. Protože plout nelze věčně. Nebo ano?

Kapitola 2. – Fotbal

Připluli jsme akorát včas, aby nám neunikl důležitý fotbalový zápas Švýcarsko – Česká republika. To víte, když se sejdou dvě rodačky z Kožušan – Tážal, které vyrůstaly vedle Davida Rozehnala, nemůže jim podobná událost uniknout. A tak jsme si v hospůdce vychutnaly jediný gól zápasu. I když byl tak trochu absurdní, byl náš!

Krom fotbalu jsme se společně s obsluhou naučily jíst čínskými hůlkami, zvládly jsme ochutnat pravou ruskou vodku (tedy já si jen omočila špičku jazyku, vodka opravdu není nic pro mne) a taky jsme naplnily žaludky (to víte, celodenní raut nám je roztáhl :o).

Kapitola 3. – Sex ve městě

No a abychom příliš nesklouzly do chlapské zábavy (pivo a fotbal) rozhodly jsme se to vykompenzovat kinem. Ne však kdejakým filmem, na ten chodí přeci i muži, ale Sexem ve městě. Snímkem natočeným na motivy oblíbeného sitcomu – oblíbeného především u žen. Ačkoliv je film jedno velké klišé, tak jako samotný seriál, užily jsme si ho se vším všudy. Zasmály jsme se, vychutnaly si pana Božského i boty od Blahnika a myslím že velmi rády jsme si přiznaly, že jsme prostě ženské, co mají „hloupé starosti.“

Dovedu si představit, jak by se na film tvářila pánská společnost (naštěstí jsem s sebou žádnou neměla). Myslím, že téměř každý muž, jenž doprovázel na tento film svůj něžnější protějšek, to protrpěl. Filmu totiž nechybí posedlost kabelkou od Vuittona, střevíčků od Manola, ani spousta „keců o opravdové lásce.“ Filmu nechybí módní přehlídky, řeči o šatech vyjitých z módy ani romantické happyendy. No a ať tu nejsme donekonečna, řeknu to jinak: filmu chybí vše, co by muž rád viděl… :o) (Snad krom polonahé Samanthy oděné jen v kouscích sushi). Při představě, že by muž měl navštívit naše čtyři hrdinky v kině, mě děsí i fakt, že film trvá skoro tři hodiny. Tu seriálovou půlhodinku překoná každý, ale chlap, co vydrží snášet přes dvě hodiny histerické přecitlivělé ženské, co inteligenci posuzují dle výše podpatku… né, toho si představit neumím.

Zato já jsem je snášela naprosto dobrovolně. Jsem ženská. Někdy hysterická. Většinou přecitlivělá, vždy toužící po Vuittonce a botách od Blahnika. Věčně hledající pana Božského...

Dovedu si představit, že třešnička na dortu v podobě celovečerního filmu příjemně naladí všechny letité fanoušky Sexu ve městě. A stejně tak si dovedu představit, že všichni nefanoušci ji označí za snímek hodný filmové skládky.

Kapitola 4. – V oblacích

Po tom, co jsme prožily večer společně s panem Božským v ulicích New Yorku, jsme měly myslím romantické snění, a tak se nám ráno hezky vstávalo, i když to muselo být vcelku brzy. To proto, aby Evča stihla odletět do horkokrevného Španělska. Na Ruzyni jsme zvládly najít správné letadlo i ten pravý odbavovací stolek, a tak nezbývalo, než se rozloučit. A Evička mi s úsměvem zmizela v oblacích – směr Barcelona.

Sedla jsem si na letišti na lavičku a pozorovala šťastně se shledávající a naopak loučící se páry či rodiny. A jako Evička, na chvíli jsem vzlétla do oblak a uvědomila jsem si, jak je loučení někdy fajn, protože shledání je pak o to hezčí. A tak se mi zase zastesklo po rodině, po přátelích, po všech, které jsem nechala za humny, když jsem po škole utekla do hlavního města.

A tak si nakonec dovolím použít větu ze zmiňovaného filmu Sex ve městě. Větu, která je natolik klišé, až je pravdivá. A to že láska je jediná značka, která nikdy nevyjde z módy. :o)