pátek 20. března 2009

Když nám chřipka otevře oči

Celé tři dny jsem strávila doma. Jak pobuřující!

Marně jsem bojovala s chřipkou. Horečka mě vehnala pod peřinu. Dokážete si představit, co je to proležet více než 60 hodin? Za okny jako by se prostřídala všechna roční období. Svítilo slunce, bylo zataženo, pršelo, padal sníh...

Z chodby se k mým uším linuly nejrůznější "tóny". Zvonek střídal zvonek, vrzání dveří bylo nahrazeno mnohými zvuky rozjíždějícího se výtahu. Klavírní virtuos (milý pán, který bydlí v našem domě a i do večerky chodí ve fraku) hrál po každém poledni jinou melodii. Petr Iljič Čajkovskij mne uspával, Ludwig van Beethoven zase probouzel.

Měla jsem možnost spatřit vycházející slunce i den ponořující se do hluboké tmy.

Viděla jsem pošťačku! Najednou dopisy, které mě čekají každý den ve schránce, dostaly úplně jiný rozměr. Neobjevují se tam jen tak, nějakým zázrakem. Ale nosí je živá plavovlasá paní, co se hezky směje.


A pak, že mít chřipku je otrava!

Najednou má člověk možnost vidět věci nevídané. Zapomněla jsem si uvědomit, že zatímco jsem zavřená v zasedací místnosti či v kanceláři, svět funguje dál. I beze mne. A docela dobře...

1 komentář:

Filmans řekl(a)...

Dobrý postřeh. Život má vážně spoustu zajímavých podob, které člověk pozná, až když nedobrovolně vypadne ze zaběhaného způsobu života. Teď jsem taky poznal určité lidské pozadí za vývojem jednoho počítačového programu, a už to není tentýž vztah, proměnilo se to.