Tak trochu umírat

Francouzské přísloví říká: "Loučit se - toť trochu umírat". A má recht.

Tři roky jsem měla možnost pracovat pro společnost, kterou tvořily stovky úžasných lidí. Ne proto, že snad jsou těmi nejlepšími v oboru, ani nepokládám za tolik důležité to, že jsou emancipovaní, učenliví, přátelští... Ale především, byli sví.

Lidé, kteří se nebojí ani v pracovní době projevit přirozeně, sednout do kruhu, rozeznít struny kytar a zpívat písničky z pohádek. Lidé, kteří se nebojí vyběhnout na pole a s nefalšovanou radostí pouštět vlastnoručně vyrobeného draka. Lidé, kteří si klidně v pracovní době vymalují mandalu a pověsí si ji k pracovnímu stolu. Ti, jež si povídají, ti, jež se smějí, ti, jež se i v práci radují.

Především díky nim jsem měla (a mám) Seznam ráda. A díky nim pro mne francouzské přísloví dostává ten pravý smysl. Loučit se - toť trochu umírat. Loučit se s takovými lidmi - toť hodně umírat.

Ale francouzské přísloví nedodává, že loučit se - toť taky znovu se rodit. Protože když už jste jednou kolem sebe měli tolik radosti, nedopustíte, aby tomu bylo jinak. Alespoň já ne.

Díky Ti, Sezname, za kus Tvého srdce.