Kultura se neškrtá!

Nenávidím brouky.
Opravdu nesnáším rajčata nebo majonézu.
Nemám ráda davové šílenství.
A vadí mi lidé, kteří tvrdí: "Nemáme na kulturu." A že jich je!

Mám pár špatných vlastností. Vlastně ne špatných, přímo příšerných!
Jsem vztahovačná, pohodlná, roztržitá a bojím se změn. Ale především mám tendenci opravovat svět a kecat druhým do života. A přitom sama moc dobře vím, že můj vysněný svět je natolik subjektivní, že by se v něm líbilo asi jenom mně.

A přesto! Stojím si za tím, že bez kultury se žít nedá. A jsem si jistá, že kultura obohacuje, formuje osobnost a přispívá ke kvalitnímu životu. A lidé, kteří mi tvrdí, že můžou kvalitně žít i bez kultury, asi nikdy nepochopím. Ostatně, nemůžeme všechno na světě chápat.

Ale budu raději za přítele, který mi otevřeně řekne: "Já bez kultury žiji rád", než za takového, který se opakovaně vymlouvá: "Já bych kulturně žil rád, ale nemám na to."

Vždyť kulturou může být procházka, kultura je výlet do lesa nebo na hory, kulturou jsou výstavy zdarma umístěné na různých místech naší republiky. Kulturou je přečtená kniha, kulturou je divadlo. A znám spoustu jedinců, kteří by po přečtení poslední věty protestovali: "Ale vždyť divadlo je tolik drahé, do divadla si dnes mohou dovolit chodit pouze střední a vyšší vrstvy."

A tak si dovolím upozornit na to, že existují takzvané malé scény, kde jsou divadelní představení mnohem levnější, než na scénách velkých, však nikoliv méně kvalitní. Existují amatérské divadelní soubory, které hrají často zdarma nebo za pár korun.

Ale ani profesionálové nejsou nikomu odepíráni. Uvedu zde pár zkopírovaných vět ze stránek úspěšných městkých divadel pražských:

Každý někdy může ztratit práci a dostat se tak do tíživé finanční situace. V takových okamžicích šetří, kde se dá a jako první zvažuje výdaje na kulturu a zábavu. Pro takové případy přicházejí Městská divadla pražská s projektem Kultura se neškrtá! Každému, kdo předloží potvrzení o nezaměstnanosti s razítkem z úřadu práce a občanský průkaz, poskytneme vstupenky na představení za 20 Kč do 2. cenové zóny. Na jedno potvrzení s sebou můžete přivést až dvě děti.

Já vím, že nikdy nebude konec výmluvám (vždyť já mám výmluvu na každou práci), vím taky, že můj pohled na věc je často subjektivní, ba dokonce vím, že někdy mé články vyznívají příliš nafoukaně... A tak to prosím berte aktuálně s nadsázkou.

P.S. Což neznamená, že přestanu lidem kecat do života. Choďte do divadla!

Peřináč

Plánuji nový blog. Pořádný blog. Doménu 2. řádu (což znamená, že v adrese nebude již žádný blogspot), články předem promyšlené, ať už fakticky či stylisticky a profesionální design. Ať už jsem nebo nejsem jakkoliv inovativní, pokrok inovace vyžaduje. A já přeci jsem pokroková, no ne? (Zainteresovaní by asi rádi prohodili něco o mé nesnášenlivosti vůči elektronickým knihám, ale nechme to být, nemůžu být pokroková ve všech směrech).

A tak si dnes pročítám historické články zde, na starém a dobrém blogspotu a přemýšlím, co s tím? Vymazat, ponechat bez aktualizace, aktualizovat? A po celém dni, v jehož průběhu mi brouci již vyžrali mozek (to má být vtip odvozený od rčení "mám brouka v hlavě" - to kdyby to nebylo poznat), jsem konečně došla k závěru.

Jsem vůl (nebo kráva, ten vůl mi zněl přeci jen mírněji).

Jaké mazání? Kde by pak uvízly mé bezmyšlenkovité myšlenky? No právě. V hlavě. Jenže tam já si potřebuju sem tam uklidit. A věřte mi (stačí zeptat se mých rodičů), že já na úklid nikdy nebyla. To jsem vždycky takhle otevřela peřináč (v jistých krajích asi řečeno spíše peřiňák) a šup s bincem dovnitř. Jenže peřináč už nemám.

Ondra Bezr o anketě Kniha mého srdce

Tento blog byl doposud především prostorem pro mé "osobní výlevy". Většinou se neuchyluji k tomu, abych zde uveřejňovala texty někoho jiného (případně odkazy na ně), ani když narazím na článek velmi zajímavý, který bych ráda šířila dál. Ale dnes nemůžu jinak.

V médiích je v soušasné době diskutovaná národní anketa Kniha mého srdce. Anketa, nad jejíž existencí jsem se v minulosti zaradovala i veřejně, konrkétně v krátkém textu zde, na blogu. Zaradovala jsem se pro upřímnou a dlouhodobou lásku ke knihám, které jsou, jak z vlastních zkušeností získaných prací s dětmi vím, dnešní mládeží opomíjeny. Ať už díky televizi, díky počítači nebo různorodým možnostem zábavy, které se dnešním generacím nabízejí, je to škoda. A doufám, že souhlasit se mnou budou i nezarputilí čtenáři, číst se prostě musí. Naše průměrná slovní zásoba se rapidně snižuje, u dětí se čím dál častěji setkávám s otázkou "co to znamená?", a to nejsem typ člověka či učitele, který by používal nadměrné množství archaismů. Stačí vyslovit slova jako: "paralela", "sebestředný", "kompliment", "kompromis"... A už se nad hlavami malých (často bohužel i velkých) zvědavců hlásí několik ručiček, které se dožadují vysvětlení oněch pojmů.

Proto ta radost. Radost nad anketou, která - jak všichni tušíme - nepohne planetou a nedonutí lidi číst... Avšak, i kdybych se měla radovat jen pro jednoho rodiče, dítě, člověka!, který se zamyslí nad sebou samým a kvůli zvědavosti, chtění se rozvíjet a nebo jen kvůli tomu, aby byl v obraze, zajde do knihkupectví a sáhne po "knize jeho srdce", pak se raduji oprávněně.

Viděla jsem první díl vysílání zmiňovaného pořadu... A pak, snad díky nedostatku času či absenci set-top-boxu, mi průběžné výsledky jaksi unikaly. Až nedávno jsem náhodou zhlédla finálový večer Knihy mého srdce. A jak se říká, spadla mi brada. Harry Potter? Stmívání?

Nemám nic proti čaroději Harrymu ani proti teenagerovským upírům. Naopak. Jak jinak donutit děti číst, než psát o tom, co je baví a zajímá? Na druhou stranu, možná až extrémisticky nesnáším "davové šílení". Ocitl by se Harry Potter či upíří sága na stupíncích vítězů nebýt jejich zfilmování? Jistě že ne. Ocitli by se tam za pár let, až ta lavina pomine? Neocitli. Vždyť se vraťmě v čase - pár let zpátky - a vzpomeňme si na Tolkienova Pána Prstenů. Kde ten se v žebříčku zatoulal?

Málem jsem se pohoršovala nad tím, jak se podobná (kvalitní, ale pomíjivá) literatura mohla do finále dostat. Kladla jsem si rozhořčené otázky, kam to spějeme a kde že se ztratili spisovatelé Národního obrození a jim podobní?

Ale pak jsem si přečetla článek v iDnes nazvaný "Kniha mého srdce není nic jiného než literární Český Slavík", jehož autorem je Ondřej Bezr.

A pravím: "Díky Ondro, někdy se člověk potřebuje nad sebou zamyslet." Ne, nebudu se pohoršovat nad výsledky ankety. Co jsem očekávala? Že se do finále dostane Joyceův Odysseus?

Hlásám velké PRO knihy propragovat, jsem ráda za každé slovo v médiích o nich zmíněné. Protože právě média dnešní dobu obrovsky ovlivňují. Proto, ať už anketa dopadla jakkoliv, díky za ni.

Do A la Bonne Crepe v rue Grégoire de Tours

V jednom z předešlých článků jsem se zmiňovala o vynikajícím průvodci do Paříže, který sestává z tipů zpravodaje Českého rozhlasu a milovníka dobrých věcí Jana Šmída. Pokud se v průvodci budete zajímat o kapitolu "Kde se najíst", dozvíte se také o existenci ulice GRÉGOIRE DE TOUR, o níž Honza Šmíd říká: "Nevybírám konkrétní restauraci, ale celou ulici. Musíte se tu zastavit. Přímo v srdci St-Germain-des-Prés totiž najdete místo, kde se spolehlivě naobědváte či navečeříte za velmi příjemné ceny."

Pravda je, že Rue Grégoire de Tours minete jen těžko, pokud se budete procházet v centru Paříže, což se většinou na poznávacím výletě předpokládá. Ani my jsme se ulici nevyhnuli, právě naopak. A navzdory tipu Honzy Šmída, nám přineslo zmiňované místo různé, ba přímo kontrastní zážitky. Tak tedy - kam v Grégoire de Tours zajít a čemu se raději vyhnout?

Creperie

Díky článku Michala Sängera o palačinkárně v Rue Grégoire de Tours, měli jsme jasný cíl. Creperii (v českém znění palačinkárnu) A la Bonne Crepe, která podle Michala Sängera boduje nejen výbornou atmoférou, ale hlavně vynikajícími (rovnou před vámi připravovanými) palačinkami. Štěstí nám však při první návštěvě nepřálo a creperie A la Bonne Crepe měla zatažené rolety. A tak, s chutí na palačinku, jsme se vydali jen o pár metrů dál. Do palačinkárny s výrazným dřevěným žlutým obložením, která poutá svými velkými nápisy CREPERIE; SALADES. (Jaká škoda, že jsme si Michalův článek nepřečetli až do konce a ušlo nám tak nenápadné varování.)

Objednali jsme si každý slanou palačinku (galettes), jednu se slaninou, bramborem a kysanou smetanou, druhou se šunkou, sýrem a vejcem. Ačkoliv jsme seděli v příjemném prostředí a personál byl vlídný, zjistili jsme nemilou skutečnost. Kuchař měl palačinky již připravené dopředu, což se také projevilo na jejich chuti. Ohřívané palačinky mi připomínaly chuť pár dní starého chleba. Byly tužší a vcelku zbytečně doplněné o listy hlávkového salátu.

Nešlo však o nějaký způsob "jak natáhnout turisty", nehledejte v popisu palačinek nic nepoctivého. V creperii jsme byli právě v obědovém čase a také personál dostal hlad. Faktem je, že personál jedl z těch samých surovin a stejně připravované pokrmy, jako byly ty naše.

Co se celkového dojmu týče, zmiňované palačinkárně bych udělila průměrný počet hvězdiček. Za příjemnou cenu se rychle najíte v hezkém a vstřícném prostředí. Přičemž zdejší kulinářské umění vám neslíbuje žádný zázrak, zároveň však nebudete nepříjemně překvapení.


Creperie A la Bonne Crepe

Pokud bych ale měla vybírat mezi crepérií právě zmíněnou a tou nacházející se jen o pár metrů dál, ve stejné ulici, pak je mé doporučení jasné. Hledejte modré dřevěné obložení a creperii s názvem A la Bonne Crepe.

Restaurace, která je vyzdobená různými plakáty a suvenýry z Bretaně a Normandie, dýchá výjimečnou atmosférou. Proč Bretaň?

Slané palačinky, tzv. galettes, jsou totiž pilířem bretaňské gastronomie. Vyrábí se z pohankové mouky a jsou dochucovány různými slanými pokrmy. Ať už je to brambor, šunka, klobása, vejce, sýry... Palačinky sladké (u nás prozatím známější) nazýváme crepes. K jejich výrobě se používá mouka bílá a k dochucení sladké varianty pokrmů. Džem, med, čokoládové pomazánky, ovoce...

V A la Bonne Crepe vám udělají palačinku dle chuti, a to přímo před očima. Pult, na kterém se palačinky na speciálních plotýnkách připravují, je vám stále na očích a výrobu vámi objednané palačinky tak máte pod kontrolou. Čerstvost zaručena! A na rozdíl od předešle zmíněné palačinkárny je také chuť crepes i gellates mnohem jemnější, čerstvější a lepší. Ostatně, porovnejte chuť jakéhokoliv jídla čerstvě připravovaného a ohřívaného. Myslím, že rozdíl je nediskutovatelný.

Atmosféru skvěle doplnil i nápoj Cidre - tradiční perlivý nápoj z Normandie, který se vyrábí kvašením různých odrůd jablek, popřípadě i hrušek. V nabídce A la Bonne Crepe byl jak jablečný, tak hruškový Cidre, v provedení sladkém (cidre doux) i suchém (brut). Za zmínku stojí především to, že Cidre zde podávaný byl nepasterizovaný.

Jedním z našich největších zážitků z A la Bonne Crepe byl jednoznačně kuchař a majitel creperie v jedné osobě. Svérázný chlapík, co tenké palačinky tvořil rukou zkušeného a dozdoboval je vybranými surovinami v podobě různých obrazců. Mně byla přidělena palačinka s čokoládou ve tvaru srdce, spolusedící dostal sladkou palačinku ozdobenou hlavou MickeyMouse. Kuchař dokázal nadchnout celé osazenstvo, až jsem kolikrát měla pocit, že si celá restaurace povídá společně, a bylo jedno, že hosté byli různých generací či národností. Všichni hosté creperie - včetně majitele - žertovali a navzájem se popichovali, díky čemuž vznikla atmosféra téměř jako z filmu Mon oncle (atmosféra staré čtvrti), zkrátka milá, veselá, takřka rodinná.

A když už jsme u rodiny, palačinkárna A la Bonne Crepe původně rodinným podnikem byla. Otevřely si ji sourozenci Marie, Francine a Joseph - původem z Bretaně, a to už v roce 1942. Již zmiňovaný majitel restaurace (který zakoupil creperii asi před 15 lety) nám s nadšením ukazoval staré černobílé fotografie a stávající plotny či hořáky, to vše původní a zachovalé.



Právě v době, kdy jsme creperii denně a s neutuchajícím zapálením pro věc navštěvovali, zaučoval šéfkuchař a majitel o generaci mladšího kuchaře a zároveň, jak jsme byli obeznámeni, nového majitele podniku. Dle nadšení, které jsme na mladíkovi pozorovali, si ale dovoluji odhadovat, že A la Bonne Crepe svou atmosféru nepozbyde. Byla by to obrovská škoda...


V ulici Rue Gregoire de Tours jsme v průběhu naší dovolené stihli navštívit ještě další podnik. Bohužel si nepamatuji jeho název, restaurace je však první, na kterou narazíte, když do ulice vstoupíte z hlavního bulváru Saint-Germain (malá restaurace po levé straně). Dostali jsme obrovský hlad, bohužel už bylo ale před "odpolední zavíračkou". Ve zdejší restauraci nás však ještě přijali.

Arogantní Francouz, který nás obsluhoval, nám připravil tu nejdražší vodu, kterou na nápojovém lístku měli (i když jsme řekli, že stačí obyčejná bez bublinek). U vedlejšího stolu seděl dojídající francouzský pár, který dostal obyčejnou vodu v karafě.

Po celou dobu našeho oběda stál číšník téměř nad námi, jednu ruku v bok a podle jeho gest a mimiky soudě, stěžoval si kuchaři na pozdě příchozí hosty. Jídlo bylo velmi průměrné a atmosféra nepříjemná.

Ponaučení pro příště? Nevstupujte do restaurací před zavíračkou. Je třeba si včas uvědomit, že v Paříži je spousta restaurací otevřená od 12:00 do 14:00 a poté až od 18:00 hodin.

A la Bonne Crepe; 11, rue Grégoire de Tours, Paris
Tel: 01 43 54 60 74; Metro: Odéon

Milleme, Praha francouzská

Téměř každý návrat z dovolené s sebou přináší krutou srážku s realitou. Povinnosti, na které jsme vcelku snadno zapomněli při toulkách za poznáním, jsou zpět, a kolikrát v ještě větší - nakupené, míře.

A nejen to. Návrat do známých krajů znamená hlavně návrat ke stereotypu. A velmi snadno se dostaví stesk. Stesk po pohodové atmosféře, stesk po konkrétních místech, lidech, podnicích...

A když takhle trávíte 10 dní v Paříži, to pak nevíte, po čem by se vám mělo stýskat dříve. Po pěších mostech přes Seinu? Po stylových antikvariátech? Po francouzských vínech? Po creperiích, patisseriích s lahodnými zákusky nebo křupavých bagetách a sladkých croissantech rozplývajících se na jazyku? A přitom - termín příští dovolené je v nedohlednu... Tedy termín příští návštěvy Francie stejně tak.

Jakže je to přísloví? Když nejde Gabriela do Francie, musí Francie ke Gabriele?

Boulangerie - Patisserie - Café Milleme

Na konci července se na pražských Vinohradech, konkrétně na náměstí Jiřího z Poděbrad, zrodil podnik, který se hlásí k přívlastkům Boulangerie - Patisserie - Café (pekárna - cukrárna- kavárna).

Zatímco na Letné se s vyhlášenými cukrárnami roztrhl pytel, na Vinohradech pořádnou cukrárnu abys pohledal.

Ale dočkali jsme se. A Milléme, francouzská cukrárna, kavárna a pekárna, může díky svému sortimentu a výtečné kvalitě nejen směle konkurovat ostatním, ale především uspokojit nejeden mlsný jazýček. A čím že to?

Boulangerie

Pečivo, které je v Milléme k dostání, ať už sladké či slané, je vždy zaručeně čerstvé. Produkty k pekařské výrobě jsou dováženy přímo z Francie. Velká většina pečiva nebo zákusků je mimo jiné vyráběna z mandlového prášku nebo z lískových ořechů. Do budoucna by rádi v Milléme rozvinuli také výrobu z kaštanové mouky, která není u nás příliš obvyklá.

Nabídka pečiva nezaostává pouze na klasické bílé bagetě po francouzsku, k dostání jsou i různé druhy baget i chlebů, například s olivovou příchutí. Sortiment boulangerie je samozřejmě součástí jídelního lístku, ale je také určen k nákupu s sebou. Těm, co marně volali po křupavé bagetce, je tak konečně dopřáno.

V žádné pekárně nesmí chybět ani pečivo sladké. A to by mi byl francouzský podnik nemít na pultě, krom jiného sladkého pečiva, ošatku plnou croissantů. Pokud jste – stejně jako já – fanoušky tohoto nadýchaného potěšení, jistě dobře víte, jak dokáží být croissanty v různých provedeních odlišné.

Croissant v Milleme je vynikající. A v porovnání s mnoha dalšími českými croissanty, které jsem měla příležitost ochutnat, se skví na vrcholu pomyslného žebříčku. Nadýchaný, rozplývající se na jazyku a „tak akorát upečený“ (s nepřipáleným povrchem, jak je v mnoha pekárnách k vidění).



Patisserie

Čerstvé dezerty, při jejichž přípravě se mísí tradiční francouzské receptury s moderní inovací, jsou jedním z největších lákadel v Milléme, vypadají totiž nádherně a jen letmý pohled na ně vzbuzuje velká chuťová očekávání. Jsou však naplněna?

Nejen to, jsou překonána. Veškeré dezerty, které jsme zatím v Milléme ochutnali mají pár společných jmenovatel. Jsou lehké, nadýchané, jemné, však zároveň chuťově výrazné.

V mnoha cukrárnách stačí ochutnat jeden jediný zákusek a dostavuje se pocit „k prasknutí“, dezerty jsou zbytečně těžké. V Milléme se drží hesla: zkoušet lehčí receptury. Dávají tak zákazníkovi příležitost ochutnat více a posedět déle.

Z dezertů, které jsme zatím měli možnost ochutnat bych mohla doporučit jeden vedle druhého: Tartelette origine – vynikající dezert z 80% čokolády, dezert Juliet složený z mangové a čokoládové pěny zdobený čokoládovými plátky, Riviere je již od pohledu lehký a chutný zákusek z pěny z vlčího máku, výrazný Litchisan , jak již název napovídá, obsahuje pěnu z litchi, piškot, mandlové těstíčko a jahodovou polevu. A v neposlední řadě kousek koláče Tarte aux Poires s hruškami a mandlemi.



Café

Co se týče sortimentu kávy, Milléme nabízí různě připravené kávy ze 100% Arabicy, případně směs Arabicy a Robusty (80% a 20%). Zajímavostí v jídelním lístku je káva nesoucí jméno podniku – Milléme, ke které dostanete také tři malé zákusky.

Na výběr je po celý den také výběr obložených sendvičů, které připravují až po samotném objednání zákazníka, nedostává se vám tak do rukou obložená bageta z regálu (o níž jinde nikdy nevíte, jak dlouho tam stála), nýbrž čerstvá, přímo z kuchyně. My jsme ochutnali sendvič s parmskou šunkou, rajčaty a okurčičkami. Opět se potvrdila kvalita čerstvé chutné bagety, a nejen jí.


V nabídce se nacházejí také Quiche - slané koláče z Francie. Nechybí soufflé, saláty ani omelety. Z omelet jsem otestovala tu s šunkou a sýrem a příjemně mě překvapilo, že se, jak je dle mých zkušeností zvykem, omeleta nekoupala v oleji. Byla nadýchaná, lehká a bez chyby.

Zajímavostí Milleme, které si nejde nevšimnout, je také juice bar fungující na systému "zamlžování". Čerstvé ovoce je uloženo ve speciálním regálu, ze kterého fičí pára, ta udržuje ovoce v čerstvém stavu. Ochutnejte sklenici čerstvého džusu, nebudete zklamáni.


A na co se můžete do budoucna těšit? Majitelé (a obsluhující kavárny v jednom) nám prozradili, že do budoucna plánují zakomponovat do výroby dezertů i japonský křen Wasabi, přijít na své by si měli také milovníci makronek (francouzských macaronů, o nichž jsem básnila v jednom z předešlých článků).

A možná, že se do budoucna dočká svého i přítel, který v našich krajích marně hledá chutný croque-monsieur nebo croque-madame. Protože jak to tak vypadá, v Milléme se stereotypu nedočkáme. Naštěstí právě naopak.

Kdykoliv jsme zatím kavárnu - cukrárnu - pekárnu Milleme navštívili, mezi hosty, kteří si zpříjemňovali den dobrým jídlem, jsme měli možnost vidět také Francouze. No není to záruka kvality?

Boulangerie - Patisserie - Café Milleme; Nám. Jiřího z Poděbrad 4, Praha
Tel: 223 00 22 74; PO - NE: 7:30 - 21:00

P.S. Hádanka na konec: Pokud si stejně jako my lámete hlavu nad tím, jaký význam skrývá francouzské slovíčko „Milleme“, pak je to jeden z důvodů navíc, proč byste měli podnik navštívit (a zeptat se). Tak schválně, přijdete na to? Kdo jako první správně odpoví, toho zvu na vynikající croissant do nového podniku, který má dle mého velký potenciál. Do Milleme.

Dospělí si prý nehrají

Blíží se čas vánoční. Ano, jsem trochu v předstihu, dokonce větším, než bláznivé výlohy ještě bláznivějších obchodních domů, které začnou již každým týdnem rozsvicovat světýlka a vyhrávat vánoční koledy... Ale přesto: blíží se čas vánoční. A já se počínám setkávat s otázkou: "Co si přeješ pod stromeček?"

Ať je ta otázka jakkoliv nežádoucím klišé, já ji zbožňuju. Proč? Protože jindy v roce mi není dopřáno otevřeně říct: Chci dárky! Miluji dárky! Přeji si dárky! Moc dárků!

A ačkoliv se stále schovávám za dopis pro Ježíška, všichni moc dobře víme, že oslovení "milý Ježíšku" patří stejně tak mamince, babičce, tatínkovi, sestře, přátelům a dalším... (Ne, že bych v Ježíška nevěřila. Veřím. Jsem o jeho existenci dokonce přesvědčená. Stejně tak jsem ale přesvědčená o tom, že Ježíšek je od toho, aby konal kouzla a zázraky. A rodina a přátelé jsou - mimojiné - od toho, aby nás obdarovávali těmi hmotnějšími věcmi.)

Problém je však v tom, že na otázku "Co si přeješ pod stromeček?" mám převelikou spoustu odpovědí. Má přání jsou nevyčíslitelná. Abych tedy usnadnila jednotlivcům výběr dárků pro mou osobu, snažím se to náležitě rozvrhnout a každému individuálnímu jedinci odříkávám přání jiná.

Zrovna nedávno jsem komusi odpověděla: "Omalovánky. Přeji si spoustu omalovánek!" Dotyčná osoba se pokoušela o konkretizaci mého požadavku a vyptávala se: "Jak omalovánky? Jako nějaké speciální? Nějaké šablony pro obrazy?"
Odpovídala jsem: "Ne, prostě obyčejné omalovánky. Vzpomínáš? Když jsi byla malá, určitě jsi je taky měla. S Křemílkem a Vochomůrkou. Nebo třeba s Mickymousem... Pak také byly s různými jinými motivy, například hrady a zámky. Nebo s obyčejnými obrázky - ptáčků, domečků, kytiček... A tak."
Spoluaktér zmiňovaného dialogu se zeptal, zda jsem normální a větou "pokud si nebudeš přát něco normálního, tak ti nekoupím nic" náš rozhovor ukončil.

Také chci Barbie. Opravdovou Barbie panenku s hnědými vlasy a nepříliš zmalovaným obličejem. Přála bych si také kačenku. Do vany. Aby se mnou mohla plavat. A levandulovou vůni pod polštář. Také růžové lodičky pro panenku Barbie. Velkou spoustu pastelek. Vodní pistoli. Nafukovacího králíčka. A šperkovnici s tančící baletkou. V neposlední řadě pohádky od Petišky...

A to, že každý má přání zlehčuje a odsouvá na kolej, po níž vlak již nikdy nepojede, mě rozčiluje.

Copak úderem mého patnáctého roku jsem přestala mít právo si hrát? Proč bych měla být bláznem v situaci, že ve vaně, krom mne, se plaví také lodička a kachní rodinka? Proč bych nemohla trávit neděli tím, že si na zem rozložím velké množství pastelek a budu vybarvovat Křemílka s Vochomůrkou?

Nejsem zaostalá. A vyprošuji si slova, která mě provází na každém kroku: "dětinská a infantilní". Jsem prostě jen normální. A nenechám se sekýrovat tím, že pojmy "dospělý a zodpovědný" se staly součástí mého života. No a?

Hlásám (a hrdě si za tím stojím), že dokáži být zodpovědná, dospělá, spolehlivá, rozumná... a přitom si hrát. Vymalovávat, vyrábět a pouštět draka, simulovat první polivek Barbie a Kena.

Konečně jsem pochopila podstatu Ježíška. Protože ať svá přání vyslovujete jakkoliv hlasitě, stejně si je každý vyloží po svém. Jste dospělí, takže dostanete praktické prostěradlo, vysavač, několik párů ponožek, sadu ručníků... a aby se neřeklo, také parfém, který obvykle používáte. Protože soupis vašich přání se dostal k příliš dospělým lidem.

Ještě, že Ježíšek je pořád dětinský a infantilní.

Nezapomeňte dát letos dopis za okno...

Kafe v Paříži? Na stojáka!

(na fotografi: Espresso z kavárny Relais Odeon; Café au lait z La grisette)

"Neinformovaný turista - špatný turista." Toť můj vlastní citát.

Než vyrazíme na poznávací zájezd, dovolenou či jen cestu pro pobavení, je třeba zjistit spoustu informací. (Samozřejmě, ne zcela vždy. Odjakživa jsem obdivovala blázny - odvážlivce, kteří vzali batoh se spodním prádlem na ramena a stopem se vydali do neznáma. Klobouk dolů, doufám, že jednou k něčemu podobnému také dospěji. )

Sama se zatím řídím heslem "štěstí přeje připraveným" a před zájezdem se snažím zjistit všelijaké tipy a rady, jak si dovolenou co nejvíce zpříjemnit a vychutnat. Před nedávnou cestou do Paříže, dali jsme s přítelem především na internet, průvodce a tipy známých. Partner přišel s velmi významnou a pro náš desetidenní pobyt v Paříži také užitečnou informací, že pít či jíst v Paříži na stojáka je levnější.

Abych informaci vyvrátila či naopak podložila, ptala jsem se dál... Googlu, Seznamu a dalších užitečných internetových vyhledavačů, ale také známých, co nedávno Paříž navštívili. Nikdo o ničem takovém nevěděl. Ani všemocný Google (tedy ten, který mluví stejnými jazyky, jako já).

A tak jsme si v Paříži libovali nad první kávou v sedě u stolečku. Však příteli to nedalo a jal se odebrat k baru, aby si s milým pánem obsluhujícím popovídal. Jelikož má angličtina za tou partnerovou o několik mílí zaostává, a mé ucho odposlechne jen to nejnutnější, je třeba mi rozhovory s cizinci tlumočit. A jak se mé ucho domnívalo, a jak mi bylo potažmo přetlumočeno, opravdu! V Paříži je na stojáka levněji. (Frázi "na stojáka" berte s rezervou, u baru je možno samozřejmě se i posadit).

Je jedno, ve které části Paříže se nacházíte nebo jak luxusní podnik hodláte navštívit. Pokud si dáte kafe (případně i scroissant nebo jinou pochoutku) u baru, odpadá platba za místo a celková útrata je tak až o pár Euro nižší.

Tak tedy "bon appétit!"

Ladurée, macaronový ráj

Když jsme společně s přítelem před cestou do Paříže sestavovali itinerář, co všechno musíme (a především chceme) na naší cestě podniknout, v harmonogramu nemohly chybět podniky, jež se chlubí věhlasnými francouzskými macarony... Díky přítelovu trpělivému studiu zahraničních webových stránek, potažmo blogu cukráře Davida Lebovitze, přibyly v průvodci vlastní výroby také tři pobočky podniku Ladurée.

Historie Macaronu / Makronky

A co že je to vlastně "macaron" (český, avšak nepříliš používaný ekvivalent: "makronka")? Když v naší republice zmiňované slovo vyslovím, většina mých známých si představí těstovinu (těstovina podlouhlého tvaru se píše s písmenem K - "makarón"). Naštěstí, povědomí o světových kulináriích neustále stoupá, a to díky internetu, stále většímu množství kulinářských TV pořadů a vycházejících knižních kuchařek... A tak dávám budoucnost i macaronu, pochoutce, která byla na českých pultech donedávna k vidění zřídkakdy. Však s příchodem různých francouzských podniků i na náš trh (jmenujme například známý podnik "Paul") snad dostane pojem macaron také svou podobu.

Macaron je piškot, který se vyskytuje v Evropě, především pak ve Francii již od dob renesance. V 18. století se stal specialitou lotrinské gastronomie (oblast v severovýchodní Francii). Tato placička je vyráběna v různých příchutích, pochutnat si tak můžete na klasickém čokoládovém, vanilkovém nebo kávovém macaronu, ale také například na macaronu s příchutí růže.

Historie Maison Ladurée

Všechno to začalo v roce 1862, kdy si mlynář jménem Louis Ernest Ladurée založil pekárnu na Rue Royale v Paříži.
Po necelých deseti letech, během povstání pařížské komuny, pekárna shořela, však rodina Ladurée to nevzdala a na tom samém místě pekárnu obnovila. Výzdobou interiéru byl pověřen Jules Chéret - slavný umělec. Při výzdobě podniku Ladurée čerpal z malířských technik používaných v Sixtinské kapli nebo Opeře Garnier. Pekárnu zdobí například baculatými andělíčky oblečenými v kuchařském oděvu.

V dobách druhého císařství se kavárny rozšiřují a stávájí stále luxusnějšími. Lidé chodí více do společnosti a literární a čajové salóny nabývají na oblibě.

Teprve v roce 1930 ale přichází opravdová zlatá éra Ladurée. Vnuk zakladatele - Pierre Desfontaines - přichází s myšlenkou lepení macaronů - dvě macaronové "skořápky" slepuje k sobě za pomocí tzv. ganache - krémové náplně různých příchutí.

Noblesní podnik Ladurée se rozšiřuje a v září roku 1997 je otevřena pobočka dokonce na jedné z nejslavnějších ulic na světě - Avenue des Champs Elysees.

Tím ale historie Ladurée nekončí. Podnik se setkává s kladnou odezvou, s nárustem turistů samozřejmě i zahraniční, a skupina Ladurée hodlá jít tomuto zájmu vstříc a možná se tak neubrání rozšíření do dalších světových metropolí (pobočky Ladurée jsou již k vidění například ve městech Tokyo nebo Monaco).

V Ladurée na Avenue Champs-Elysées

Pobočka Ladurée na Avenue Champs-Elysées byla otevřena v roce 1997, jak již bylo zmíněno. Denně jsou zde pečlivě vyškolenými kuchaři připravovány čerstvé cukrovinky a výrobky z pečiva, v nabídce jsou ale také jednoduchá tradiční jídla, která zaženou hlad i v obědovém či večerním čase.

Interiér Ladurée Champs-Elysées byl navržen francouzským architektem a designérem Jacquesem Garciou. Pobočka je jednou z největších. Krom zahrádky se pyšní ohromným barem a několika salónky, přičemž každý má různé designové uzpůsobení.

Ladurée Champs-Elysées jsme navštívili v podvečerním čase a kvůli hezkému počasí jsme se rozhodli uchýlit na zahrádku. Několik minut jsme museli počkat, než se uvolnil stůl a obsluha nás konečně usadila. Dostali jsme čisté ubrousky a menu. Abychom zahnali hlad, vybrali jsme si "Club Poulet" - kuřecí club sendvič (téměř všude běžně nazýván Club Sandwich) s bramborovými hranolkami, který jsme se rozhodli zapít Coca-colou light.

Než si nás obsluha všimla, trvalo to až nepříjemně dlouho. Ačkoliv byli zaměstnanci Ladurée na první pohled profesionální (stejnokroj, úsměv a naučené pobíhání po place), nakonec se projevili jako stinná stránka podniku. Očividně dávali přednost místním před turisty a než zaznamenali naše "volání" nebo to, že již dlouhé minuty před námi leží menu bez objednávky, trpěli jsme hlady, obzvlášť při pohledu na překrásné dezerty u okolních stolů.

Zatím jsme měli alespoň šanci pozorovat osazenstvo Ladurée. Na první pohled je vidno, že povědomí o podniku se rozšířilo do všech světových krajů. Ladurée hýři všemi národy, převážně pak arabskými. Minimálně u každého druhého stolu seděly rodiny turistů mluvící různými jazyky a objednávaly převážně dezerty a zmrzliny. Jídelní lístek Ladurée vypovídá o historii macaronu, že právě díky rodině Ladurée se tato pochoutka dostala na světlo světa. A můžete si tak nabídnout nejen klasický macaron různých příchutí, ale například i macaronovou zmrzlinu (miska zmrzliny zdobené mnoha malými barevnými macaronky).



Když před nás byly položeny talíře s Club Sandwichem, na okolní stoly jsme rychle zapomněli a pustili se do jídla, ke kterému nemám žádné výhrady. Křupavý toast plněný kuřecím masem, sýrem, vejcem a zeleninou byl doplněn o plátek libové slaniny a porci domácích maxi hranolek. Zelený salát byl čerstvý a zalitý jen malým množstvím nenápadné a chutné zálivky. Cena jednoho Club Poulet: 17,00 E.

Co nás překvapilo a poučilo do dalších dní pobytu v Paříži, byla cena Coca-Coly. Stála téměř polovinu ceny sendviče, a to celých 6,90 E. Tak jsme zjistili, že vynikající voda (např. Evian nebo Perrier), která je u nás dvakrát tak drahá jak nápoj Coca-Cola, je v Paříži většinou mnohem levnější. Nemluvě o tom, že zdravější.

Po tom, co jsme si pochutnali na dobrém sendviči a znovu si vyčkali nehezky dlouhou dobu na obsluhu a na účet, jsme se vydali vystát frontu k pultovému prodeji uvnitř pobočky Ladurée, kde jsou k dostání nejen věhlasné macarony a všemožné pochoutky z výrobny Ladurée, ale také spousta jiných produktů, které mohou být například hezkým suvenýrem z Paříže. Ladurée nabízí vyhlášené aromatické svíčky, kosmetiku, parfémy, bloky s logem, vějíře a podobné doplňky... Ať už nakoupíte jakékoliv konfety, vše je úhledně zabaleno do krásných krabiček, samozřejmě s logem Ladurée. A na vaše přání případně ještě vloženo do dárkové tašky či převázáno Ladurée stuhou.

Protože jsme v Paříži trávili teprve první den a na nákup dárků ještě nebyl čas, nakupovali jsme pro uspokojení našich chuťových buněk a nemohli jsme jinak, než ochutnat slavné macarony. Nakoupili jsme osm macaronů, s příchutí "Chocolat - Café - Vanille - Pistache - Chocolat Amer - Caramel á la Fleur de Sel - Fleur d´Oranger - Pétale de Rose" (čokoláda - káva - vanilka - pistácie - hořká čokoláda - karamel s hrubou solí- květ pomeranče - okvětní lístky růže; na fotografii zleva) a vydali jsme se je sníst do nedalekých zahrad Jardin des Tuileries.

Macarony byly výborné, ve srovnání s těmi, co jsou k dostání na našich pultech, velmi výrazné. A ačkoliv bych si klepala na čelo, kdyby mi nedávno někdo řekl, že mi bude chutnat i macaron s příchutí růže, musím uznat: výtečné byly všechny. Jen se rozplývaly na jazyku.

Ladurée Paris; 75, Avenue des Champs - Elysées, 75008, Paris

Do Paříže jedině se Šmídem

Která holka nesní o Paříži?

Francouzky byly vždy (alespoň v amerických filmech) prezentovány jako femme fatale, úspěšné ženy, které se nebojí vyrazit do společnosti ve výstředním kousku oděvu. Dámy každým coulem, jež se umějí nosit a klidně si pod triko nevezmou podprsenku.

Snad každé díte mé generace vnímalo Paříž jako cosi nestoudného (bohémové, Absint, spousta prostitutek, síťované punčochy, červené lodičky a procházky pod Eiffelovou věží). A co je nestoudné, to je pozitivní.

A tak jsem si už jako malá holka počala kupovat barety po francouzsku, číst o malířích žijících na Montmartru a vystřihovat obrázky zajímavostí z pařížských ulic. Když jsme se přestěhovali do nového bytu a já získala svůj vlastní pokoj, maminka mi dovolila počmárat si stěnu. Jaké veledílo jsem vytvořila? Eiffelovu věž.

Usínala jsem tak přímo pod symbolem Paříže, nad něž jsem napsala jedinou francouzskou větu, kterou jsem tehdy uměla ("téte a téte avec la passion") a přivedla jsem si spolubydlícího v podobě mužské plastové figuríny, jemuž jsem na hlavu nasadila klobouk, navlékla ho do trika s nápisem "I LOVE PARIS" a oslovovala ho, něžně a po francouzsku, "Jeane Pierre!"...

A tak, ta moje Paříž, stala se doslova vysněnou.

Jaký údiv nastal, když jsem se v onom městě s nehorázným očekáváním ocitla a ono bylo... jaksi... obyčejné. Taková francouzská Praha. S vyšší úrovní, lepšími obchody, Francouzkami bez podpresnky, spoustou výborného jídla, ale... kde je ta pohádka? Kde je ten ráj?

Mít s sebou v Paříži obyčejné průvodce, k dostání v běžných sítích knihkupectví, musela bych napsat: nikde, ráj se nekoná. Město hezké, umění, kam se podíváš, fronta na každou památku, příjemné parky, spousta sluníčka, ale světe div se, žádné čáry máry, atmosféra jako na každé jiné dovolené.

Ale není to tak zcela pravda. Paříž se musí dýchat. Ale hlavně, Paříž se musí objevovat. Profláklá místa, která navštíví každý zbloudilec, ať už Brit, Němec, Američan, Ital či Čech, ta to hlavní nevypoví. Ráj se jen tak najít nedá, ráj si musíte také umět udělat.

Naštěstí, můj spolucestující má všech pět pohromadě, a přibalil na cesty to nejdůležitější: průvodce REFLEX City Guide "Paříž podle Jana Šmída" aneb 100 x NEJ, která průvodci neznají (s fotografiemi Jana Šibíka).

Když se časopis Reflex rozhodl obohatit čtenáře cestovatele o kolekci neobvyklých průvodců, možná ještě netušil, jakou službu nám tím udělá. Kvůli průvodci pro Paříž oslovil Jana Šmída, mimojiné zpravodaje Českého rozhlasu v Paříži.

"V průvodcích dnes najdete téměř všechno. Proto jsem se rozhodl ukázat Vám takovou Paříž, jakou jsem poznával během reportáží pro Radiožurnál, jakou jsem si oblíbil a jakou mám tedy rád já sám. Chápejte proto tohoto průvodce jako mou osobní pozvánku do úžasného města nad Seinou, ve kterém můžete strávit několik let a stejně ho pořád ještě neznáte dobře. Připouštím, že je velice subjektivní, někteří možná budou zklamáni, že v něm nepíšu o Eiffelovce, Trocadéru, Louvru a třeba Montmartre zmiňuji jen okrajově." Říká Honza Šmíd v úvodníku průvodce.

Myslím, že o zklamání zde nemůže být řeč. Ti, kdož si chtějí číst o Eiffelovce a Trocadéru, ať si běží do knihkupectví koupit kteréhokoliv průvodce, ti, kteří by se chtěli nadechnout té opravdové Paříže, ať si rychle seženou Šmídovy tipy.

Průvodce vám poradí v mnoha oblastech.

Ubytování, ať už luxusnější či za přijatelnou cenu, kam za dobrým (a potvrzuji, že opravdu dobrým) jídlem, kterou pařížskou vyhlídku si nenechat ujít, na kterém náměstí si sednout na kafe (či do parčíku) a vychutnat si nenapodobitelnou atmosféru... atd.

Krom toho, že pan Šmíd prokázal svým čtenářům nemalou službu nevšedními tipy "kam v Paříži", prokázal také službu ještě ohromnější. Naučí své čtenáře, tedy pravděpodobně cestovatelé chystající se do Paříže, dívat se okolo sebe. Protože ta pařížská proslulá krása se neskrývá pouze ve výhledu z Eiffelovy věže, ani v historii "mlýnského kola" Moulin Rouge, ale v prostých ulicích, na jejichž rohu se skýtá stánek se zeleninou, nebo v nenápadné vyhlídce, kterou díky množství po ránu se procházejících Číňanů málem nenajdete. Chce to jen chvíli postát a nadechnout se.

Ono to pařížské srdce totiž tepe, ale puls není nahmatatelný všude.
Když ale chcete, najdete ho. A jakou má sílu, panečku!


Více článků o Paříži:
Ladurée, macaronový ráj
Kafe v Paříži? Na stojáka!
Rue Gregoire de Tours

Birlibán. Jaképak je to jméno?

"Birlibán, Birlibán. Jaképak je to jméno? Uslyšíme snad pohádku o kouzelníkovi? Nebo o princi Birlibánovi? Anebo je to kouzelná průpovídka? Ale ne. Nebudeme čarovat."

Těmito slovy začíná Eduard Petiška svou knihu o klukovi jménem Birlibán, se kterým prožijete spoustu neobyčejných příhod. A že se nebude čarovat? No, já bych si dovolila nesouhlasit.

Totiž kouzlo, to je to příhodné slovo pro Petiškova Birlibána.

Nevzpomenu si, kolik let mi bylo, když jsem Birlibána prvně slyšela. Ale můžu vám povědět, kdy jsem ho naposledy četla. Dnes.

A že by v tom nebyly čáry? To mi tedy někdo vysvětlete, jaktože pokaždé, když s Birlibánem zažívám nejeden příběh, nemůžu napětím ani dýchat. A jakmile padne poslední věta knihy: "Bylo osm hodin a Birlibán ještě spal", jen stěží zadržím slzy, jak moc mi bude po tom blonďatém klukovi smutno.

Kdo nečetl Birlibána, jen těžko si dovede představit, o čem bych zde chtěla hovořit. O všech těch neuvěřitelných dobrodružstvích, z nichž vyplyne nejedno ponaučení. O všech těch světech, které za zdmi fantasie leží, o hračkách, ke kterým bychom se měli chovat s úctou. O stromech plných pečených husiček a salámů...

Birlibán je jednou z těch dětských knížek, které naplňují dle mého pojem "dětská literatura" se vším všudy. O Petiškově češtině snad hovořit nemusím, je vytříbená. Co se týče výchovné stránky knihy, která by dětské literatuře jistě neměla scházet, výchovnější knížku snad nenajdete. Birlibán má snahu děti naučit, že ke hračkám - i k těm starým - by se měly chovat hezky. Že by měly dojídat snídani, také by neměly být líné... atd.

Co že by ještě měla dětská kniha mít? Zajisté, obrázky! Ale o těch za malou chvíli...

Já sama Birlibána doma nemám. Je to knížka, kterou by mi maminka neponechala ani za - jak se u nás doma říká - za zlaté prase. I její je totiž oblíbená a předčítá z ní nejen malému bráškovi, ale i dětem ve škole.









A tak jsem využila návštěvy u rodičů a maminčin "salát" (a to doslova, kniha je už ve velmi dezolátním stavu) jsem si znovu po letech prohlédla. Nádherné obrázky Václava Sivka mne polapily na půl dne.

A to je ten důvod, proč kniha nezabírá čestné místo v mé vlastní knihovně. Staré vydání, právě to se Sivkovými obrázky, není již k sehnání. Ani na knižních pultech, ani v antikvariátech.

Birlibán sice díky Knižnímu klubu vyšel v roce 2008 (i v letech dřívějších) a ilustrace Miroslava Jágra, vynikajícího ilustrátora, rozhodně nemám v úmyslu "pomlouvat", ale pro nás, co jsme na Sivkově Birlibánovi vyrostli, to už prostě není ten sám chlapec.

A tak jsem se - namotivaná prohlížením mámina salátu - rozhodla, že "starého Birlibána" musím mít za každou cenu. A když za každou, tak za každou. Asi půl hodiny mi trvalo, než jsem prošla všechny internetové antikvariáty a... štěstí mi bylo nakloněno. Objevil se Birlibán vydaný dávno před mým narozením. Ilustrace: Vávlav Sivko. A i když mě stál 400,- Kč (ačkoliv maminčina verze hlásá 20,- Kčs), nelituji objednávky ani trochu.

Antikvariát Sušice, kde jsem knihu objednala, mě ihned (přesto, že je sobota) informoval, že v pondělí ráno bude zásilka odeslána. A já jsem natěšená, až mi tváře planou vzrušením.

Myslím, že když si Birlibána na dobrou noc přečtete, zaplanou vzrušením i vaše tváře. Tak se pusťme do toho! V Americe chodí o Vánocích sobi s planoucími čumáky, tak proč by v českých krajích nemohli v létě chodit čtenáři s planoucími tvářemi...

Nesnesitelná radost bytí

Můj bráška má pět let.

To malé miminko, co jsem před léty spatřila prvně v porodnici a zamilovala se do něj, vyrostlo v blonďatého hyperaktivního kluka, který by svou energií předčil veškeré příbuzenstvo.

Protože mi nebylo dáno, abych v jeho "slavné první půlkulatiny" byla s ním, zatelefonovala jsem mu.

"Pábinto, já jsem dostal k nalozeninám velitý tunely! Plo auta a vláčty, musíš se na ně pžijet podívat. Ale počtej, já už musím si jít hlát, tak já ti dám zase mamintu."

"To si se mnou moc nepokecal", stěžuju si mamince, v tom však z povdzálí slyším:
"Počtej, maminto, ještě mi dej Pábintu, já jsem jí něco zapomněl žíct. - Pábi, a eště jsem dostal novou velitánstou toloběžtu! Oplavdickou!"
"Vážně opravdickou? Velikánskou? Tý jo, a budeš na ní umět jezdit?" opáčila jsem.
"Jasně, že budu, musíš se pžijet podívat. A já už musím jít si s tím vším hlát. Jo a počtéj, ještě jsem dostal dort! Velikej a doblej dort, já ti kousek nechám. Tak ahoj, já už ti dám mamintu!"

A utíkal se znovu (tipla bych, že posté) pokochat narozeninovými dárky.

Ten život ale strašlivě letí... Pět let uteklo jako nic. Za chvíli to budou kulatiny, pak další. A kdo ví, jestli mi i dvacetiletý bráška bude každým telefonátem či setkáním připomínat, že právě proto, jak ten život letí, měl by se pořádně užít... A že je spousta důvodů k radosti bytí.

Tunely, "toloběžta", dětský smích, dospělý smích, nebudit se sám, slunce, voda, piknik, čokoláda, vlčí máky, třešně, vůně lesa... a víte co, vymyslete si to sami!

(A tak si říkám, že někdy ty mé výlevy radosti bytí jsou docela nudné, ale když ono je tak nesnesitelné nechávat si to všechno pro sebe).

No a když už jsme u těch sourozenců, co mi svými úsměvy připomínají, jak je na světě hezky, má mladší (leč chytřejší, jak vždy nerada přiznávám) sestra Barča má "miminko". Má neteř se jmenuje Isabella, je děsně chlupatá a svými černými kukadly si získá naprosto každého - asi jako Barča. Jablko totiž nepadá daleko od stromu.

Subjektivník opět v provozu

13. 7. (no není to krásné datum?) byl opět uveden do provozu kulturně-publicistický deník Subjektivník. Zaplesalo mi srdíčko, jako bych se z dlouhé dovolenkové cesty vrátila domů.

Když jsem přibližně prosinci roku 2006 napsala vydavateli - Radimu Pavlíkovi první e-mail, netušila jsem, jakým odrazovým můstkem bude. Odrazovým můstkem k čemu?

Zanedlouho tomu budou tři roky, kdy jsem pro Subjektivník začala psát. Za tu dobu jsem pro něj napsala asi 150 příspěvků, podobný počet příspěvků zkorigovala, přečetla stovky (a možná že tisíce) článků mých "virtuálních kolegů", obdržela nespočet kritik (jak pozitivních, tak negativních) od známých i neznámých čtenářů, získala nemalé zkušenosti, obdržela rady k nezaplacení... Ale hlavně: poznala jsem spoustu přátel, známých a zajímavých osobností, kterým patří za to všechno dík.

A v neposlední řadě děkuji, Radime, že jsi mi to umožnil.

Tak ať je to krásné datum - znovuspuštění Subjektivníku - také datem šťastným.

Subjektivník.cz

Být tak baletkou

Všichni máme přání. Přání nevyslovená a přání vyslovená. Je mezi nimi velký rozdíl.

Ta vyslovená přání jsou totiž (alespoň u mne) splnitelná, ta nevyslovená, to jsou jen sny. Takové ty "kdybych měla Arabelin prsten, přála bych si..." Světový mír, aby celá moje rodina byla zdravá, abych nikdy nezestárla, přečíst všechny knihy na světě, mít velkou vilu, psa, bazén, džíp a hodinky s vodotryskem a tak dále...

Buď je nahlas vyslovíme s ironickým podtónem a předpokladem, že všichni kolem tuší, že jsme natolik rozumní a zdraví, že ve splnění našich snů ani nedoufáme. A nebo je nevyslovíme vůbec, protože bychom upozornili na naše slabosti.

Když jsem byla malá a myslela si, že jsem příšerně tlustá, vždycky jsem si říkala: "Mít tak Arabelin prsten, chtěla bych být vysoká a štíhlá." Nikdy bych to ale nevyslovila nahlas, protože pak by si lidé bývali byli všimli, že jsem "tlustá". (Vidět fotky z mého dětsví, asi byste mi vrazili rovnou facku - a já sobě taky, věřte mi.) A stejně tak jsem nikdy nahlas nevyslovila "přála bych si být baletkou!" Protože to by si potom mohli všichni povšimnout, že: nemám postavu jako proutek, neumím ani stát na špičkách, natož tančit. Jsem kopyto a neumím se ladně pohybovat, nemám hudební sluch...

Proč jsem se tedy rozhodla mé tajné přání vyslovit nyní? Protože jsem dospěla. Takže už vím, že fajn je mít se aspoň trochu rád. No a hlavně už mám dospělácké životní cíle! Tedy můj cíl stát se baletkou jsem zaměnila za něco reálnějšího: okrást Arabelu!

No, ale teď už k věci. Jak jsem dospěla k přání být baletkou? To bylo tak:

Měla jsem prababičku. Ba dokonce jsem měla čtyři prababičky, ale jen jedna z nich může hrát v mém dnešním příběhu hlavní (vlastně spíš vedlejší) roli. Prababička Lutínská. (Nejmenovala se Lutínská, ale velké L zde přísluší, jelikož já dodnes nevím, jak se moje prababičky z tátovy strany jmenovaly. Jedna bydlela v Hablově a ta druhá v Lutíně, a tak pro mne prostě zůstanou navždy prababičkami Hablovskou a Lutínskou.) A tato prababička Lutínská bydlela v lutínském (zde malé l již patří) domově důchodců. Zde jsme ji navštěvovali. Ne příliš často, však o to víc jsem se na každou návštěvu prababičky těšila. Babi Lutínská byla dáma. Pamatuji si ji starou, se spoustou vrásek v obličeji, ale s krásnými stříbřitými vlasy, mající dlouhé štíhlé prsty na rukou a baletku (ano, konečně vstupuje na scénu postava v hlavní roli).

Prababička Lutínská totiž vlastnila ten nejpokladovatější poklad světa. Starou láhev od likéru Bols, v níž bydlela malá baletka. Nádherná dáma se zlatým korzetem a červenou sukní vypadající jako květ vlčího máku. S černými vyčesanými vlasy a figurou jako proutek. Babička, ačkoliv jí již dělalo potíž postavit se na těžké nohy, při každé mojí návštěvě vstala a natáhla se na skříň pro zmiňovanou láhev. Položila ji na stůl, natáhla klíček a...

Rozezněla se ta nejkrásnější melodie, kterou nikdy nezapomenu a malá baletka se roztančila. Tančila nám všem pro radost. Nejen moje a sestřiny kukadla z ní nespustily oči, mnohdy se ani táta s mámou nemohli odtrhnout. A při každém odchodu z domova důchodců v mých očích zaplanul stesk. Po babičce a baletce.

Jednoho dne prababička Lutínská zemřela. Nevzpomínám si na to, jak ani proč. Snad stářím, snad s úsměvem na rtech. V mých očích zůstala nezměněná. Se stříbrnými vlasy, dlouhými prsty na rukou, usměvavými rty. V pozadí hravá známá melodie a točí se malá baletka.

Často obcházím bazary a antikvariáty a doufám, že narazím na láhev od likéru Bols s ballerinou uvnitř. A tak, moji milí, přidávám prosbu. Taky obcházíte antiky? Pokud ano, mrkněte sem tam i na regály s lahvemi... A když někde uvidíte malou baletku, jsem na mailu. Co z toho? Uděláte radost holce, co se nikdy nestane baletkou (tedy pokud nevymyslí zapeklitý plán, jak okrást Arabelu).

(Že to je málo? No dobře, tak v případě úspěšnosti při hledání mé staré dobré známé baletky u mě i máte večeři.)

Kam se poděl hrníček?

... aneb hurá!, jsem pořád dítě

Jsem infantilní. A spousta lidí to na mě nesnáší. Že pláču, když někdo praskne nafukovací balónek. Že mojí největší touhou je koupit si "Barbínu" a vybavit jí domeček pro panenky. Že místo "rozumných" knih se stále vracím k pohádkám. Že si hlasitě (a několikrát denně) zpívám lidové písničky z dětství a odříkávám básničku "Polámal se mraveneček, ví to celá obora..." atd.

Lidé kolem mě se dělí do tří skupin: (Tady bych mohla plácat něco o typologii člověka, ale jediná věc, kterou na mě mé okolí nesnáší ještě víc, než mou infantilitu, je táhání "školících věcí" do "normální konverzace". A tak ponechme tento blog normálně konverzující.)

1. FLEGMATICI
Skupina, které moje dětinskost nevadí. A to buď z důvodu, že si jí nestačila všimnout nebo z důvodu, že jde o přizpůsobivé či flegmatické jedince a je jim to zcela fuk.

2. INFANTILNÍ
Další skupina se vyznačuje tím, že mé infantilitě holduje. Většinou z toho důvodu, že jedinci v této skupině jsou na tom podobně. Možná nepláčí, když někdo praskne balónek, ale mají jiné, neméně nebezpečné, úchylky. Nebo odchylky? Je nejmenší ze všech tří skupin, o to víc si jí však vážím. :o)

3. MRZOUTI
A skupina poslední je skupina (nazvěme si ji interně) mrzoutů. Těch, co si nejen mé infatility povšimli, ale ještě k tomu všemu jim z nějakého důvodu vadí. Pokud bych zde mohla charakteristiku poslední skupiny ukončit, je všechno v pořádku. Ale pozor, pokračování nám prozradí, že téhle skupině moje jednání nejen vadí, ale ona by ho také ráda změnila.


Okolnosti poslední doby přinesly změny v mém chování. Tak už to chodí. Rosteme, stárneme, pohybujeme se mezi různými lidmi, nečekané a mnohdy nelehké události a okolnosti s našimi osobnosmi zamávají a my se měníme. Z dětí se staneme dospělými, z dospělých senilními a ze senilních... kdo ví...

Věřte nebo ne, moje osobnost pod vlivem poslední doby "přecestovala" ze skupiny INFANTILNÍCH do skupiny téměř MRZOUTŮ. Rodila se ve mne osobnost, která kárala mou osobnost dosavadní. A někdy bych vám přála být svědkem mých schizofreních projevů.

(Např. Gábinka se probouzí do nového dne, slunce prosvítá žaluziemi do tmavého bytu a Gábi se rozhodne ho přivítat. Roztáhne žaluzie, téměř zamilovaně se zadívá na slunce a promlouvá k němu: "Sluníčko, sluníčko, popojdi ještě maličko, ať mi to tu celé prosvítíš. Jsi zlatíčko, že jsi mě probudilo... Já Ti za to budu celý den zpívat." V tom se probouzí osobnost mrzouta a promlouvá: "Ježiši, co to děláš? Copak se mluví se sluncem? Sklapni a chystej se radši do práce." Následuje posmutnělý výraz a odebrání se do koupelny. V koupelně však studená sprcha, důvod k radosti, probouzí chuť povídat si s neživými věcmi: "Sprško moje studená, co to asi znamená, že mám z tebe husí kůži? Studená voda mé zdraví tuží! A Gabču vzpruží! Jů, vymyslela jsem hezkou básničku, tu musím někomu říct!" V tom se probouzí Gábina mrzout a říká: "Blbečku, koho by asi taková debilní básnička s přitroublými rýmy zajímala! Nechceš vymýšlet raději něco produktivního?"

Atd. )

Pořád jsem žila v domnění, že bych se měla chovat náramně dospěle. Vždyť mám věk na vdávání. Vždyť bych měla být za chvíli zodpovědnou matkou. A taky - copak se to pro zaměstnanou ženu sluší, aby si hrála s "Bárbínami"?

A víte co? Sluší!

V posledních dnech jsem trnula při pohledu do zrcadla. Proč? Začínající vrásky, padající víčka, pokleslé koutky... Bodejť by ne! Vždyť jsem si vpustila mrzouta do duše.

Kdysi jsem na Nový rok dostala smsku, v níž stálo předsevzetí, kterého bych se prý měla celý život držet. "Hlavně si zachovat to naše dětské já!" A já na to předsevzetí málem zapomněla.

Ztratil se mi v práci hrníček. Můj oblíbený, který jsem dostala od sestry k narozeninám. Byl s motivem andělíčků a měl nalomené ouško. A každé ráno mi - společně s dobrou kávou - zpříjemňoval. A najednou je fuč. Zastesklo se mi, a tak jsem se ho vydala hledat po firmě. Nikde nic, jako by se nad ním slehla zem. Sedla jsem si nad kafe v erárním hrníčku a rozplakala se.
"Co se stalo?" ptal se mne překvapený kolega.
"Ztratil se mi hrníček."
"A to brečíš kvůli hrnku?" opáčil se smíchem.

Jo, pláču kvůli hrnku. A plakat budu kvůli prasknutému balónku a třeba i kvůli utržené pampelišce. A radovat se budu z vůně lesa, bečících oveček, dobrého dortu i ze svého hlasitého falešného zpěvu.


Tak a jdeme na to: "Na tom Bošileckým mostkůůů, hrály tam dvě panny kostkůůů!..."

(v památku hrníčku s andělíčky)

Zaklínadlo DPT

Když byla přibližně před rokem spuštěna aplikace umožňující objednávání přestupní jízdenky na MHD v Praze prostřednictvím SMS (ve tvaru DPT poslané na telefonní číslo 902 06 26), pravděpodobně jsme si my, ani tvůrci aplikace, nedokázali představit, co tajemné zaklínadlo DPT způsobí.

Ono "tajemné zaklínadlo" se za jistý čas odtajňovalo, obzvlášť pražským obyvatelům. Ale zpočátku, když byla aplikace v plenkách, působilo nemalé potíže. Nebo lépe řečeno: uzlíky v komunikaci.


Dobíhala jsem tramvaj a za běhu cvakala text smsky na klávesnici mobilního telefonu. DPT, odeslat a hotovo. A ejhle! Za kontakt jsem dosadila poslední použité telefonní číslo, tedy kamarádku. Za předpokladu, že můj překlep ihned po přečtení sms pochopí, vynechala jsem omluvu a jala se DPT posílat správnému adresátu.
V tom mi však kamarádka telefonuje: "Hele, fakt nad tou zkratkou přemýšlím, ale nevím, co to znamená, v těhle pubertálních amerikanismech já už se nevyznám, na to jsme Gábi starý."
Ani nevím, zda jsem tehdy dokázala vysvětlit, co "pubertální zkratka" znamená nebo jsem to - zajíkající se smíchy - vzdala.

Když mi kamarád z Olomouce napsal smsku, v níž se tázal, zda bych s ním vyrazila na koncert, asi odpověď, jíž se mu dostalo, neočekával. DPT samozřejmě. Odepsal mi následujícího dne: "Tak jsem se to fakt snažil rozluštit a přišel jsem na tohle: "Debile Půjdu s Tebou". Odepsala jsem: "Škoda, že jsi se nenarodil dřív, mohli by Tě využít místo Enigmy."

Napadá vás, jakou nevýhodu má jmenovat se Dobrovolný? Toho Dobrovolného, co sídlí v mém telefonním adresáři ihned vedle Dopravního podniku, to napadlo určitě. Raději se nepokouším spočítat, kolik smsek onoho textu jsem mu za dobu naší známosti odeslala. Pan Dobrovolný však prokázal svůj smysl pro humor.

Následujícího dne, po příchodu do práce, mě na pracovním stole čekal dárek. Hádejte jaký...

Šestadvaceti korunová jízdenka na MHD.

Milí zájemci o využívání aplikace pro objednávání jízdenky smskou, pamatujte si dva důležité údaje: zkratku DPT a telefonní číslo pana Dobrovolného.

Paradox mé spisovatelské kariéry

Jaký paradox!

Jsem nejúspěšnější (rozumějte nejčtenější) "spisovatelka" právě v období, v němž nepíši, nebo lépe řečeno nepublikuji.

Od 1. května až dodnes - tedy již celý měsíc - se na mém blogu neobjevilo jediného článku. A "má křivka sledovanosti" (jak Google Analytics praví) vzrůstá.

Což pro mne znamená jediné: čím déle nebudu publikovat, tím víc bude moje popularita narůstat. :o)

Máte štěstí (anebo smůlu), že úplně netoužím být celebritou, jako spíš podělit se se svými čtenáři o hezké či zajímavé zážitky, a tak slibuji (olízla si ukazováček a slavnostně ho pozdvihla - pozn. redakce), že brzy vynucené publikační volno ukončím.

Jak jsem ztrácela na významu

Kolem 20. 4. jsem po dlouhé době zkontrolovala statistiky návštěvnosti mého blogu. Tedy v překladu: otevřela jsem si Google Analytics, abych se jako většinou potěšila pohledem na stoupající křivku návštěvnosti. A co se nestalo!

Křivka nestoupala, ale klesla, a to velmi strmě. Totiž na nulu.

Celé tři dny nikdo nenavštívil můj blog? Celé tři dny se ani jeden uživatel internetu nezajímal o moje slovní výlevy?

"Přeci píšeš blog proto, že tě to baví. Taky proto, že bez psaní nemůžeš být a tvůj oficiální prostor k publikacím (Subjektivník.cz) má nyní dovolenou. Vlastně ti vůbec nejde o to, zda se někdo tvé myšlenky zajímá nebo ne..."

Ehm, ehm! Všichni dobře víme, že lžu.

A můj pocit důležitosti se den ode dne sesypával jako domeček z karet.

"Možná chyba Google Analytics!" přesvědčovala jsem se po týdnu. A tak jsem zaktualizovala HTML šablonu a druhý den byla v práci brzy ráno, abych se přesvědčila. Zrada. Návštěvnost za poslední týden (včetně včerejšího dne): 0!

Náhle jsem si v těch pražských davech připadala naprosto anonymní. A jaksi se mi to nelíbilo. Měla jsem dvě možnosti: nad svou nedůležitostí brečet nebo s ní něco udělat. Rozhodla jsem se pro pohodlnější a zbabělejší cestu. Že víte, která to je? :o)

A po dvou týdnech jsem zjistila, že to byl opravdu výpadek Google Analytics.

A jaké z toho plyne ponaučení?
Pojďme si společně zodpovědět otázku: "Co kdyby to výpadkem nebylo? Čeho bych docílila sebelítostí?"

Vzhledem k tomu, že nepodceňuji své čtenáře, nechávám odpověď zcela na vás...

Kam do "luxusní restaurace"? Na Kampu!

"Kam na oběd?" Otázka, jež zní denně naší kanceláří.

Stereotypní čína je sice jistotou, ale někdy je nutné vybočit ze stejných vod. A ačkoliv je Smíchov přeplněn pohostinskými zařízeními k prasknutí (nebo spíš protože je Smíchov přeplněn pohostinskými zařízeními k prasknutí), je někdy nad lidské síly si vybrat. A to ani nemluvím o tom se dohodnout.

Jídla, na kterých plave přepálený tuk, zakouřené prostředí, rušno, přemrštěné ceny... Jeden už ani neví, co mu vadí víc (tedy krom našeho kolegy flegmatika Milana, kterému nikdy nevadí nic :o)).

"A co Kampa?" Plácl kdosi do bezmocného ticha.

Kampa! Jasná volba.


Fast food nám zajistil "zdravé" saláty s sebou a procházkou jsme se vydali k řece Vltavě, kde na nás čekal falešný pražský ostrůvek zalitý sluncem a pozitivní energií.

Zuli jsme si boty a vyhoupli se na zídku nad řekou. Turisté se na nás usmívali, cestující na lodích na nás mávali a kačenky se honily za kousky pečiva, které se nám drobilo do Vltavy.
Obědvali jsme v luxusním prostředí bronzových soch Babies Davida Černého a přerostlých tučňáků z PVC, kteří jsou součástí výstavy Re-Evolution italské skupiny The Cracking Art Group.

Po cestě zpátky jsme nakoupili kila jahod a zaplácali si jimi břicha na celé dlouhé pracovní odpoledne.

A proč to všechno mám potřebu uveřejnit svému malému houfu čtenářů?

Protože to byl jeden z nejlepších nápadů, co se našemu týmu v poslední době urodil v hlavě.


P.S. A protože jsme se rozhodli, že všichni pozdravíme Haničku a Míšu na druhé straně světa! (Kachňásci, zdravíme a posíláme jahodovou pusu! :o)