neděle 29. března 2009

Můj táta Čapek


Kdyby se mne někdo ptal na tři "věci", které můj táta miluje, bez rozmýšlení bych odpověděla: dobrou hudbu, dobré jídlo a své dvě dcery (taky dobré, samozřejmě).

A kdyby se mě ptali na tři "věci", které táta rád nemá, věděla bych zcela určitě: Helenu Vondráčkovou, lež a obalismus. Ptáte se "co to je?" Ještě nedávno bych vám odpověděla: "Podívejte se do slovníku!"


Tatínek v nás odmala vychovával lásku k hudbě. Někdo, sociální ústav například, by pravil: poněkud přehnaně. Fotografie, kde sedíme se setrou na nočníku a na uších máme sluchátka nebo fotografie, na nichž ukazuji gesta míru po vzoru Johna Lennona, jsou toho důkazem.

Kdykoliv jedu s tátou autem, proklínám toho, kdo vymyslel systém autorádií. Jakmile totiž zazní první tóny jakékoliv skladby (ať už jde o tóny kytarové či jiné), táta mě uhání otázkou: "Kdo to hraje?" A já ho pokaždé umím překvapit svou neznalostí. Nedokážu pochopit, jak může díky jednomu úderu do kytarových strun poznat nejen interpreta, ale většinou i název skladby, rok vydání, titul alba, na nemž se nachází a veškeré osazenstvo kapely, které má skladbu na svědomí (nejlépe i autora hudby a textu). A stejně tak táta nedovede pochopit, jak můj mozek není schopen rozeznat zvuk kytary Jimmyho Page a kytary Ritchieho Blackmora (ano, nehorázně se stydím, ale dokáži s tím žít).

Totiž dobrý hudebník je nejenom dobrý hudebník, ale také má svůj styl. A nezáleží mu na tom, co si o něm špitají "báby na vesnici". A to jest další výchovný manévr, který se táta pokoušel na svých dcerách uplatnit. A tak u nás doma bylo často používané slovo "obalista".
"Gábinko, nekoukej na to, jestli to je značkové, důležité je, zda se Ti to líbí." Nebo: "Gabiš, nekoukej nikdy na lidi skrz prsty, dokud je nepoznáš "zevnitř", protože to, co mají na sobě, o nich nic neprozrazuje."
Shrnuto do dvou vět = podstata "neobalismu".


A tak, když se v našem okolí objevil člověk, kterému záleželo především na vzhledu, jinak řečeno na obalu, považovala jsem ho za obalistu. Celý svůj dosavadní život. A obalismus se stal tématem, nad kterým jsem poměrně často přemýšlela. Ačkoliv jsem za tátovou myšlenkou obalismu vždycky stála, v určitém věku jsem dospěla k názoru, že trocha obalismu někdy neuškodí... Tedy obalismu v tom smyslu: chtít vypadat hezky. A když mi táta (s trochou nadsázky) říkával "ty obalistko!", vždycky jsem se rozčilovala (a rozčiluji dodnes).

A sem tam, abych se ujistila, že to se mnou tak hrozné není, jsem se svých přátel na rovinu zeptala: "Myslíš si, že jsem obalistka?" K mému udivení většině populace bylo toto slovo cizí. A všem "nevzdělancům" jsem musela vysvětlovat, co to obalista znamená.

"No to přeci vyplývá už z názvosloví. Obalista je někdo, kdo dá především na obal. Kdo upřednostňuje obal před výplní. Prostě ten, kdo se nechá zaujmout hezkou tvářičkou, ale o to, co se skrývá pod ní, mu až tak nejde."
"Ahá," odpovídali mí známí chápavě a já se zamýšlela nad problematikou obalismu a zdálo se mi velmi nemilé, že lidé neznají jeho definici. Přeložila jsem si to totiž tak, že nad problémem zevnějšku a duše ani nepřemýšleli.


Až jednoho dne, kdy jsem seděla na návstěvě u táty a společně s přáteli jsme si otevřeli láhev vína, došla jsem k pointě celého příběhu (nevím čím to, ale často se k pointě dostanu právě nad sklenkou vína). S přáteli jsme totiž řešili, jak je skvělé, jaký výjimečný vztah mám se svým tátou. "Ano, to mám," přikyvovala jsem. "Jen se někdy přeme nad obalismem."
"Nad obalismem?" ptal se známý udiveně.
"No jo, máme na to trošku rozdílný pohled. Taťka si myslí, že trochu obalistka jsem a já si myslím, že ne, že chtít vypadat hezky obalismus není."
"A co to je ten obalismus?" zeptal se kdosi...

Pohlédla jsem na tátu a pravím: "Tati, víš co je zajímavé? Že většina lidí to slovo vůbec nezná. Mě se na význam poslední dobou ptá každý."

Táta vyprskl smíchy. "No to je logické, když jsme si to slovo vymysleli."

Jako by se mi sesypal domeček z karet. Ve čtyřiadvaceti letech jsem zjistila, že celý život používám (a to vcelku hojně) slovo, které neexistuje? Nevěřím!

Doma jsem prohledala veškeré slovníky, využila jsem všeznalého Googlu. Jak potěšená jsem byla, když mi Google na slovo "obalismus" jeden výsledek nabídl. Kdo myslíte, že byl autorem onoho článku, v němž se slovo nacházelo? Ano, já.

A tak jsem po světě šířila tatínkovo slovo. Slovo neexistující, leč podle mne výstižné.

Ráda bych se omluvila všem, kterým jsem na dotaz "Co je to obalismus?" odpověděla stylem: "Najdi si to ve slovníku!" Protože ve slovníku to bohužel nenajdete.


Ale kdo ví, třeba jednou... Tak jako kdysi Čapkova robota.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Radim

Už ani nevím, jestli jsem to slovo tehdy pochopil nebo ne. Asi ano, jinak by to přece nevyšlo. :-)

Dosud jsem si ale nechtěl přiznat, že jsem tehdy přemýšlel o významu. Nenapadlo mě, že neexistuje:-)

Děkuji za vysvětlení, Gabčo.

Až někdy zase budeš mít neexistující výraz a budeš o tom vědět, napiš mi k němu vysvětlivku. :-)

No teda, Karel Čapek. :-)

A pokud obalismus nepředstavuje více jak třetinu člověka, tak myslím neuškodí. Jinak jsem obalista jako vystřižený. :-)

Ta druhá dcera na nočníku se sluchátkama na uších řekl(a)...

COŽE??? Obalismus neexistuje? To mi přijde stejně šílený jako třeba velbloud na severním pólu... Páááni... Tak teď si mě šokovala :D Asi začnu taťkovi říkat Karle.