GPS

Červená.

Oranžová.

Zelená.

… Řadím na jedničku a vydávám se doprava, jak můj blinkr doposud napovídal. Další křižovatka za mnou, jsem zase o kus dál. Přede mnou se táhne dlouhá rovinná cesta, to se dobře pojede, říkám si a přidávám na plynu. Opírám se a pevněji svírám volant, to je má příprava na pořádný rozjezd, jak fyzická, tak psychická. Jezdím ráda rychle, protože to se ve mně vzbouzí adrenalin. Splavují mě endorfiny a dostává se pocit beztíže. Jsem jako kosmonaut a volant je mým středobodem. Auto je mou raketou, co míří kdoví kam.

A to mi připomíná, že nevím, kam se dát. Za sklem se rýsuje další křižovatka, tentokrát bez semaforu. Jsem na hlavní silnici a mám přednost, potíž je však v tom, že nevím, zda dál rovně či zahnout do neznáma. Obracím se na svého rádce. „Nyní pokračujte rovně,“ říká mi. Přístroj, co napovídá tu správnou cestu, přístroj, co byl vynalezen pro nepraktické ženy, kterou jistojistě jsem. „Jasně, pane,“ vedu dialog s tím neživým, leč „inteligentním“ strojem, co mu kdosi propůjčil příjemný hluboce zabarvený hlas. A pokračuji rovně, natěšena na cíl cesty.

Míjím stromořadí. Velké koruny stromů tancují do větru, jejich oranžové sukně se vlní v rytmech podzimu. Nechávám se jimi unášet, pootevírám okénko, abych doplnila atmosféru o hlasité svištění větru. Mé rozjímání přerušuje již známý mužský hlas: „Po dvou stech metrech zahněte doleva.“ Zapínám blinkr.

Naslouchám hlasu svého rádce na cesty a kličkuji rozmanitou krajinou. Už jako malou holku mě pohádky učily, že je lepší dát přednost cestě trnité před cestou hladkou. Já ale věřím GPS navigaci. V obchodě mi řekli, že najde každý cíl, že mě dovede, kam budu chtít. A tak jsem přístroji zadala do paměti můj cíl. Cíl, za kterým už mě nebaví bloudit.

„Doprava,“ říká mi ukazatel. Mám sucho v krku, jsem netrpělivá. Kdy už tam budu? Kdy?!

Stavím u krajnice a z nedůvěry v onen přístroj znovu zadávám svůj cíl. ERROR!

Zkouším to ještě jednou. GPS navigace pátrá v paměti, snaží se, až se z ní kouří. ERROR. A pak, že mě dovede, kam budu chtít, že najde každý cíl!

K tobě, můj milý, cestu nezná. Ani já ani GPS.

Jak (ne)překonat jazykovou bariéru

Stála jsem frontu u pokladny, frontu, která bývá s marketingovými povánočními slevami mnohem delší, než fronty v období jiném. A ačkoliv, jakožto netrpělivý jedinec, nesnáším fronty, dnes mi to nevadilo, naopak.

Stala jsem se totiž svědkem vtipné scény, kterou bravurně sehrály paní prodavačka a slečna nakupující. To, co se odehrálo před mýma očima, mi připomnělo sehrané scénky ze zábavných televizních pořadů, ale v tomto případě jsem byla divákem „přímého přenosu“.

Kupující slečna byla mladá cizinka, nejspíš Italka. Nakoupila si hromadu oděvů a hodlala platit kartou. To, že na ní po celou dobu mluvila prodavačka česky, mě zpočátku neudivovalo, podobný pohled - nebo lépe řečeno poslech - se mi naskytuje docela často. (Považuji za důležité upozornit, že scéna se neodehrála na tržnici, nýbrž v docela luxusním podniku) Když ale počítač zahlásil paní prodavačce přečerpání limitu na kartě, začala scénka dosahovat komediálních rozměrů:

„Slečno, máte přečerpaný limit,“ oznámila prodávající a přísně vykoukla z pod svých brýlí. Italka, jak jinak, nerozuměla. A tak jen nechápavě zírala.

„Říkám vám, že máte přečerpaný limit!“ zvýšila prodavačka hlas. Reakce Italky byla stále stejná, nakrčila nos a přimhouřila své hnědé nechápavé oči.

„Slečno, máte přečerpaný limit!“ zakřičela již opravdu velmi hlasitě prodavačka.

Měla jsem chuť vysvětlit, že jazyková bariéra spočívá v rozdílných používaných symbolech, tedy v rozdílu řeči, nikoliv hlasitosti, ale nechtěla jsem ze sebe dělat hulváta, co všechno ví a všechno zná.

Šlamastika pokračovala. Prodavačka rozčíleně vracela nevyužitou kartu Italce a mávnutím ruky jí odkazovala k odchodu. Italka zase pokývnutím na kartu dávala znamení, ať to zkusí znovu. A pak to přišlo, prodávající začínala mít snahu o dorozumění.

„Podívejte se, když mi nerozumíte, tak já vám to řeknu jinak!“

Už už jsem myslela, že zkusí pár anglických slovíček nebo že třeba použije neverbální komunikaci (lomcování rukama a nohama je po angličtině nejvyužívanější řečí), ale to jsem se mýlila. Prodavačka se nadechla, jako by ji měl čekat nadlidský výkon, a spustila: „Takže - tady ta karta už vám nefunguje, nemáte jinou?“

Obměnou slov že by jí Italka měla porozumět?

Následovalo totéž jako v předchozím scénáři, tedy neporozumění Italky a prodavaččino přidávání na hlasitosti. A pak už jsem to nevydržila a zakročila. Ukázalo se, že Italka rozumí anglicky, a tak nakonec zaplatila kartou jinou.

Tentokrát byl nákup úspěšně dokončen, ale co příště? Ne vždy musí stát ve frontě někdo, kdo se rozhodne účinkovat v přímém přenosu komediálního představení.

To se prostě stává

Když se mi asi před dvěma týdny začala rozpadat domácnost pod rukama, říkala jsem si: to se prostě stává...

Rozbil se mi toastovač, prostě se jednoho dne přestal zapínat. Použila jsem ho asi třikrát, možná právě proto, už ho nebavilo jen tak ledabyle ležet ve skříni.

Pokazil se topinkovač. Zatímco jsem pozorovala opékající se krajíc chleba, modře se v něm zablýslo a už se nikdy znovu neuvedl do provozu.

Pak takhle jednou v noci zhasla světýlka na okně. To asi praskla jedna z mini žárovek.

A potom protestovalo topení. Nejprve přestalo topit úplně, na mé pokusy o znovuzapnutí ani na mé prosby nereagovalo, a tak jsem pár dní doma strávila v čepici a šále. Bylo to dobrodružství. Kolikrát se vám stane, že by vám doma při mluvení šel kouř od pusy? S tím se dá dělat věcí! Nikdy jsem si doma tolik nezpívala, jako v těch dvou dnech. Pak jsem ho, násilím (a pak že se násilím nic nevyřeší) zapnula. I když topí podstatně méně než jindy, topí.

KARMA. Ten pro mne podivně fungující přístroj se rozhodl, že teplá voda je pro mne přílišným luxusem. A tak mi ji vzal.

Však ještě mě doma zahřívaly šálky teplého čaje. Horkého čaje! Jen trochu zchladl (což se mu v mém nevyhřátém bytě dařilo poněkud rychle), už to nebylo ono. A tak mým každovečerním rituálem bylo běhání z postele k mikrovlnce (to abych přihřála čaj) a zpátky. Ovšem jen do té doby, než se v mikrovlnce modře zablýsklo, ozvala se rána a bylo po její existenci (také jste si všimli, že modré zablýsknutí mě provází celým životem?).

Přesvědčená o tom, že už se nic stát nemůže (totiž jediné funkční přístroje nyní byly: varná konvice, TV a DVD) jsem se odebrala k počítači, abych si veřejně postěžovala a "zmedializovala mou prohranou bitvu", v tom se ale počítač modře zablýskl (tentokrát bez kouře, jen se modře rozsvítila obrazovka), napsal nějaký anglický blábol a ačkoliv jsem zkoušela známé finty ctrl-alt-delete, jen na mě modře a blbě civěl. A tak jsem dala na radu techsupportu, kterou denně slýchávám v telefonu: vypnout a zapnout! A ejhle, modrou obrazovku nahradil můj známý wallpaper.

Tak, už jen připojit internet a můžu si postěžovat na neschopné kuchyňské roboty. Jenže to by musel fungovat. Internet také vstoupil do stávky. (Ani techsupport nic nesvedl, a tak jsem nakonec - po několika dnech - dostala přístroj nový).

No, příběh je už dosti dramatický, proč to dál zveličovat. Už bychom to měli ukončit nějakým happy endem. A když happy end, tak pořádný. S přáteli jsme u mě doma uspořádali večírek. Sice neteče teplá, nefungují kuchyňské přístroje a topení topí jen, když se mu zachce, ale copak na jednohubky a pár skleniček vína potřebujeme roboty? Bavit se umíme i bez nich. A také že ano. Happy end se vyvedl.

Však sami představitelé netušili, že následuje druhý díl.

V noci, kdy byl večírek v plném proudu, počala protíkat toaleta. Známe to všichni, prostě se něco v nádrži uvolní a vodopád je na světě, nu což, to se prostě stává.

Ale práce volá, na opravu není čas, a tak prostě jen zastavíme vodu. Upss, voda zastavit nelze, kohoutek nefunguje. Co naplat, den mi bude protíkat záchod a já trochu za vodu připlatím, nic se neděje.

Po příchodu z práce zjišťuji, že nefunguje DVD a hudební přehrávač v jednom. A tak poslouchám toaletní serenádu. Protíkající voda zní podobně jako vodopád, Čajkovskij to sice není, ale...

Však po dvou hodinách tytéž "tóny" zní spíš protivně než příjemně, navíc, když je nemůžete ničím přehlušit (ona totiž nehraje ani ta hudba, ani filmy). A tak jsem oblékla montérky, ze střechy ukradla požární žebřík a jala se opravovat. To by člověk neřekl, co všechno ta toaletní nádrž obsahuje. Ale vypadá to jednoduše: tohle zastrčím, toto připojím, tamto přivážu a půjde to! V euforii a návalu pýchy, že nepotřebuji instalatéra, ale všechno si emancipovaně spravím sama, jsem zapomněla ověřit správnost úkonu, nepokusila jsem se spláchnout. Ale jednou to přijít muselo, potřeba na mě přišla.

Tak, jak každý z nás automaticky zouvá své boty po příchodu domů nebo čistí zuby po ránu (tedy každý ne, avšak většina), tak automaticky jsem po vykonané potřebě spláchla, tedy zatáhla za šňůrku visící z vodní nádrže (kterou mám - jak jsem ještě nezmínila - až u stropu).

Scénka, která následovala, je pouze pro silné povahy. Tedy kdo se silnou povahou být necítíte, považujte spláchnutí za happy end a opusťte tyto stránky.

Tedy jsem spláchla. Nedovedu říct, jaké časové období bych měla přisuzovat tomu, co následovalo. Možná to přišlo ve vteřině, možná v minutě. Zpětně mi to prostě připadá jako jedna nepovedená chvilka. V ruce mi zůstala utržená šňůrka ze splachovadla. Na hlavu mi spadl dekl z vodní toaletní nádrže, hned poté mě polila (a moje stěny též) zelená voda z nádrže a pak, ve chvíli, kdy jsem otáčela svůj zrak ke stropu - co se to proboha děje?! mi na hlavu spadl železný strojek z nádrže, který mi rozsekl čelo a způsobil bouli jako z Toma a Jerryho. Odrazil se od mé hlavy a spadl do záchodu (ano, tam, kde byla vykonaná potřeba).

Co jsem prováděla v čase následujícím už nevím. Mám pár matných vzpomínek - krev v umyvadle, hledám náplast, zelený obličej (to z té vody), klepání sousedky, její vyděšený výraz, telefonát mamince, maminka se směje až se popadá za břicho, zuřivost, hledám strojek v záchodě, ohřívám vodu, ležím ve vaně a brečím a směji se...

Představuji si scénku, jak přicházím s rozseknutou hlavou k doktorovi a ten se ptá: "Slečno, jak se vám to stalo?" A já na to: "Ále, pane doktore, to víte, to jsem takhle spláchla a na hlavu mi spadl železný strojek ze záchodu, to víte, to se prostě stává..."

Tříkrálová

V noci na tři krály
kdy mi na okno napsal mráz
na dobrou noc ledový vzkaz
tři sny se mi zdály


1.
V tom prvním jela jsem vlakem
tou nejlepší třídou
a posvěcenou křídou
byla jakýms žebrákem

napsána na kupé tři písmena
Co to jenom znamená?

2.
Druhý sen byl o žaláři
kde byla jsem - nevím proč - vězněna
v samotě tamních stěn zněla věčná ozvěna
„jen pohleď vzhůru, hvězdáři!“

Skrz mříže jsem vzhlédla vzhůru
abych spatřila tu hvězd fůru
jež rýsovala tři písmena
Co to asi znamená?

3.
Třetí sen – jen vzpomenu si, už mám husí kůži
stáls jak Romeo na balkóně
a slzy jako hráchy roně
podával jsi mi žlutou růži

Tak na chvíli byla jsem tvou Jůlií
pak: kostel – jed – krev a dýka…
však víš, ta Shakespearova šlamastika!
Dva zamilovaní krev pro lásku prolijí

A ta krev, rudě zbarvená
stékala ve tři písmena


Z postele jsem hrůzou vstala
na okně svíce zažehla
a to, co jsem pak postřehla
jsem do ticha noci zašeptala

K+M+B – tři písmena, ten vzkaz
co na okně mi nechal mráz

Jak na Nový rok...

Pověry... Je jich spousta. Nechoď pod žebříkem, nejez drůbež první den v roce, nepiš na Štědrý den zamilovaný dopis... atd. Sama nedokáži říct, zda pověrčivá jsem či ne, jsou pověry, které mě dohání k šílenství a odpovídám na ně stylem: "Co to je za pověru? Kdybych všechny dodržovala, nemohla bych pak dělat nic!" Ale jsou pověry, ve kterých jsem vyrůstala.

Nikdy se nestalo, že bych první den v roce jedla drůbež, každého 1. ledna jsem měla k obědu čočkovou polévku, po každém Štědrém dni jsem si do peněženky schovávala rybí šupinu... A snad nikdy neuběhl první novoroční den, kdy by mi nebylo připomněno: jak na Nový rok, tak po celý rok!

Letos (vlastně již loni) jsem prvně trávila Silvestra sama. Ne že by nebyla příležitost strávit večer v zajímavé společnosti, spíš chyběla nálada. Mé nachlazení a výron kotníku podpořilo mou přirozenou lenost a já se nechtěla poslední den v roce vyhrabat z podpeřiny. Vypila jsem mnoho kafe, napsala jsem mnoho básní, nakreslila spoustu obrázků a zapálila nespočet prskavek (to aby mi nebylo líto zmeškaných ohňostrojů). Převážnou většinu večera jsem však strávila - jak jinak - u počítače.

Odbila půlnoc, uběhlo několik hodin prvního dne roku 2009 a já si vzpomněla na jednu z nejznámějších pověr světa, tedy "jak na Nový rok, tak po celý rok!"

"Proboha, přeci nestrávím celý rok u počítače!" křikla jsem sama pro sebe a jala se uvést věci do pochodu. Počala jsem vařit, nezmohla jsem se na nic víc než na vajíčka (ostatně, jiné ingredience jsem ani na skladě neměla), plán mi však zkazila zkažená vejce, ze kterých nevypadl klasický žloutek s bílkem, ale cosi divně páchnoucího.

Hm, takže vařit po celý rok nebudu, co takhle hrát na klavír? Činnost, jež mě přestala bavit po asi tisíci zkažených tónech, tak zkažených, že ani já, člověk s absolutním hudebním hluchem, je nebyl schopen poslouchat.

Fajn, aspoň si zkulturním byt. Většinou mám smysl pro design, však tentokrát se mi jaksi nedařilo. Asi hodinu jsem stěhovala knihy (které se mi již nevejdou do knihovny) z klavíru na sedačku a ze sedačky na parapet a z parapetu zase na klavír, až mi došlo, že ani na jednom místě to nevypadá dobře, vzdala jsem to a knihy nechala ležet na zemi.

Tedy architekt ze mě nebude, co kdybych raději psala, činnost, která mě nikdy nezklame. Vymyslela jsem příšerný fejeton, který nemá hlavu ani patu, natož nějakou rozumnou pointu.

O.k., měla bych vypadnout. Odejít z bytu a věnovat se činnosti, která se nemůže nevydařit. Jako třeba procházka! Hodiny odbily pátou a já si uvědomila, že v šest hodin by se měl konat novoroční ohňostroj. Skvělé, odeberu se tam!

Po cestě jsem si zlomila podpatek, na místě, kde jsem byla přibližně o půl hodiny dříve, mě otravovalo asi 5 ožralých chlapců (mimo jiné mě polili jakýmsi páchnoucím alkoholem) a po cestě zpátky jsem mrzla tolik, že jsem necítila prsty na nohou.

Jaké z toho plyne ponaučení? Celý příští rok mě nikdo nedostane od počítače!

(Ačkoliv můj první den v roce nebyl dle mých představ, byl jakýmsi způsobem - snad za to může ten ohňostroj - kouzelný. A přes všechny útrapy jsem neztratila úsměv, nebo vlastně smích nad sebou samou, z tváře. Kéž by platilo: jak na Nový, tak po celý rok... Mám jakýsi podivný pocit, že má oblíbená devítka v datu lecčím zamíchá...)

Krásný nový rok všem, ať i překážky je možno překonat s úsměvem! :o)