Jak se pozná trenér

Usedla jsem v tramvaji na prázdné červené sedadlo (ostatně, kdo by si sedal na obsazené sedadlo, že?) a počala jsem si prohlížet pohádkovou knížku s ilustracemi Jiřího Trnky. Špatně se mi listovalo, a tak jsem si svlékla kožené rukavice.

Po chvíli jsem pociťovala neustavičný pohled, a tak jsem zvedla hlavu k osobě stojící nade mnou. Muž středního věku sledoval se zaujetím pohádkovou knihu. Usmála jsem se a listovala dál. Ale osoba nade mnou mě svým zíráním znervóznila tak, že jsem Trnkovy obrázky téměř nevnímala.

A pak, po chvíli, na mě muž promluvil: "Jste studentka, slečno?"
Á, už je to tady, pomyslela jsem si. Vždycky jsem přemýšlela nad tím, co znamenají ty pohledy spolucestujících, když udiveně koukají na pohádkové knížky na mém klíně. Myslejí si, že jsem negramotná? Že se učím česky jednodušší četbou? Že než přečtu knihu svým dětem, provádím v tramvaji cenzuru? Že studuji literuturu pro děti? To si asi myslí tenhle pán, pomyslela jsem si.

"Ne, nejsem studentka," odpověděla jsem s úsměvem.
"Tak učitelka?" opáčil muž.
"Ne, ani učitelka," pověděla jsem a dodala: "Jen se prostě ráda vracím k pohádkám."
"K pohádkám?" zeptal se udiveně muž, pohlédl na Hrubínovu knihu v mém podpaží a pak se zasmál: "Ale né, já se netážu kvůli těm pohádkám, mě spíš zaujaly vaše ruce..."

Pohlédla jsem na své ruce, obvykle barvy tělové, nyní hýřící všemi barvami. Zelená, červená, růžová, černá, modrá...
Zčervenala jsem a schovala mé barevné ruce do kožených rukavic.

"Aha, já jsem trenérka," pověděla jsem a po udiveném pohledu proti mě stojícího spolucestujícího jsem řekla ještě: "Jako školitelka."
"Takže učitelka," pravil muž. "Vždyť jsem to říkal. Já jsem taky učitel. A rád vzpomínám na dobu klasických dřevěných tabulí a kříd." Sympatický muž se usmál a plynulým gestem vynořil svou ruku z kapsy saka. Byla barevná, počmáraná.

Zasmáli jsme se.

Nadešel čas vystupovat. Než tramvaj se sympatickým učitelem zmizela v nedohlednu, svlékla jsem si rukavici a barevnou rukou jsem mu zamávala.