Vánoční téma hýří všemi médii, měla bych se přidat také já, věrný milovník svátků, které mi již od dětsví připadají kouzelné.
Když mě dědeček brával o Štědrém dni na zahradu a společně jsme čekali na padající vánoční hvězdu, to byly chvíle, které dnes již nic nenahradí. Chvíle u štědrovečerní večeře, kdy jsme z obýváku slyšeli, jak se otevírá okno a šustění balícího papíru - to Ježíšek skládal dárky pod stromeček... Netrpělivá mladší sestra šmírovala klíčovou dírkou a její pusa samým nadšením zkameněla, takže jsem se vlastně nikdy pořádně nedozvěděla, co viděla.
A pak jsme vešli do obýváku, zářící stromeček se odrážel v našich ještě zářivějších očích a ta kouzelná chvíle ve mně zůstávala ještě dlouho poté.
Pokud čekáte, že něco podobného společně s dospělostí odeznělo, pak se nedočkáte. To kouzlo tam je stále a umí být tak silné, jako dřív. Jenže už není tolik možností ho s ostatními sdílet. Rodině přibyly nové generace a právě na ty se, logicky, soustředí pozornost. Už nejsem v roli té, co může šmírovat klíčovou dírkou nebo čekat, až z vedlejší místnosti zazvoní zvoneček... V mém věku vlastně už čekám na roli, až budu zvonit já.
Letos jsem byla prvně na Štědrý den sama. Však to bude nádhera, říkala jsem si. Udělám si pohodlí, budu se dívat na pohádky, půjdu se projít vánoční Prahou. Ach jak jsem se přecenila. 23. 12. jsem se vydala na nákupy a jak jsem procházela kol rodičů nakupujících ananasy, pomeranče a kvanta sýrů a uzenin, najednou mi nějak přišlo líto, že já si koupím jen chleba a 10 dkg salámu, protože pro mé samostatné hody je to tak akorát, zbytek bych stejně pak - zkažený - vyhodila.
Jako naschvál jsem - na Štědrý den - byla velmi brzy vzhůru, nešlo to jinak, to podivné chvění, že až se probudím, přijde Ježíšek, mě neopustilo. Zachumlaná do peřin jsem sledovala jednu pohádku za druhou a jakákoliv, jen špetku dojímavá scéna, mě dokázala rozplakat.
Přišlo odpoledne, setmělo se, zapálila jsem svíčky a čekala, kdo ví na co... A pak se to stalo, přiletěl Ježíšek. Letos přišel dveřmi, ne oknem, ale vždyť to je přece úplně jedno. Zabušil mi na dveře a nechal za nimi ten nejhezčí dárek, co mi mohl dát. Kouzlo.
Jako pětiletá holka, co se jí odrážel v očích rozsvícený stromeček, jsem civěla na dárky za dveřmi. A pak, až bylo po všem, euforie vánočním zážitkem způsobená, mnou cloumala jako mořské vlny bárkou.
Ještě ten večer jsem jela popřát hezké vánoce sestře, která mi přichystala přepychovou štědrovečerní večeři se vší parádou. Zazvonil zvonec a pohádky nebyl konec. Ježíšek mi u ní nechal dárek, dostala jsem sklenku k přípitku a objetí.
Poté jsem se vydala k rodičům. Vůně krbu, stromeček přes půl obýváku a bráškovo nadšení: "Pábinto, poď se podívat na dálečty od Ježíška!"
Vždyť já se vlastně těším na dobu, až budu v roli toho, kdo zvoní...
Když mě dědeček brával o Štědrém dni na zahradu a společně jsme čekali na padající vánoční hvězdu, to byly chvíle, které dnes již nic nenahradí. Chvíle u štědrovečerní večeře, kdy jsme z obýváku slyšeli, jak se otevírá okno a šustění balícího papíru - to Ježíšek skládal dárky pod stromeček... Netrpělivá mladší sestra šmírovala klíčovou dírkou a její pusa samým nadšením zkameněla, takže jsem se vlastně nikdy pořádně nedozvěděla, co viděla.
A pak jsme vešli do obýváku, zářící stromeček se odrážel v našich ještě zářivějších očích a ta kouzelná chvíle ve mně zůstávala ještě dlouho poté.
Pokud čekáte, že něco podobného společně s dospělostí odeznělo, pak se nedočkáte. To kouzlo tam je stále a umí být tak silné, jako dřív. Jenže už není tolik možností ho s ostatními sdílet. Rodině přibyly nové generace a právě na ty se, logicky, soustředí pozornost. Už nejsem v roli té, co může šmírovat klíčovou dírkou nebo čekat, až z vedlejší místnosti zazvoní zvoneček... V mém věku vlastně už čekám na roli, až budu zvonit já.
Letos jsem byla prvně na Štědrý den sama. Však to bude nádhera, říkala jsem si. Udělám si pohodlí, budu se dívat na pohádky, půjdu se projít vánoční Prahou. Ach jak jsem se přecenila. 23. 12. jsem se vydala na nákupy a jak jsem procházela kol rodičů nakupujících ananasy, pomeranče a kvanta sýrů a uzenin, najednou mi nějak přišlo líto, že já si koupím jen chleba a 10 dkg salámu, protože pro mé samostatné hody je to tak akorát, zbytek bych stejně pak - zkažený - vyhodila.
Jako naschvál jsem - na Štědrý den - byla velmi brzy vzhůru, nešlo to jinak, to podivné chvění, že až se probudím, přijde Ježíšek, mě neopustilo. Zachumlaná do peřin jsem sledovala jednu pohádku za druhou a jakákoliv, jen špetku dojímavá scéna, mě dokázala rozplakat.
Přišlo odpoledne, setmělo se, zapálila jsem svíčky a čekala, kdo ví na co... A pak se to stalo, přiletěl Ježíšek. Letos přišel dveřmi, ne oknem, ale vždyť to je přece úplně jedno. Zabušil mi na dveře a nechal za nimi ten nejhezčí dárek, co mi mohl dát. Kouzlo.
Jako pětiletá holka, co se jí odrážel v očích rozsvícený stromeček, jsem civěla na dárky za dveřmi. A pak, až bylo po všem, euforie vánočním zážitkem způsobená, mnou cloumala jako mořské vlny bárkou.
Ještě ten večer jsem jela popřát hezké vánoce sestře, která mi přichystala přepychovou štědrovečerní večeři se vší parádou. Zazvonil zvonec a pohádky nebyl konec. Ježíšek mi u ní nechal dárek, dostala jsem sklenku k přípitku a objetí.
Poté jsem se vydala k rodičům. Vůně krbu, stromeček přes půl obýváku a bráškovo nadšení: "Pábinto, poď se podívat na dálečty od Ježíška!"
Vždyť já se vlastně těším na dobu, až budu v roli toho, kdo zvoní...
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat