Dopis, co se obvykle dává za okno

"Nakresli mi něco," prosila mě dnes v práci Lenka, kolegyně a kamarádka.
"Nakresli?" nechápala jsem.
Lenka mi podávala šedivé papírové desky: "Nakresli mi něco na ty desky, chci k nim mít osobní hezkej vztah a budou pro mě hezčí, když mi na ně něco nakreslíš," pověděla.

V rozpacích jsem vzala desky do rukou, položila si je na stůl a snažila se skrýt potěšení. Šedivé desky budou Lence milejší s mou kresbou (a Lenka moc dobře ví, jak příšerně kreslím).

Když jsme byli malí a rodičům pod vánoční stromek dávali posbírané kameny se slovy, že jde o těžítko, nebo jsme jim nakreslili obrázek v domnění, že jim udělá ohromnou radost. V lepším případě jsme vyrobili v keramickém kroužku vánoční hvězdičku, to aby si ji maminka mohla vystavit na noční stolek...

Tenkrát jsme přemýšleli jako děti. A věřili jsme, že obrázek, kámen nebo keramická ozdoba z lásky darovaná udělá tu největší radost.

Dnes jsme dospělí a předpokládáme, že kámen bude jenom kámen. Že keramická hvězdička bude na nočním stolku ostudou a že obrázek skončí v odpadkovém koši.

Ale je tomu opravdu tak? Stali se z nás takoví materialisté nebo jsme si to tak jen nastavili, protože to pokrok doby a rozvoj obchodu a reklamy žádal?...

Když mi Lenka, v pracovním odpoledni, asi potřetí připomněla, že bych měla něco nakreslit, protože se těší na obrázek, věděla jsem - cítila jsem, že nejsme tak úplně dospělí, jak se někdy děláme...


Milý Ježíšku, přeji si písničku zazpívanou kamarádem. Přeji si pusu od brášky a pohlazení od babičky. Chtěla bych, aby mi sestra zahrála na kytaru a ráda bych dostala linecké srdce, s láskou vykrojené... Chtěla bych mít ve schránce tulipán a pod stromečkem najít pohádkovou knížku, ze které mi bude někdo předčítat.