Nekrolog

Když jsem si pořizovala koťátko, myslela jsem, že se mi do rukou dostane obyčejné vrnící klubíčko se zeleným kukučem. Avšak očekávání jsou někdy nenaplněná. Domů mi donesli umňoukané cosi, co bylo všelijaké, jen ne obyčejné…

Protivný paličatý kocourek dostal jméno Gregory – po charismatickém, leč někdy nepříjemném doktoru Housovi.

A dlouho trvalo, než jsme si společně přišli na chuť. Až mi zdevastoval celý byt, až jsem při jeho oslovování využila všechna sprostá slova, až jsme vyzkoušeli všechny „českomňoukavé“ hádky, teprv až jsem podnikla všechny kroky, abych se kocourka zbavila… teprv pak nastala doba, kdy jsem si ho přitulila a pověděla:

„Tak, broučku, vypadá to, že spolu zůstaneme na věky. Nikdo tě nechce. Tak si na sebe zvykneme, co říkáš? Za 16 let (jak se běžně kočky dožívají) se spolu naučíme žít, že všichni budou koukat!“ Kocourek na mě mrknul svými nezvykle zlatými kukadly, přitulil se ke mne a oba jsme věděli, že nám je vlastně spolu dobře.

Smazala jsem z internetu všechny inzeráty, v nichž jsem Gregoryho nabízela dobré duši, oznámila jsem světu, že kocourek přeci jen zůstane v mé péči, tak ať se svět přizpůsobí… A Gregory jako by po celou dobu našeho soužití na tenhle můj krok čekal. V tu chvíli se z něj stal domácí kocour. To vrnící klubíčko, avšak nikdy ne obyčejné.

Pro každou návštěvu, která vstoupila do našeho bytu, se stal Greg osobností. Kýmsi, kdo ke mně a k mému hnízdu patří. A tak jsme se stali rovnocennými partnery. Někdy jsem měla navrch já, jindy Gregory, však večer, když jsem zatáhla žaluzie a zapálila svíčky, svinul se kocourek pod mou ruku a usínali jsme společně a rádi. Každičký den.

Život nám někdy rád dokazuje, jak nevyzpytatelným umí být. Proto jsou lidé často skeptičtí, raději se na nic netěší, než aby se dočkali zklamání. Já jsem ale nevyléčitelnou optimistkou. Těším se na všechno, těším se ze všeho, dětská naivní radost mě neopustila ani v dospělosti. A tak se jednoduše stane, že mi život nadělí zklamání. Pár lidí by mi řeklo: můžeš si za to sama, nastavuješ svým optimismem zklamání dlaně, tak se nediv, že ti je do nich často vsypáno.

A tak se i stalo, že do mých dlaní byla vsypána spousta černých smutečních květů. Gregory zemřel, tak rychle a tak nečekaně, že jsem neměla šanci své dlaně sevřít… A i kdyby, proti smrti ani úder sevřenou pěstí nezabírá. Snad bohužel, snad bohudík.

Opustil náš svět, kocourek se zlatýma očima, co byl všelijaký, jen ne obyčejný.

„Spi, mon petit.“