čtvrtek 5. srpna 2010

Petice proti nezodpovědným majitelům psů

Mám ráda psy. Ba ne, já přímo miluju psy! Celé mládí jsem měla psy, mí rodinní příslušníci mají psy a až jednou dospěji do věku, kdy budu natolik zodpovědná, abych dokázala vychovat psa, jednoho takového člena rodiny si pořídím. 

Psi jsou totiž, narozdíl od většiny jejich majitelů, prima.

To jsem se jednoho dne takhle rozhodla jít ven. Ven z bytu. Je naprosto nepodstatné, jaký byl můj cíl cesty (já ho stejně v souvislosti s nadcházejícími událostmi pozapomněla), důležité však je, že abych se dostala z bytu, je třeba otevřít jedny dveře, sejít schody (případně sjet výtahem, ve dnech, kdy jsem obzvlášť lenivá) a otevřít dveře druhé. Leckdy mě, převážně za těmi druhými dveřmi, čeká překvapení. 

Liják, známý člověk, dusno, které by se dalo krájet, tajemný nápadník s kyticí (no, to už si trochu vymýšlím, ale zní to poeticky, ne?), díra vykopaná v chodníku a v ní dělník s lopatou... A nebo pes. Nic neobvyklého. Na psa narazíte na každém rohu, obzvlášť na Žižkově. Ale tento pes, který bude hlavní hrdinou mého příběhu, mě překvapil obzvlášť. Tento pes se totiž rozhodl "vykakat" přímo před našim vchodem. 

A že to byl velký pes. A bohužel, i v tomto případě je pravidlo přímé úměrnosti neúprosné, a tedy platí, že čím větší pes, tím větší... Však Vy víte, co.

Nu což, mohla jsem tu hromadu hnědého a zapáchajícího cosi ledabyle překročit a pokračovat v cestě bůhvíkam. Ale to já ne. Popadla mě zlost. Ne zlost na toho roztomilého psa, který prostě vykonával svou potřebu bez předchozího dilematu, před který vchod že se to má vykakat. Byla to prostá zlost na všechny majitele psů, kteří, když už tedy nechají psa vykonat potřebu před cizím vchodem (vsadím se, že před vlastním by ho jen tak nenechali), jen na něj blbě koukají a nehodlají s tím nic dělat. Co jiného od nich očekávám? Uklidit to. Jak jinak. 

A to jsem také očekávala od majitele psa, mladého sympaťáka, který stál kousek opodál a blbě koukal. A tak jsem na oplátku já blbě koukala na něj. Hm, co z toho. Mladík hvízdnul na psa a odebíral se dál. 

"Haló, pane!" dala jsem se do křiku. "Vy, pane, s tím psem, něco jste tu zapomněl!"

Pán se otočil právě ve chvíli, kdy jsem zřetelně ukazovala na hromadu exkrementů, pousmál se (zase blbě) a pokračovat v cestě dál. 

"Haló, pane, já si přeji, abyste to uklidil! Sáčky určené k tomu visí všude kolem. A pokud vám ty papírové nepřijdou vhoď, ráda Vám daruji z domu sáček vlastní."

Mladík zakroutil hlavou, mumlal si pro sebe něco o krávách a zmizel za obzorem. 

V takových případech děkuji Bohu za to, že jsem si ještě nestihla vyřídit zbrojní pas. Protože kdo ví, jak daleko bych zašla. Ostatně, nepokládal by to soud za polehčující okolnost? 

Tedy, všichni majitelé psů, kteří neuklízíte exkrementy: nemám Vás ráda a rozhodla jsem se dát to najevo. Například peticí, kterou ještě dnes hodlám sepsat a doufám, že až poputuje Českou republikou, najdou se tací, kteří ji podepíší. A věřím, že až poputuje státním orgánům, bude natolik těžká, že mi ji pošta odmítne odeslat. 


pondělí 2. srpna 2010

Flaneur


Ráda bych všechny své čtenáře informovala o spuštění nové webové stránky www.flaneur.cz.

Stránky jsou stále „ve výstavbě“, je před námi ještě pořádně dlouhá cesta. A právě i z toho důvodu budu ráda, když se na cestu vydáte společně se mnou. Je přeci známo, že cesty lépe ubíhají ve společnosti. 

Ačkoliv dřív byl „flâneur“ pojem spíš pro samotáře, myslím, že moderní flâneur by měl být tvor více společenský. Je přeci ohromná škoda nepodělit se o prima zážitky!

A co to vlastně ten flâneur znamená

čtvrtek 10. června 2010

Než dojde ke svatbě

Ještě, že nejsem chlap. 

Nechtělo by se mi čůrat ve stoje, nemohla bych bez posměšků ostatních brečet a především... čekalo by mě žádání o ruku. To musí být děs - vyslovit tu větu a čekat, zda mě holka odmítne či ne. Vymyslet něco originálního, abych podpořil pozitivní odpověď a vědět, že když to neudělám, bude mi to vyčítáno celý život.

Poslední dobou se v mém okolí nějak roztrhl se svatbami pytel. Snad slunečné počasí zamilované páry navnadilo (nebo partnery konečně holky uhnaly? :o)). Jedna kamarádka, druhá kamarádka a do třetice všeho dobrého - volala mi přítelkyně z daleka:
"Budu se vdávat!", křičela do telefonu. "Ach, gratuluji!", snažila jsem se projevit nadšení po americku. "No jo, konečně jsem ho ukecala, trvalo mi to tři roky, ale já jsem věděla, že se jednou přemluvit nechá!"

Nemám nic proti svatbám, naopak, jako každá holka se těším, až se na jeden den v mém životě stanu princeznou. Ale nějak přestávám rozumět partnerskému modelu, jak se ke svatbě dostat. Když jsem byla holčička, myslela jsem si, že to funguje takto: 

- Dva lidé se zamilují.
- Začnou spolu, jak se říká, chodit.
- A jak tak plyne čas, jejich vztah se příjemnými i nepříjemnými chvílemi utužuje.
- Děvče jednoho dne začne naznačovat něco o svatbě, dětech, bydlení atd.
- Chlapec není k tomuto kroku připraven. 
- Děvče se chlapci dvoří víc a víc, až chlapec podlehne a pokud děvče bezmezně miluje, jednoho dne se rozhoupe a požádá ji o ruku.
- Svatba. 

Ale ono to je jaksi jinak. 

- Dva lidé se zamilují.
- Začnou spolu, jak se říká, chodit.
- A jak tak plyne čas, jejich vztah se příjemnými i nepříjemnými chvílemi utužuje.
- Děvče jednoho dne začne naznačovat něco o svatbě, dětech, bydlení atd.
- Chlapec není k tomuto kroku připraven. 
- Děvče se chlapci dvoří. 
- Chlapec není k tomuto kroku připraven. 
- Děvče ukazuje na hodinky: "miláčku, už je ten pravý čas!"
- Chlapec není - o to víc - připraven. 
- Děvče se rozčiluje, hlasitě.
- Chlapec dělá úšklebky: "ále jó, vždyť já si tě vezmu!"
- Děvče ale pořád nemá prstýnek, a tak smutní. 
- Chlapec se nejspíš cítí zahnán do kouta.
- Děvče vyčítá. 
- Chlapec se vzdává a žádá děvče o ruku.
- Svatba. 

Tak nějak chápu význam slova "stíhačky". 

Omlouvám se všem kamarádkám, které jsem tímto urazila. Ale já to nemyslím zle, jednou mě to čeká taky. :)

sobota 17. dubna 2010

Neumím být Facebook kamarádkou

Mám profil na Facebooku. Už roky.

Založila jsem si ho ze dvou důvodů, za prvé: kvůli testu tehdy nové služby, které se měla podobat jistá česká stránka, na které jsem spolupracovala; za druhé: protože měl Facebook obrovský potenciál v informovanosti a virálním marketingu. 

Facebook mi mnohé dal. Díky němu jsem narazila na spoustu uměleckých skupin (divadelních, hudebních a jiných souborů), které měly profil na Facebooku, zatímco na internetu nebyly dohledatelné. Potažmo jsem napsala pár zajímavých článků, námět mi dal můj tehdejší kamarád Facebook. Měla jsem možnost pozorovat, co lidi zajímá, k jakým skupinám se přidružují a co mají rádi (mimochodem, když nevíte, jakým dárkem někoho potěšit, stačí se podívat na jeho facebook profil a skupiny, v nichž je přidružen...)  

Ale jak tak čas plynul, nevinný a sladký Facebook mi začal ukazovat svou odvrácenou tvář. Nejen, že se na mne jistí "přátelé" dokázali naštvat za to, že ignoruji jejich pozvánky do pro mne nesmyslných skupin, ale každý den mi e-mail připomínal, že bych se měla přihlásit do skupiny lidí, kteří nikdy nečtou, těch, kteří by nejraději usmrtili Paroubka a v neposlední řadě do fanouškovské skupiny, která nikdy nepouští důchodce v tramvaji a v autobuse sednout (když přece dokáží chodit po městě, dokáží stát i v autobuse).  

No dobrá... Ať si jsou lidé, jací jsou. Jsme přeci v demokratickém světě, nemám právo zakazovat ani nakazovat a jak by zastánci Facebooku řekli: "když se ti ta skupina nelíbí, tak se do ní prostě nepřihlašuj"... 

Až jsem dospěla k závěru "ať si Facebook využívá každý, jak chce". Někteří budou informovat o tom, jakou mají kocovinu, jiní se budou s kamarády dělit o oblíbené songy a další budou vytvářet nenávistné nebo naopak fanouškovské skupiny. Jenže když pak na Facebook uvedu veleužitečný (ano, nyní jsem velmi subjektivní) odkaz "Přijďte podepsat petici za farmářské trhy v Praze" a nikdo si toho ani nepovšimne, zatímco mí přátelé si do statusu napíší: "Udělal jsem si kafe" a sejde se jim dvacet komentářů a (jak je na Facebooku zvykem) dalších 40 palců nahoře (pro neznalce: odkaz, který říká: "líbí se mi tento Facebook post"), říkám si: A sakra... 

Můj virální marketing je zatraceně špatný. A s ním celý Facebook.

sobota 10. dubna 2010

Petice pro podporu pravidelných farmářských trhů

Vítání jara odstartovalo nejen prvními slunečními paprsky, pučením stromů a záhonků, ale také projektem pražských farmářských trhů.

Pilotní farmářský trh byl odstartován na Praze 6, na Vítězném náměstí a zúčastnilo se ho přibližně 15000 lidí. Další farmářský trh byl realizován před pár dny v Klánovicích a nezůstal pozadu.

Trhy, na nichž mají návštěvníci možnost vidět a zakoupit čerstvé zemědělské či potravinářské produkty, jsou pro Česko, v tomto případě konkrétně pro Prahu, obrovským a smysluplným krokem kupředu. Každého milovníka kulinárií, ale nebojím se říct, že i každého jiného občana, potěší možnost nakoupit čerstvou sezónní zeleninu i ovoce, uzeniny, med, vejde, ovocné šťávy... to vše přímo od pěstitelů a chovatelů se zárukou čerstvosti a kvality. Ostatně, kdo jednou ochutnal vejce z volného chovu a potažmo vejce ze supermarketu nebo med z regálů "superhyper" a med přímo od včeliček, jistě moc dobře ví, o čem mluvím.

Nyní máme možnost nejen nečině sedět a doufat, že se farmářské trhy stanou běžnou součástí našeho života... Můžeme taky zvednout vlastní zadky a vyrazit. A to nejen na farmářské trhy (čím více lidí je navštíví, tím častěji budou pořádány) ale také směrem k peticím pro podporu pravidelných farmářských trhů, které byly vystaveny v různých pražských částech a čekají na naše podpisy.

Jakožto obyvatelka Prahy 3 vás velmi ráda odkážu do pekárno - cukrárno - kavárny Milleme na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde právě Petice pro podporu pravidelných farmářských trhů na Praze 3 čeká na podpisy zdejších obyvatel. 

Už se nemůžu dočkat, až se budeme s košíky plnými vajec a lahvemi čerstvého kravského mléka potkávat v metru!

Pokud víte o dalších peticích k podpisu, sem s nimi...

pátek 9. dubna 2010

Vše nejlepší, post-ite!

Post - it, jedna z nejúžasnějších vychytávek mého života, slaví již třicáté narozeniny...

Všechno nejlepší!

 

Deset důvodů, proč miluji post-it: 
 
1. Bločky post-it jsou recyklovatelné

2. Jejich velikosti, tvary, barvy i provedení jsou nejen hezké, ale i praktické

3. Post-item lze označit vše, naprosto vše!

4. Není větší radosti, než nalést ráno na pracovní stole vzkaz od šéfové: "Děkuji Ti za včerejší skvělou práci". Na post-itu samozřejmě.

5. Je neuvěřitelně romantické najít v průběhu dne post-it se vzkazem "Dnes si uděláme hezký večer"
6. Post-it vybízí k experimentování
7. Post-it podporuje řád v mém životě

8. Díky post-itu jsem mnohem spolehlivější, než bych byla bez něj

9. Post-it potvrzuje pravidlo, že v jednoduchosti je krása
10. Post-it mi říká spoustu krásných slov, které se snadno uchovají...

sobota 13. března 2010

Takový malý "čekšmejd"


Návod k přípravě bezvaječných nudlí jako přílohy:

Český návod:
Nudle vložte do teplé vody, nechte stát 2 minuty, vodu zceďte a nechte okapat. Nudle pak můžete používat jako přílohu ke smažení, jako špagety nebo přílohu k masům, rybám atd.

Slovenský návod:
Rezance vysypte do horké vody a nechajte stať po dobu 3 minút. Potom rezance sceďte. Poďla chuti pridajte sol´, korenie a sojovu omáčku, možete podávat ako prílohu alebo ke smaženiu už s predsmaženou zeleninou a kúskami mäsa.

Jak si máme poradit, když jsme československá domácnost? :)


pátek 19. února 2010

Dortohody

Vzpomínáte si, jak pejsek a kočička vařili dort? Asi tak to vypadá, když vařím dort já. Nedávno jsem dávala do trouby jednoduchý jablečno - tvarohový koláč, na kterém se "nedá nic zkazit". Proč tedy přítel po deseti minutách volal: "Nesmrdí tady něco" a o pár vteřin později vytahoval z trouby koláč nikoliv jablečný, ale uhelný... ?
Naštěstí je svět o protikladech. Žijí na něm holky a kluci, z nichž někteří smýšlí pozitivně a jiní negativně. Existuje dobro a zlo, natáčí se pohádky a horory, s Mikulášem chodí Andělé a Čerti, máme den a máme taky noc. Venku bývá zima i teplo a na světě jsou ti, co neumí péct a potom ti, co péct umí.
A těm musím vzdát hold. A nejsou to jenom naše babičky...

Měla jsem narozeniny. Polokulaté narozeniny. A s nimi malou depresi (věkem to však ještě snad nebude). Ovšem deprese netrvala dlouho, byla postupně rozptýlena spoustou vynikajících soust, které nelze tak snadno popsat. Tak tedy postupně:


Mrkvový dort
Dokážete si představit, jak se stereotypní holka, co nenávidí zeleninu, a už vůbec ne tepelně upravenou, kouká na mrkvový dort? Jo, asi jako koza koukající se na partičku lidí hrající Člověče, nezlob se (absolutně nechápe, proč to dělají). A stejně tak jsem já nechápala, proč pořád v Americe jedí mrkvový dort.

Už to chápu... Myslela jsem si, že ho nikdy nepozřu, ale když jej přítel vytáhnul z trouby, tak krásně to zavonělo! A když ořechovo mrkvovou příchuť doplnil o citronovo sýrovou polevu, bylo to jasné. Že nevíte, jaký je můj oblíbený dort?


Tyčinkový dort
A nebo jak jinak lze nazvat dort z čokoládových tyčinek? To se takhle jednoho dne (mého narozeninového dne) moje drahá polovička rozhodla, že mi upeče dort. Jenže hotové korpusy zcela neodpovídaly jeho představám (mně se zdály být fajn, ale já jsem pejsek a kočička). Ten připravovaný dort měl mít totiž korpusy nadýchanější. A tak je zlikvidoval. Však jeho likvidace spočívala v tom, že běžel do obchodu pro čokoládové tyčinky Mars, kterými (a neptejete se mě, jak to udělal) ty nepovedené korpusy pospojoval a polil. A co vzniklo? Neuvěřitelně úžasný hořkosladký dort, po kterém jsem toužila celé dětství. No které dítě by netoužilo po dortu z čokoládových tyčinek?!


Čokoládový dort
Jsem posedlým milovníkem čokolády. Všechno, co obsahuje slovo "čokoláda" neurvale zbožňuji. Líbí se mi kniha Čokoláda, mám ráda film Čokoláda, kupuji čokoládové sladkosti, nejhezčí jsou čokoládové oči, chtěla bych mít čokoládové vlasy i čokoládovou pleť. Pokud chodím na masáže, pak na čokoládové. Mrzí mne, že neexistují čokoládové žvýkačky a jestli se mně jednou budou chystat oběsit (nebo upálit jako čarodějnici) a zeptají se mě na poslední přání, budu si přát vykoupat se v čokoládě. Zaplavat si v ní. Umřít v ní (alespoň by nebyl tolik cítit smrad ze spálené kůže).

Víte co to je 24 let volat před každými narozeninami po ryze čokoládovém dortu a 24 let jej nedostat? Ale dočkala jsem se. Čokoládového dortu vyrobeného z čokolády s vysokým obsahem kakaa, který chutnal jako... jako čokoládový dort v mých snech. A nezbývá mi, než doufat, že jej přítel dokáže udělat stejně i podruhé, protože s nadýchaným čokoládovým dortem je svět prostě hezčí.


Dort s baletkou
K tomu nemám slov. Sestra mi vždycky rozumněla. A na mé pětadvacáté narozeniny mi dopřála být baletkou. Baletkou na čokoládovém dortu. (A pro ty, kteří by tomu rádi víc porozuměli, je zde tento článek.)


Dort od babičky
Babička Vlasta byla vždycky tou správnou babičkou, babičkou, na kterou jsem se mohla spolehnout. Když jsem se bála říct rodičům o špatné známce, šla jsem nejdřív za babičkou. Když jsem v životě nevěděla, jak dál, obrátila jsem se na babičku. Když jsem se nemohla rozmyslet, jakou knížku číst, už mi tu pravou strkala babička pod nos. Když nevím, jak správně upéct kuře, volám babičce. A každičké mé narozeniny jsem věděla, že dostanu dort. Dort od babičky. Dort, který mi už 25 let chutná stejně. Protože je babiččin. A to už nikdy nikdo nedožene.

čtvrtek 11. února 2010

Kde jste, pane Špačku?!

... aneb, jak se maminka roznítila

Mám moderní rodiče, kteří surfují po internetu den co den, ba dokonce si se mnou dopisují na ICQ, používají e-mail v mobilu a aby toho nebylo málo, dokonce i blogují.

Maminčin blog spočívá především v receptech. V receptech, na kterých jsme se sestrou vyrostly a které zbožňujeme. Znáte to "nejlépe chutná u maminky". A tak, když jednou za čas vtrhnu na prostory maminčina blogu, očekávám, že se dočtu, jak se dělá rychlý štrůdl, případně jaká náplň do dortu je nejideálnější. A když nepíše o receptech, píše o bráškovi,
našem pětiletém mazlíčkovi rodiny.

A tak jsem zase jednou usedla nad šálek kávy a zadala do vyhledávacího okénka "gaudii", jak si maminka říká... A očekávala jsem novinky o bráškově prvním velkém lyžování nebo o další buchtě narychlo.

Jenže to jsem se pekelně spletla. Když totiž maminka nepíše o receptech, ani o bráškovi, našem pětiletém mazlíčkovi rodiny, píše o Paroubkovi. Tedy přesněji řečeno, o Paroubkově ruce v rozkroku.

A stojí to za to.

Když se maminka pouští do politiky

čtvrtek 7. ledna 2010

Tak trochu umírat

Francouzské přísloví říká: "Loučit se - toť trochu umírat". A má recht.

Tři roky jsem měla možnost pracovat pro společnost, kterou tvořily stovky úžasných lidí. Ne proto, že snad jsou těmi nejlepšími v oboru, ani nepokládám za tolik důležité to, že jsou emancipovaní, učenliví, přátelští... Ale především, byli sví.

Lidé, kteří se nebojí ani v pracovní době projevit přirozeně, sednout do kruhu, rozeznít struny kytar a zpívat písničky z pohádek. Lidé, kteří se nebojí vyběhnout na pole a s nefalšovanou radostí pouštět vlastnoručně vyrobeného draka. Lidé, kteří si klidně v pracovní době vymalují mandalu a pověsí si ji k pracovnímu stolu. Ti, jež si povídají, ti, jež se smějí, ti, jež se i v práci radují.

Především díky nim jsem měla (a mám) Seznam ráda. A díky nim pro mne francouzské přísloví dostává ten pravý smysl. Loučit se - toť trochu umírat. Loučit se s takovými lidmi - toť hodně umírat.

Ale francouzské přísloví nedodává, že loučit se - toť taky znovu se rodit. Protože když už jste jednou kolem sebe měli tolik radosti, nedopustíte, aby tomu bylo jinak. Alespoň já ne.

Díky Ti, Sezname, za kus Tvého srdce.