Cestopis – část 2: Kožušany - Tážaly

Jak název obce napovídá, Kožušany-Tážaly byly kdysi dvěmi samostatnými obcemi. První písemná zmínka o obci Tážaly pochází už z roku 1078, kdy kníže Ota Olomoucký daroval obec benediktinskému klášteru na Klášterním Hradisku.

My jsme měly tu možnost navštívit Tážaly až skoro o tisíc let později. Otu Olomouckého jsme již nepotkaly, zato spoustu dalších zajímavých lidí ano.

Kožušany – Tážaly se pyšní zajímavou historií, ale také několika památnými místy. Kupříkladu tážalskou zděnou kapličkou se sousoším, na němž jsou vepsána jména místních padlých vojínů z 1. světové války. V Tážalech najdeme také sochu sv. Norberta, jež byla k obci převezena v 18. Století, a to z Klášterního Hradiska. Jako malá holka jsem měla ze sochy, už ani nevím proč – snad pro její noblesní osamocené umístění v polích, obrovský respekt. A sama bych se k ní, zvláště večer, jen tak nevydala. Pokud byste vy přeci jen chtěli vidět tuto obecní památku, musíte se vydat zapadlou zadní cestou směrem na Dubany. Na kožušanské návsi se nachází osmiboká kaple sv. Anny. Kousek nad ní stojí základní škola, dodnes sloužící zdejším žákům, na níž je k vidění památník obětem II. světové války.

Upřímně řečeno, s Hančou jsme se tentokrát na památky – s prominutím – vykašlaly. Kožušany – Tážaly jsme poznávaly z poněkud jiné, přesto kulturní, stránky.

Nemálo času jsme strávily povídáním si s tetou Majkou a babičkou Vlastou – to proto, abychom se dozvěděly zajímavé drby. Protože jak už to ve vesnicích bývá, ke každému slyšícímu se drby dostanou a každý (krom němého) je rychlostí blesku přenese dál. Účel splněn, drby jsme vyzvěděly, a to i osobách, jejichž jména slyšely jsme prvně. :o)

Dále jsme se vrhly na poznávání sportovní stránky obce, jak by ne. Vždyť známý obránce italského klubu Lazio Řím právě v Kožušanech nejen žil, ale také s fotbalem začínal. A tak jsme se vydaly do sportovního areálu s tělocvičnou, kde jsme si společně se sestřenicí Terezkou zaběhaly a zahrály si fotbal. Uznávám, že naše penalty by v případě diváků moc úspěchů neschytaly.

Za mírného sluníčka vydaly jsme se po veledůležitých místech obce, navštívily jsme prodejny potravin (dokonce všechny tři, které obec skýtá), poštovní úřad, vlakovou zastávku na trati Olomouc – Prostějov, autobusovou zastávku… a tak jsme poznaly celou infrastrukturu Kožušan – Tážal.

Když už jste návštěvníkem zmiňované vísky, není možné vynechat návštěvu Bistrobaru Marka Rozehnala. V domácí atmosféře tak můžete spatřit zarámované hadí kůže (Marek kdysi hady choval), ale samozřejmě také dresy Davida Rozehnala s podpisy hráčů české fotbalové reprezentace.

Když vylezl Oskar (pro neznalé lidové mluvy: když vysvitlo slunce), vypravily jsme se polní cestou ke splavu řeky Moravy, to abychom potěšily naše uši nepřeslechnutelným hučením vody a šuměním listoví. Ve splavu jsme se pobrodily, jako zamlada, a zavzpomínaly jsme tak na lov pstruhů holýma rukama (no dobrá, přeháním, to jsem si spletla s Otou Pavlem).

A tak skončily naše toulky hanáckým územím a odebraly jsme se až do podhůří Jeseníků. Ale o tom zase příště.

Cestopis – část 1: Chvojnov

V letních dnech přišel čas uzavřít kauzu práce a vydat se vstříc dobrodružství. I když nám bylo dopřáno dostatečně kreativní zaměstnání, shodly jsme se, že adrenalinu není nikdy dost a každá nová adrenalinová injekce vstříknutá do žil rozproudí srdce i mysl. A jak zařídit co nejvíce dobrodružnou dovolenou? Vydat se po české vlasti. Protože český humor ocení v zahraničí málokdo. :o)

První plánovanou zastávkou byla malebná obec Chvojnov. Již cesta z Prahy nám způsobila adrenalinovou injekci (nebo spíš žaludeční vředy?). Na autobus jsme vyrazily ihned po školení, na kterém nás v práci týrali až do půl šesté (Leni, ty tyranko, ber nás s nadsázkou :o).

Ověšeny taškami, batohem, spacáky, kabelkami a notebookem vydaly jsme se na metro směr Roztyly. Najít nástupiště číslo 3 bylo až překvapivě jednoduché, a tak jsme mohly předvídat, že cestovní strasti nás teprve čekají. Jak Hanka hned po výjezdu komentovala: „Gábi, já jsem zvědavá, co se stane, když jedu s tebou.“ Krom toho, že autobus na zastávku přijel s desetiminutovým zpožděním, že jsme zmokly a cestu nám propršelo a že jsme málem vystoupily na špatné zastávce nebo nevystoupily vůbec, se vlastně nic nestalo.

Fanda, náš hostitel, řidič a průvodce v jedné osobě, nás společně s kolegou Pedrem - s kapkou zpoždění - vyzvedl na pelhřimovské zastávce (pro Pelhřimáky: na autobusovém nádraží) a s průvodcovskými komentáři odvezl nás až k bývalé chvojnovské škole – našemu hotelu.

Však ještě než se zdržíme u ubytovacího zařízení a našich hostitelů, měly bychom představit alespoň stručně vísku, ve které pokračovalo v následujících dvou dnech společné dobrodružství.

Jistě nám dáte za pravdu, že není mnoho lidí, kteří by věděli, kde Chvojnov hledat. My však již víme. Chvojnov leží 6 kilometrů severovýchodně od Pelhřimova a pyšní se dvěma zajímavými památkami. Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie s gotickými prvky pochází již z roku 1296 a my jsme měli to štěstí, že výhled z okna příslušel právě kostelní věži. Na okraji vsi můžeme zase najít barokní výklenkovou kapličku.

Chvojnov má přibližně 50 obyvatel, jejichž většinu jsme poznaly na chvojnovské návsi. A právě tam trávili jsme nejen pouťové večery. A chvojnovské noci byly ty, na které by nejeden s potěšením vzpomínal. I když nás totiž Chvojnov uvítal zamračenou oblohou a občasným deštěm, tamní usedlíci to vykompenzovali otevřenou náručí a velkolepou pohostinností.

Nejen, že jsme byli ubytováni v pětihvězdičkové rezidenci, navíc se nám dostávalo jídla a pití jak bylo libo. V případě nouze (neustálého deště) našla se i vycházková obuv pro hosty. A tak jsme dokonce protančili chvojnovské střevíce.

Deštivé časy jsme trávili rozvíjením naší – jak jsme zjistili nepříliš rozvinuté – inteligence. Logických a strategických her bylo dosti.

Jen co se trochu vyčasilo, průvodce Fanda nás provedl po malebném okolí. Ve vsi Rybníček, jež leží nedaleko, měli jsme možnost spatřit nádherné lesy a zase na chvíli si připadat jako „v mechu a kapradí“.

Nezbývá než se rozloučit jak s vesnicí Chvojnov, tak s celou Vysočinou. Dále nezbývá než poděkovat všem obyvatelům, že ns nechali poznávat, ale také bez újmy odejít. Stejně nemalé poděkování zaslouží náš věrný průvodce, jenž nás odměnil výkonem hodným obdivu. Nejen, že naši návštěvu překonal ve zdraví, ale také se vždy snažil splnit všechna naše přání. Věříme, že co jsme ve Chvojnově nepoznali tentokrát, uvidíme snad někdy příště.