PF 2009

Za všechno můžou pastelky

Po pár dnech, strávených u rodičů, kde se slovu sport rovná celodenní válení se u krbu (tedy né, že by rodičové byli lenoši, to jen já tady maminčiným obskakováním zlenivím až běda), mě popadlo být tvůrčí. Tvůrčí o něco víc, než jen zasednout k počítači a napsat povídku, vždyť od počítače jsem se po celé vánoční svátky nehla. Budu malovat, popadla mě spásná myšlenka. Myšlenka na malbu mě nepopadá příliš často, ale když už přijde, je to velmi vážné.

Můj malířský rituál vypadá asi takto: do přehrávače zasunu melancholické CD, nejlépe nějakého písničkáře s inspirujícími texty. Obléknu se do pracovního oděvu, triko s nápisem I LOVE PARIS, které dřív bývalo bílé, dnes ho však zdobí různé temperové, olejové a akrylové barevné skvrny; dálé staré ošoupané džíny, co tam, kde bývala dřív riflovina, dnes jsou díry, však je to prý moderní. A čepici, to aby mi vlasy nepadaly do obličeje. Pak nachystám stojan, záleží, na co maluju. Když na dřevo, jednoduše ho pokládám na zem nebo opírám o zeď, když na papír či plátno, opět pokládám na zem, na připravenou podložku, nebo vystavuji na stojan. Zkontroluji stav tužek a úhlů, většinou některé z nich ořezávám. Pro jistotu připravuji i pastelky a voskovky a křídy, také musím mít po ruce šikovnou gumu. A pak hra s barvami, jež zabírá často delší dobu než tu, kdy vzniká samotné dílo. Z různých krabiček tahám akrylové, olejové, temperové barvy a různé běloby. Rovnám si je nejen dle typů, ale také dle odstínů, řadím je od nejsvětlejších po nejtmavší. Běloby, které používám především, řadím zvlášť. To všechno stavím na velkou dřevěnou podložku k tomu určenou. Přidávám plastovou i dřevěnou paletu, na kterých míchám barvy, dále řadím dle velikosti, tloušťky a typů "ochlupení" štětce, to abych je měla pěkně po ruce. A nakonec kalíšky. Plastové a skleněné nádoby různých velikostí naplňuji různým objemem vody (někdy jiné tekutiny), načež je rozestavuji po pokoji.

(Většinou, než tuhle přípravu dokončím, chuť na malování mě přejde a já jdu spát.)

Natěšená na podobnou akci i v domě rodičů, převlékla jsem se do starých oděvů, co jsou v mém pokoji k dispozici a zaútočila na maminku otázkou: "Mami, co všechno máte za malířské potřeby?" Odpověď mě poněkud překvapila, ale především mi způsobila obrovský malířský handicap: "Pastelky."

Pastelky? A co tužky, barvy, tempery, úhly? Ne? Jen pastelky? Ty příšerné pastelky, co s nimi můj čtyřletý bratr maluje pokácené stromy (každá jeho čmáranice vypadá totiž jako pokácený strom)? Hmmm, tak to bude veledílo!

Žádná předehra se tentokrát nekonala. Do rukou se mi dostalo pár barevných pastelek a jedna příšerná tužka s jakýmsi dřevěným medvídkem na jejim konci. Bylo mi přiděleno pár čtvrtek a několik barevných papírů.

Jako stůl mi posloužila postel, jako podložka prostěradlo. Místo gumy jsem použila drátěnku na nádobí (sice papír trochu prodře, ale je docela fajn).

Zatímco jsem příšernými pastelkami kreslila příšerný tulipán, docházelo mi, jak snadno se necháme rozmazlit. Jak je pro nás samozřejmé, že máme k dispozici vše, na co si vzpomeneme. Ani jsem nemusela myslet až na děti v Africe, které kdo ví co by daly za pastelky, stačilo vrátit se o pár let zpět. Bylo tak jednoduché nakoupit v jednom obchodě plátno, olejové barvy a dokonalé štětce za částku přijatelnou našim výplatám?

Nejspíš ne. A možná žít o něco dříve, měla bych již plný byt obrázků, protože příprava všech možných vymožeností by mi nezabrala celý večer. Prostě bych jen vysypala z krabičky pastelky a malovala. Tak, jako včera. Ačkoliv mé výsledné dílo zdaleka neodpovídá tomu, co jsem měla v plánu, naprosto splnilo svůj účel. Zabavilo mě na dostatečně dlouhou dobu a donutilo mě uvědomit si, na co za jiných okolností bych ani nepomyslela. Že samotné pastelky (a dokonce i ty levnější) mají své velké kouzlo, že jedna obyčejná tužka dává nám obrovský prostor...

Okouzlená velkolepým objevem, po celou dobu tvoření jsem si neuvědomila, že si sedím na noze. A tak, až jsem dokončila svůj obrázek a rozhodla se smýt z rukou čáry od pastelek, ucítila jsem v noze nepříjemnou neutuchající křeč. To musím rozchodit, řekla jsem si a pokusila se vstát, však noha mi selhala, kotník se zvrtnul a výron byl na světě.

Kdykoliv teď cítím bolest v kotníku, vzpomenu si na pastelky. To malé barevné cosi, čím jsem málem opovrhovala. :o)

Až zazvoní zvoneček...

Vánoční téma hýří všemi médii, měla bych se přidat také já, věrný milovník svátků, které mi již od dětsví připadají kouzelné.

Když mě dědeček brával o Štědrém dni na zahradu a společně jsme čekali na padající vánoční hvězdu, to byly chvíle, které dnes již nic nenahradí. Chvíle u štědrovečerní večeře, kdy jsme z obýváku slyšeli, jak se otevírá okno a šustění balícího papíru - to Ježíšek skládal dárky pod stromeček... Netrpělivá mladší sestra šmírovala klíčovou dírkou a její pusa samým nadšením zkameněla, takže jsem se vlastně nikdy pořádně nedozvěděla, co viděla.

A pak jsme vešli do obýváku, zářící stromeček se odrážel v našich ještě zářivějších očích a ta kouzelná chvíle ve mně zůstávala ještě dlouho poté.

Pokud čekáte, že něco podobného společně s dospělostí odeznělo, pak se nedočkáte. To kouzlo tam je stále a umí být tak silné, jako dřív. Jenže už není tolik možností ho s ostatními sdílet. Rodině přibyly nové generace a právě na ty se, logicky, soustředí pozornost. Už nejsem v roli té, co může šmírovat klíčovou dírkou nebo čekat, až z vedlejší místnosti zazvoní zvoneček... V mém věku vlastně už čekám na roli, až budu zvonit já.

Letos jsem byla prvně na Štědrý den sama. Však to bude nádhera, říkala jsem si. Udělám si pohodlí, budu se dívat na pohádky, půjdu se projít vánoční Prahou. Ach jak jsem se přecenila. 23. 12. jsem se vydala na nákupy a jak jsem procházela kol rodičů nakupujících ananasy, pomeranče a kvanta sýrů a uzenin, najednou mi nějak přišlo líto, že já si koupím jen chleba a 10 dkg salámu, protože pro mé samostatné hody je to tak akorát, zbytek bych stejně pak - zkažený - vyhodila.

Jako naschvál jsem - na Štědrý den - byla velmi brzy vzhůru, nešlo to jinak, to podivné chvění, že až se probudím, přijde Ježíšek, mě neopustilo. Zachumlaná do peřin jsem sledovala jednu pohádku za druhou a jakákoliv, jen špetku dojímavá scéna, mě dokázala rozplakat.

Přišlo odpoledne, setmělo se, zapálila jsem svíčky a čekala, kdo ví na co... A pak se to stalo, přiletěl Ježíšek. Letos přišel dveřmi, ne oknem, ale vždyť to je přece úplně jedno. Zabušil mi na dveře a nechal za nimi ten nejhezčí dárek, co mi mohl dát. Kouzlo.

Jako pětiletá holka, co se jí odrážel v očích rozsvícený stromeček, jsem civěla na dárky za dveřmi. A pak, až bylo po všem, euforie vánočním zážitkem způsobená, mnou cloumala jako mořské vlny bárkou.

Ještě ten večer jsem jela popřát hezké vánoce sestře, která mi přichystala přepychovou štědrovečerní večeři se vší parádou. Zazvonil zvonec a pohádky nebyl konec. Ježíšek mi u ní nechal dárek, dostala jsem sklenku k přípitku a objetí.

Poté jsem se vydala k rodičům. Vůně krbu, stromeček přes půl obýváku a bráškovo nadšení: "Pábinto, poď se podívat na dálečty od Ježíška!"

Vždyť já se vlastně těším na dobu, až budu v roli toho, kdo zvoní...

Přání kanibalky

Můj milý, když dovolíš
přisednu si k tobě blíž
Na tvé rty obtisknu rtěnku rudou
a až tvé oči hořet vášní budou
převážu ti je kusem hadru

Až budeš se sápat po mém ňadru
ruce ti svážu za záda
a tvá věčně vášnivá nálada
stoupne zase výš
uvidíš!

Přelepím ti páskou ústa
to abys mi pěkně zůstal
nehybný, slepý a němý...
Nejde o vlastnosti, co na ženských se cení?

Posypu si tě solí, smím?
A pak tě celého - láskou - sním

Cestovní horečka

Hlava se motá, svět se točí
slzami zalité oči
mžourají do monitoru
Můj mozek dnes - bezesporu -
není sto kloudné myšlenky

Motám se mezi písmenky
a prsty ťukám namátkou -
- tak tvoří se řádek za řádkou
a poněkud smysl postrádá

Tak jako šachová rošáda
zabrání útoku na krále
tak táhnu já teď troufale
svou věží před své veličenstvo

A žádám vás, milé obecenstvo
nesnažte se o pochopení
mých slov, v nichž smysl nepramení

To jsou jen slova mladé ženy
když v budoucnu budou kýmkoliv čteny
- ať už zde nebo v četbě povinné -
čtenáři řeknou jediné:

Má asi cestovní horečku
panečku!

Bajky a ponaučení

Po letech jsem se vrátila k četbě bajek. A na konci každého krátkého, leč poučného příběhu, se musím pousmát. Snad není příběhu, ve kterém bych se nenašla. Ano, většinou se nacházím v těch zvířatech hloupých, kterým z příběhu vyplývá ponaučení.

Již na základní škole jsem znala definici pojmu bajka. Proč mi už tenkrát nedošlo, že jejich četba by měla být mým každodenním chlebem? Možná bych pak zabránila svým chybným krokům. A nebo si každý tvor (ať už zvíře či člověk) musí špatným směrem ukročit sám, protože varování druhých ("neolizuj to namrzlé zábradlí!") nám jaksi už odmala letí jedních uchem dovnitř, avšak druhým ven... Jak jsem nenáviděla větu: "Já ti to říkal/a!"

No a protože punc dospělého jsem již před léty získala, dovolte mi - s pomocí La Fontainovy bajky - být zase jednou poučnou.

"Jsou lidi, kteří sotva uslyšeli dobrá ponaučení, začínají už sami poučovat druhé, " pravil Epiktétos. A díky blbcům jako jsem já mohou vznikat tak krásné a chytré citáty. :o)


Nespokojenec a žalud

Honza byl takový věčný nespokojenec. Když bylo krásně a svítilo sluníčko, naříkal, že je mu horko a přál si, aby přišel déšť. Když potom pršelo, reptal, že nesvítí slunce a všechno promokne. Nikdy se mu nic nelíbilo, nikdo se mu ničím nezavděčil. A tak si pořád jen stěžoval, nic mu nebylo vhod.
Jednou, když jen tak ležel pod velikým dubem a odpočíval, uviděl nad sebou maličké žaludy.
"To je ale nerozumné," pomyslil si Honza. "Na tak mohutném stromě takové maličké žaludy. Tam by měly růst krásné, velké dýně. Je to ale na světě divně zařízeno, to já bych to všechno docela jinak udělal."
Netrvalo dlouho a Honza ze samého přemítání tvrdě usnul. V tom však zafoukal vítr, větve dubu se roztřásly a několik žaludů spadlo dolů. Jeden se ale strefil Honzovi rovnou do hlavy. Ten se lekl, rychle vyskočil a nahlas vykřikl: "Jéejeje, to byla ale rána!"
A pak si s úlevou pomyslil: "Ještě, že na dubu rostou jenom malinké žaludy, jak by asi vypadala moje ubohá hlava, kdyby tam rostly obrovské dýně."
A tak byl poprvé v životě Honza s něčím spokojen.
Vždyť někdy stačí jenom malé klepnutí, aby člověk konečně k rozumu přišel.

citováno z knihy: Bajky ~ La Fontaine, Jiří Trnka (STUDIO trnka; 2008)

Pojďte pane, budeme si hrát

Často slýchávám: "Kéž bych byl zase dítětem, kéž bych se vrátil do dětství, to bylo bez starostí" nebo "Ach, ta příšerná mládež, žádné problémy to neřeší a přitom nadělá takový bordel!"

Nedávno jsem v tramvaji byla svědkem výstupu. Starší paní nastoupila a protože dva mladé kluky automaticky nenapadlo uvolnit jí místo, začala křičet: "No to je ta dnešní mládež! Podívejte se všichni, jak si tady ti dva holomci sedí, ani je nenapadne vstát, přitom kdyby věděli, jsem nemocná, stará, mám tolik problémů!"
Ti dva holomci samozřejmě hned uvolnili bez řečí místa, paní se posadila a mohlo se jet dál.

A já měla chuť k těm dvěma holomkům - červeným až za ušima - přijít a nějak je potěšit. Protože milá paní, problémy nemívají jen dospělí.

Mám pocit, že obdržením občanského průkazu všichni zapomněli, jak žili doposud.

Na ulici nebo v obchodě - neustále jsem svědkem stejného scénáře. Dítě pláče, křičí, matka křičí taky: "Neřvi nebo dostaneš, na tvoje problémy teď nemáme čas, řešíme snad něco důležitějšího, ne?"

Jako nestranný svědek jsem zcela neobjektivní, nevím, proč pláče dítě a nevím, co důležitého řeší jeho rodiče, ale vím, že když už je důvod k pláči, není to jen tak.

Mé dětské problémy rozhodně nebyly malicherné. Když jsem zapomněla ve škole aktovku, tolik jsem se bála, že už ji nenajdu, tak moc, že jsem seděla na zápraží našeho domu a plakala. Když jsem musela učitelce říct, že jsem zapomněla na domácí úkol, tak se mi svíralo břicho, že s dnešní nervozitou před tréninkem se to nedá srovnat. Rozbila jsem hračku, omylem. A tolik mě to mrzelo, že se mi o tom dva dny zdálo. Popsala jsem nábytek, jen jsem měla v tu chvíli chuť kreslit, opravdu jsem si myslela, že to půjde smýt. Nešlo to... a než se to provalilo, žila jsem ve stresu.

Stres, slovo, které používáme až jako dospělí, protože v mládí nevíme, že ti motýlci, které nás nepříjemně lechtají v břichu, jsou stresem.

Problémy, které řešíme jako dospělí, jsou možná závažnější, ale copak je můžeme srovnávat s problémy v dětsví? Kdo si jako malý kluk nebo malá holka dokázal představit, co to jsou za starosti chodit po úřadech? Kdo v tomhle věku přesně věděl, co znamená do noci pracovat na projektu a stres z možného vyhazovu? Jak by mohly malé děti věřit, že to, co řeší dospělí, je mnohem důležitější, když ony jen stěží mohou znát míru srovnání.

Kdyby existovala ta možnost - vrátit se do dětství, nepomůžeme si. To, že budeme opět dětmi, neznamená, že nebudeme mít starosti, jen budeme mít starosti jiné, v tu dobu ale pro nás závažné.

A když už jsem u toho vracení se do dětství, dovolte mi, dospělí, mírné pokárání.
Stěžujete si na starosti, rádi byste, aby vám bylo hezky jako kdysi. Abyste věřili, že lentilky jsou důležitější než peníze, abyste si mysleli, že pohádky existují. Chtěli byste mít znovu fantasii dítěte a nechat si zdát o létajícím koberci, hrát si na princeznu, nechat si předčítat říkanky.

A kdo nám to zakazuje?

Lentilky se s penězi srovnat vůbec nedají. Jsou mnohem hezčí a důležitější, mají přeci tolik úžasných barev, dá se s nimi hrát bezpočet her a hlavně - dobře chutnají. Snězte desetikorunu a dejte mi vědět, jestli je lepší.

Pohádky existují, protože si je tvoříme sami. V pohádkách není jen dobro, ale přihodí se v nich i spousta potíží, tak, jako v životě. A nakonec jsou vždy překonány. Možná ne se stoprocentním úspěchem, ale třeba s láskou. No a nebo naopak, ne vždy dostane i hlavní pohádkový hrdina všechno, co chce. Ne náhodou je jedním ze znaků pohádek skromnost.

Zbytečně závidíme druhým (tedy dětem, v tomto případě) to, co sami můžeme stejně tak mít. Vytáhněte si vodovky a papír, lehněte na koberec a nakreslete si sněhuláka. Rozsviťte si v okně vánoční svíčky a vyhlížejte Ježíška. Kupte si knížku říkanek a nechte si ji od partnera předčítat. A vězte, že i vaše dítě ve vás spatří něco, co jste sami před sebou tak dlouho skrývali... A ani nevíte proč.

No a jestli vás neuspokojí vodovky ani žárovky, pak si najděte jinou hračku. Vždyť jako dospělí máme, co se hraček týče, dokonce ještě mnohem větší výběr, než naši malí kamarádi.

Jak se pozná trenér

Usedla jsem v tramvaji na prázdné červené sedadlo (ostatně, kdo by si sedal na obsazené sedadlo, že?) a počala jsem si prohlížet pohádkovou knížku s ilustracemi Jiřího Trnky. Špatně se mi listovalo, a tak jsem si svlékla kožené rukavice.

Po chvíli jsem pociťovala neustavičný pohled, a tak jsem zvedla hlavu k osobě stojící nade mnou. Muž středního věku sledoval se zaujetím pohádkovou knihu. Usmála jsem se a listovala dál. Ale osoba nade mnou mě svým zíráním znervóznila tak, že jsem Trnkovy obrázky téměř nevnímala.

A pak, po chvíli, na mě muž promluvil: "Jste studentka, slečno?"
Á, už je to tady, pomyslela jsem si. Vždycky jsem přemýšlela nad tím, co znamenají ty pohledy spolucestujících, když udiveně koukají na pohádkové knížky na mém klíně. Myslejí si, že jsem negramotná? Že se učím česky jednodušší četbou? Že než přečtu knihu svým dětem, provádím v tramvaji cenzuru? Že studuji literuturu pro děti? To si asi myslí tenhle pán, pomyslela jsem si.

"Ne, nejsem studentka," odpověděla jsem s úsměvem.
"Tak učitelka?" opáčil muž.
"Ne, ani učitelka," pověděla jsem a dodala: "Jen se prostě ráda vracím k pohádkám."
"K pohádkám?" zeptal se udiveně muž, pohlédl na Hrubínovu knihu v mém podpaží a pak se zasmál: "Ale né, já se netážu kvůli těm pohádkám, mě spíš zaujaly vaše ruce..."

Pohlédla jsem na své ruce, obvykle barvy tělové, nyní hýřící všemi barvami. Zelená, červená, růžová, černá, modrá...
Zčervenala jsem a schovala mé barevné ruce do kožených rukavic.

"Aha, já jsem trenérka," pověděla jsem a po udiveném pohledu proti mě stojícího spolucestujícího jsem řekla ještě: "Jako školitelka."
"Takže učitelka," pravil muž. "Vždyť jsem to říkal. Já jsem taky učitel. A rád vzpomínám na dobu klasických dřevěných tabulí a kříd." Sympatický muž se usmál a plynulým gestem vynořil svou ruku z kapsy saka. Byla barevná, počmáraná.

Zasmáli jsme se.

Nadešel čas vystupovat. Než tramvaj se sympatickým učitelem zmizela v nedohlednu, svlékla jsem si rukavici a barevnou rukou jsem mu zamávala.

Šíleně "smutná" princezna

Kdo by neznal onu pohádku s Helenou Vondráčkovou a Vaškem Neckářem v hlavní roli? Pamatujete si scénu, kdy princezna musí nosit na krku rozdrcenou cibuli, aby plakala? A nevíte, kde bych ten náhrdelník mohla sehnat?

V nedávné době se mi stalo něco podivného. Ráno jsem se probudila a uvědomila jsem si, jak je na světě krásně. Ano, to se stává všem, že se jim podaří vstát pravou nohou, jenže mně to už zůstalo. Po celý den, po celý týden, celý měsíc, doposud... Připadala jsem si stejně důležitě jako Galileo Galilei, když objevil, že Země není placatá. Sám o tom byl naprosto přesvědčen a ať mu jeho tvrzení neustále někdo vyvracel, nenechal se.

Na světě se stále dějí špatné věci. Lidé se rozchází a zase schází, lidé se rodí a zase umírají. Je to veselé a smutné. Když jsem byla malá, táta říkal: "život je jako spirála, jednou jsi dole, jednou nahoře..."

Jenže co se mnou, když dolů ne a ne spadnout? Nedaří se mi v práci, směji se. Koukám na smutný film, směji se. Povídám si se zraněným přítelem, a místo toho, abych s ním plakala jako dřív, přesvědčuji ho, jak je ten život hezký. Když náhodou začnu plakat, pláču štěstím.

Ale vždyť to je skvělé!, mohl by si někdo, kdo naopak smutní, říci. Jenže život je jako spirála. A když jsem teď tak dlouho nahoře, nebude můj sešup dolů příliš prudký?

Pánové a dámy, čtete pozorně?! Od toho jsou úvahy, proto se tolik ráda vypisuji do světa, protože teprve až po sobě přečtu, co jsem zase vymyslela, si uvědomím, jak hloupý dokáže člověk být. Jsem šťastná. A místo toho, abych prostě byla šťastná, přemýšlím nad tím, co je na tom špatně.

"Aby byl člověk šťastný, musí mu ke štěstí stále něco chybět." (Helvétius)

Dopis, co se obvykle dává za okno

"Nakresli mi něco," prosila mě dnes v práci Lenka, kolegyně a kamarádka.
"Nakresli?" nechápala jsem.
Lenka mi podávala šedivé papírové desky: "Nakresli mi něco na ty desky, chci k nim mít osobní hezkej vztah a budou pro mě hezčí, když mi na ně něco nakreslíš," pověděla.

V rozpacích jsem vzala desky do rukou, položila si je na stůl a snažila se skrýt potěšení. Šedivé desky budou Lence milejší s mou kresbou (a Lenka moc dobře ví, jak příšerně kreslím).

Když jsme byli malí a rodičům pod vánoční stromek dávali posbírané kameny se slovy, že jde o těžítko, nebo jsme jim nakreslili obrázek v domnění, že jim udělá ohromnou radost. V lepším případě jsme vyrobili v keramickém kroužku vánoční hvězdičku, to aby si ji maminka mohla vystavit na noční stolek...

Tenkrát jsme přemýšleli jako děti. A věřili jsme, že obrázek, kámen nebo keramická ozdoba z lásky darovaná udělá tu největší radost.

Dnes jsme dospělí a předpokládáme, že kámen bude jenom kámen. Že keramická hvězdička bude na nočním stolku ostudou a že obrázek skončí v odpadkovém koši.

Ale je tomu opravdu tak? Stali se z nás takoví materialisté nebo jsme si to tak jen nastavili, protože to pokrok doby a rozvoj obchodu a reklamy žádal?...

Když mi Lenka, v pracovním odpoledni, asi potřetí připomněla, že bych měla něco nakreslit, protože se těší na obrázek, věděla jsem - cítila jsem, že nejsme tak úplně dospělí, jak se někdy děláme...


Milý Ježíšku, přeji si písničku zazpívanou kamarádem. Přeji si pusu od brášky a pohlazení od babičky. Chtěla bych, aby mi sestra zahrála na kytaru a ráda bych dostala linecké srdce, s láskou vykrojené... Chtěla bych mít ve schránce tulipán a pod stromečkem najít pohádkovou knížku, ze které mi bude někdo předčítat.

Pohádky o Mirečkovi

Čím jsme starší, tím víc vzpomínek máme… Existují vzpomínky, které vyprchají, než usneme, existují ale i takové, které se nám uchovají napořád. Vrátí se kdykoliv chceme, možná po letech trochu zkreslené.

Někdy jsou krásné, jindy smutné… ať tak či tak, vyvolávají v nás pocity, které jsme cítili tenkrát, když se to stalo. Tenkrát, když jsme byli mladší, krásnější a nevinější…

Byla jsem mladá, byla jsem krásná a zcela nevinná. Ležela jsem zachumlaná pod peřinou, z pod které koukal jen nos a mé dokořán otevřené oči. Vedle mě ležela, jako přes kopírák, moje mladší sestra. Její ohromná kukadla civěla na tátu, na muže s pěstěným knírem, co vyprávěl pohádku. Pohádku o Mirečkovi.

Totiž můj táta se jmenuje Mirek. A jako malý byl také Mirek, jen tenkrát říkali mu zdrobněle - Mirečku. A můj táta měl z dětství spoustu zážitků. A večer , někdy ráno, nás – tedy mně a mou malou sestru – těmi zážitky bavil. Milovaly jsem pohádky o Mirečkovi, byly lepší než večerníček. Zábavnější a hlavně – na motivy skutečných příběhů.

Jednou měl Mireček koně na půdě. No vážně. Malý Mireček toužil celý život po tom mít koně, ale nikdo mu ho nedovolil, prý že ho neměli kde ustájit. Ale malý Mireček byl vynalézavý a koně si kdesi našel sám. Však musel ho před rodiči i prarodiči utajit, jinak by mu ho zakázali, to je jasné. A tak ho schoval na půdu do sena. Problém byl ten, že na půdu nebyly schody. A tak se malé hříbě muselo naučit chodit po žebříku. Jednou na to stejně rodiče přišli…

Mireček se taky rád procházel po lese. Jednou nekoukal, kam šlape a spadl do velké černé díry. V té díře byl jednooký smutný obr, který se nemohl dostat ven. Mireček mu pomohl. A obr mu byl navždycky vděčný.

Nepamatuji si, kolik mi bylo, když nám táta začal své příběhy vyprávět, ale vzpomínám si, že když mi bylo asi tak čtrnáct let a našla se ta správná chvíle, pohádky o Mirečkovi jsem velmi ráda slýchala znovu a znovu.

Dospěla jsem a není nikdo, kdo by mi vyprávěl pohádky. A tak si musím vystačit sama s knížkami Boženy Němcové a Františka Hrubína. Nedávno jsem se sešla s mladší sestrou v kavárně a s očima v slzách jsme vzpomínaly na pohádky o Mirečkovi. Překvapilo mě, že jsme se shodly na jedné věci. Dodnes věříme (i když s rezervou), že Mirečkovy příběhy byly skutečné.

Znéte film „Velká ryba“? Pokud ne, pak se na něj podívejte. A možná vám na konci budou kanout slzy jako hráchy. Tak jako mně… Protože některé vzpomínky se vrátí, kdykoliv chceme.
Možná jsem nebyla dítětem, s kterým by trávili rodiče celé dny. Byla jsem ale dítětem, které, když trávilo čas s rodiči, nikdy se nenudilo.

„Fantazie opuštěná rozumem plodí nemožné stvůry. Však spojená s ním je matkou všech umění a zdrojem jejich zázraků.“

Jsem vděčná, že můj táta měl rozum a jeho slova byla matkou (nebo otcem?) zázraků. Protože i díky nim moc dobře vím, že zázraky se dějí. A přicházejí, když sami chceme…

Dialogy duše a knihy

Seznam je v současné době aktualizován

N.N. kdysi řekl: "Četba dobré knihy je ustavičný dialog, při kterém nás kniha oslovuje a naše duše odpovídá."

Usmyslela jsem si, že si napíši seznam všech dialogů, které jsem vedla. To abych si třeba za pár let mohla nastavit zrcadlo.

"Kniha je zrcadlo. Když do něj nakoukne opice, nemůže z něho vykouknout apoštol," pravil G.Ch. Lichtenberg.

• Alda Alan ~ Nikdy si nedávejte vycpat svého psa (IKAR; 2008)
  
• Andersen Hans Christian ~ Sněhová Královna (Albatros; 1987)
• Andersen Hans Christian ~ Sněhová Královna (Albatros; 1996)
• Appelo Tim ~ Ally McBealová průvodce seriálem (Reader´s Digest Výběr; 2001)
• Barris Chuck ~ Zpověď nebezpečné mysli (Euromedia Group; 2003)
  
• Bass Eduard ~ Malá skleněná gilotinka (ARSCI; 1999)
• Blahušová Eva ~ Kalanetika (OLYMPIA; 1992)
  
• Blytonová Enid ~ Dvojčata Pat a Isabela (EGMONT; 1993)
• Blytonová Enid ~ Podařená dvojčata (EGMONT; 1993)
• Buchtová Ivana ~ Paměti obce Kožušany - Tážaly (DANAL; 2000)
• Bukowski Charles ~Faktótum (PRAGMA; 2002)
  
• Bukowski Charles ~ Poštovní úřad (PRAGMA; 1996)
  
• Cros Charles, Jouy Jules etc. ~ Smích a písně z Montmartru (Československý spisovatel; 1982)
• Cunningham Michael ~ Hodiny (ODEON; 1998)
• Čapek Karel ~ Krakatit (Československý spisovatel; 1989)
  
• Černý Jiří ~ Dějiny lingvistiky (Votobia; 1996)
• Černý Vojtěch ~ Řeč těla (Computer Press; 2008)
  
• Dahl Roald ~ Karlík a Továrna na čokoládu (ACADEMIA; 2005)
• Dahl Roald ~ Milostné rošády (ODEON; 2001)
• Dyk Viktor ~ Povídky Emila Šarocha (F. Topič; 1935)
  
• Ebr Vráťa ~ Nejen bonmoty a citáty o knihách a čtenářích (Euromedia Group; 2004)
  
• Ebr Vráťa ~ Nejen bonmoty a citáty o životě nahoře i dole (Euromedia Group; 2004)
• Eco Umberto ~ Jak napsat diplomovou práci (VOTOBIA; 1997)
  
• Erben Karel Jaromír ~ Kytice (Mladá fronta; 2003)
• Erben Karel Jaromír ~ Pohádky (Československý spisovatel; 1979)
  
• Esplandová Pamela, Wallnerová Rosemary ~ Využít každý den (Portál; 2008)
  
• Exupéry Antoine de Saint ~ Malý Princ (Albatros; 2000)
• Fellnerová Uschi ~ Ženy na úrovni (MOTTO; 1994)
• Fieldingová Helen ~ Deník Bridget Jonesové (AURORA; 1997)
• Fischerová Sylva ~ Anděl na okně (dybbuk; 2007)
  
• Fořt Petr ~ Výživa v otázkách a odpovědích (Ivan Rudzynkskij; 2003)
• Gelder Peter van ~ Z filmu do filmu (EGEM; 1993)
• Hašková Coolidge Eliška ~ Pět amerických prezidentů, český babička a já (Nakladatelství Lidové noviny; 2005)
• Havířová Jana ~ Společenské hry pro děti od 6 do 11 let (Grada; 2005)
• Heaney Seamus ~ Přezimování pod širým nebem (Mladá fronta; 1999)
• Hillová Lorna ~ Sen o baletní škole (Albatros; 1995)
• Hofman Ota ~ Chobotnice z Čertovky (Albatros; 1989)
• Horelová Eliška ~ Michalka a Julián (Albatros; 1987)
• Hrubín František ~ Pohádky tisíce a jedné noci ( Státní nakladatelství; 1967)
• Hughes Monica ~ Cinderella (Marks and Spencer p.l.c.; 2007)
  
• Irving John ~ Svět podle Garpa (Euromedia Group; 1999)
• James Henry ~ Utažení šroubu (Euromedia Group; 2006)
• Januszewska Hanna ~ Popelka (Nasza Ksiegarnia; 1974)
  
• Jebavý Vávlav X. ~ Erorýmy (NVT Repro; 1999)
• Jirásek Alois ~ Lucerna (Národní divadlo; 2001)
• Jobber David, Lancaster Geoff ~ Management prodeje (Computer Press; 2001)
  
• Kafka Franz ~ Proměna a jiné povídky (KMa; 2002)
• Kolář Josef ~ Z deníku kocoura Modroočka (Albatros; 1976)
  
• Konigsburgová E. L. ~ Uprchlíci, Michelangelo & zvědavá milionářka (Albatros; 1995)
• Kovářík Vladimír ~ Literární toulky Moravou (Albatros; 1978)
  
• Krátká Karla ~ Memento (a)mori(s) (Vydáno vlastním nákladem; 2007)
  
• Krátká Karla ~ Nemocná láskou pro tebe píšu (Vydáno vlastním nákladem; 2005)
• Krchovský J.H. ~ Nad jedním světem (HOST; 2004)
  
• Kutinová Amálie ~ Málinčina zvířátka (Sfinga; 1995)
• La Mure Pierre ~ Moulin Rouge (Svobodné slovo; 1966)
• Lapáček Jiří ~ Používáme internet s portálem SEZNAM.CZ (Computer Press; 2004)
• Lau Theodora ~ Velká kniha čínských horoskopů (PRAGMA; 1997)
• Lennon John ~ Nanebepění (Argo; 2001)
  
• Lukešová Milena ~ Nahej v trní (Albatros; 1985)
  
• Mácha Karel Hynek ~ Máj (Mladá fronta; 2002)
  
• Malý Jakub P. ~ Mlýny větrné... a jiné (Protis; 2007)
• Marhoul Alois ~ Láska s.r.o. (ARSCI; 2001)
• Michálek Miroslav ~ Ten můj anděl poněkud se zarděl (NVT Repro; 2001)
  
• Michálek Miroslav ~ Pěkná hromada (NVT Repro; 1999)
• Milne A. A. ~ Medvídek Pú (Albatros; 1988)
  
• Moretti Marino, Segantiny Giovanni aj. ~ Básníci soumraku (Paseka; 2001)
• Morgenstern Christian ~ Estetická lasička (Dokořán; 2008)
• Morgenstern Christian ~ Písně šibeničních bratří (Mladá fronta; 2000)
  
• Neruda Jan ~ Různí lidé ( ARSCI; 2002)
• Opitz Karlludwig ~ Můj generál (Naše vojsko; 1964)
  
• OXFORD encyklopedie ~ Slavné osobnosti (SVOJTKA & Co; 2001)
  
• Páral Vladimír ~ Milenci a vrazi (Melantrich; 1990)
• Pavel Petr ~ Andělům víno (Větrné mlýny; 1999)
  
• Pavličová Šárka ~ Skřítkovy úkoly (Levné knihy Kma; 2006)
• Poberovy Slávka a Jesica ~ Minimum Bontonu (OLYMPIA; 1994)
  
• Poe Edgar Allan ~ Havran a jiné básně (Dokořán; 2003)
• Poledňáková Marie ~ Jak dostat tatínka do polepšovny (Mladá fronta; 1987)
  
• Powterová Susan ~ Přestaňte bláznit! (Ikar; 1997)
• Procházková Iva ~ Hlavní výhra (ARSCI; 1996)
• Schneider Stephanie ~ Proč máma potřebuje růžovou kabelku (Práh; 2007)
  
• Sienkiewicz Henryk ~ Quo Vadis (E. Beaufort; rok neznámý)
• Sienkiewicz Henryk ~ Quo Vadis (Nakladatelství Josefa Šimona; 1994)
• Sotnik Jurij ~ Míša, mistr na průšvihy (Albatros; 1988)
• Soukupová Jana ~ Dávnověk (Petrov; 1998)
• Strieder Swantje ~ Řím (Marco Polo; 2008)
• Svěrák Zdeněk ~ Povídky (Fragment; 2008)
  
• Šindelářová - Voříšková Marie ~ Malý domeček - plný koleček (Mladá léta; 1959)
• Topf Cornelia ~ Řeč těla pro ženy (Grada; 2009)
  
• Volf Petr ~ Ivan Komárek (BB art; 2004)
  
• Welsh Irvine ~ Extáze (PRAGMA)
• Welsh Irvine ~ Noční můry s čápem Marabu (MAŤA; 2003)
  
• Weyers Frank ~ Salvador Dalí (Slovart; 2005)
  
• White Patrick ~ Poušť Johanna Vosse (Svoboda; 1980)
  
• Wolker Jiří ~ Jitřní píseň (Mladá fronta; 1973)
• Zinnerová Markéta ~ Princezna z třešňového království (Albatros; 1989)
• Žáček Jiří ~ Pro slepičí kvoč (Albatros; 1990)

Na nesamotu

Pavel vyšplhal na zábradlí, vzpřímil se a mhouřil oči přes cestu. Už tu musí být, pomyslel si. „Slunko blbý,“ zaklel, nerozeznal ani barvu světel na semaforu díky přílišnému svitu slunečních paprsků.

„Ahój, Leni, tady jsem,“ mával zběsile rukama, až neudržel rovnováhu a zavrávoral. „Sakra!“ Včas sestoupil nohou ze zábradlí a zabránil tak pádu.

„Ahoj! Promiň mi zpoždění, byl šílenej provoz,“ omlouvala se plavovláska v kostýmku a objala Pavla kolem pasu. Prohrábla mu rukou kudrnaté havraní vlasy, jak to dělávala kdysi.

„Hm, sekne ti to,“ Pavel Lenku prohlédl od hlavy až k patě. Ledabyle elegantní, jako vždy. Lenka děkovně pokývla.

„Tak jak ses tam měla, hm?“

„Vždyť to víš,“ usmála se při vzpomínce na každodenní telefonáty, které si s Pavlem vyměňovala. „Dobře, jen to bylo náročnější než jsem čekala. Než jsem se francouzsky plynule domluvila, trvalo to příliš dlouho. A to mi tady v jazykovce slibovali, jak jsem připravená.“

„Teď už musíš mluvit jako rodilá Pařížanka, po dvou letech.“

„No, skoro,“ ušklíbla se Lenka a přeskočila zábradlí napříč jejímu nepohodlnému obutí .

„Jdeme k Cibulkovi?“ mrknul na ni Pavel a nečekal na odpověď. Popadl Lenku za ruku – překvapilo ho, jak automaticky to udělal. Lenku taky.

Šli mlčky, celou cestu si jen hleděli do očí, jako dva staří milenci, co potkali se po letech. Ostatně, tak nějak to bylo. Drželi se pevně za ruce, které se ve vedru tohoto slunného dne potily, ale v tu chvíli to bylo jedno. Zase byli spolu, snad napořád.

Rozprostřela se před nimi kavárna porostlá zeleným břečťanem, tolik, že přes něj nebyl vidět zlatavý nápis: kavárna – vinárna – čítárna CIBULKA. Za dveřmi stál známý stoleček s koženými křesílky naproti sobě a na něm váza se žlutým poupátkem růže.

„Pro mne?“ zaúpěla Lenka.

„Pro tebe,“ kývl Pavel a gentlemansky odsunul Lence křesílko. „Posaďte se, madam!“

„Děkuju.“ Lenka přivoněla k růži a děkovně se zadívala na Pavla. „Jsi romantik, pořád.“

„V Paříži bylo romantiků až až nebo ne?“ Pavel se bojácně pousmál.

„To bylo. Ale nikdo mi nedal žlutou růži.“

„A řekla jsi někomu, že je tvá nejoblíbenější?“

„Ne, tobě jsem to taky neřekla a přišel jsi na to.“

„Taky mi to trvalo. Co jsem nakoupil květin, než jsem dle tvého rozzářeného úsměvu poznal, že teprve tahle je ta pravá.“ Pavel přivřel oči a představil si Lenčin široký úsměv, když jí prvně přinesl žlutou růži. Byla jako víla. Otevřela mu tehdy v pyžamu, světle modrém. Byla bosa, i přesto při pohledu na Pavla se žlutou růží vyběhla ze dveří na chodník a objala ho.

„Vítáme Vás, Lenko,co si dáte? Jako vždy nebo jste v Paříži změnila apetit?“ ptal se rozesmátý číšník a bez čekání na odpověď pokládal na stůl láhev Svatovavřineckého vína a dvě sklenky.

„Naprosto jste se trefil,“ přikývla Lenka a zadívala se na zasněného Pavla. „Chodil jsi sem i beze mne?“ zeptala se ho.

„Chodil, každý den. Sám,“ pohlédl na číšníka, který zatím naléval víno, ten souhlasně přikývl:

„Bylo mu bez vás smutno. Ani nepil Svatovavřince, jen kafe a vodu.“ Lenka se na Pavla tázavě podívala, ta informace jí ohromně zahřála. Chodil sem sám a ještě na vodu!

„No jo no, koho by bavilo vychutnávat si tak výborné víno o samotě?“ bránil se Pavel.

Lenka pozdvihla skleničku, Pavel také. Přiťukli si.

„Na nesamotu,“ pronesla Lenka.

„Na nesamotu s tebou,“ dodal Pavel.

Lenka odložila sklenku a natáhla se přes stůl. Objala ho. Silně a nadlouho.

„Ještě mi řekněte, co nového?“ zeptala se Lenka číšníka, když s Pavlem ruku v ruce opouštěli kavárnu.

„Ani se neptejte,“ zamračil se.

„Jakto, stalo se něco?“ vyptávala se i přes číšníkovu pobídku neptát se Lenka dál a stiskla Pavlovu ruku.

„Cibulka je na prodej.“

„Cože?! To není možné. Proč? Komu? Co tu bude?“ kumulovala Lenka bez přemýšlení otázky a neskrývala svůj vyděšený výraz.

„Majitel už na to nemá prostě náladu. Nevím, co tu bude, nového majitele neznám, já odjíždím do Anglie, takže mi to může být jedno, ale bude se mi sakra stýskat, to vám teda povim.“

„To nemáte moc přívětivé novinky“ zamračila se Lenka. Rozhlédla se po interiéru kavárny, jako by zde byla naposledy. Na vínově vymalovaných stěnách visely fotografie významných básníků, ledabyle rozmístěné, jako by někdo nejprve přitloukl náhodně hřebíčky a teprve pak na ně sháněl fotografie různých velikostí, v různých rámečcích. Ze stropu viselo několik světel kuželovitého tvaru, která sahala až téměř ke stolům. Vzpomněla si, jak zde byla poprvé. Když vstávala ze židle, praštila se do světla, které vždy v podvečer tlumeně osvětlovalo tváře poeticky naladěných hostů.

„Je to tu kouzelné,“ pravila s povzdechem.

Po příchodu k Pavlovi Lenka na chvíli oněměla. Z vybydleného bytu se za ty dva roky, co byla pryč, stal luxusní útulný prostor. Vymalováno, nový nábytek, nové koberce…

„Jak jsi to proboha dokázal?“

„Chtěl jsem, aby fráze ´návrat domů´ znamenala opravdu domů. Chtěl bych, abys tu bydlela, Lenko. Konečně napořád.“

Lenka se pousmála, sklopila hlavu.

„Pavle, to…“

„A mám pro tebe ještě jedno překvapení,“ přerušil ji Pavel. „To budeš teprve koukat!“

„Pavle,“ zarazila ho, položila ukazováček na jeho usměvavé rty. „Zítra odjedu.“

„Jak to myslíš,“ v Pavlových očích se zračilo obrovské překvapení.

„Musím zase do Paříže, na další rok. Projekt jsme nestihli dokončit. Ale pak se už vrátím na pořád, slibuju,“ Lenka semkla proviněním rty. Dělala to většinou, když musela říct něco, co nechtěla. Nebylo jí to příjemné, vysoukat ta slova ze sebe. Přesto mluvila sebejistě, rázným hlubokým hlasem, který Pavla vždycky tolik uklidňoval.

„Překvapit jsem tě měl já,“ pravil sklesle Pavel. „Ale tys mě zase předběhla.“

„Je mi to líto, měla jsem ti to říct hned.“ Lenka se rozhlédla po prosluněném pokoji. „Je tu krásně, přímo nádherně. Celý rok se sem budu o to víc těšit.“

„Já vím,“ hlesl Pavel. Přiblížil se k Lence a pohladil ji po tváři. „Miluju tě.“

„A já tebe.“

Po dvou letech spolu strávili noc.

O sedm měsíců později

Lenka odložila knihu na odkládací pult a pohlédla z okýnka. Pod křídlem letadla se počala rozprostírat krajina, nejdřív vypadalo všechno podobně, samé rozlehlé plochy sépiové barvy, však vteřinu za vteřinou byl pohled jasnější. Krajinu jako by někdo zrovna vymalovával, žlutými, zelenými a hnědými temperovými tóny.

„Jsme DOMA,“ pravila nahlas. Zavřela oči a pohladila své břicho.

Nasedla do objednaného taxíku.

„Zavezte mě do Roztyl, k autoprodejně Automak,“ poručila řidiči. Nebyla schopná přestat se usmívat, dlouho se necítila tolik šťastně. Tolik doma. Pohlédla do řidičova zpětného zrcátka a spatřila svůj obraz. Změnila se, možná ne vně, ale uvnitř jistě. Už jí tolik nevadily vrásky kolem rtů a očí způsobené neustálým úsměvem, naopak. Kdo nemá vrásky kolem rtů, ten se v životě asi nudil, napadlo jí. Vyplázla na sebe do zrcátka jazyk. Periferně viděla, jak si toho řidič všimnul a zakoulel očima. Vyplázla ho znovu, tentokrát na něj. Pomyslela si, že v pětatřiceti by už měla mít rozum a provinile semkla rty.

„Počkejte tady,“ poručila taxikáři a běžela ke dveřím autoprodejny. Naproti jí vycházel kníratý obtloustý muž, nadzvedl knír a ukázal bílý široký úsměv:

„Lenko! Co tady děláš? Vítám tě! Vypadáš… jinak,“ zarazil svůj pohled na Lenčině kulatém břiše.

„Jo, jako balón,“ usmála se Lenka. „Jak se máš, Tome?“ ptala se upřímně dávného přítele, majitele autosalonu.

„No já dobře, ale jak vidím, ty jsi na tom ještě líp. Poprvé má někdo větší břicho než já,“ zachechtal se. Přistoupil blíž, aby si ji mohl pořádně prohlédnout, jako by stále nevěřil vlastním očím: „Je to…?“

„Ano, je to Pavlovo dítě,“ přerušila ho.

„A on to…“

„Ne, on to ještě neví. Chtěla jsem ho překvapit. Je tady?“

„No holka, tys byla vždycky překvapení samo, ale tohle! To s Pavlem praští. Neměla jsi přijet až za půl roku?“

„Jo, ale to už bude tohle dávno na světě, o to bych Pavla přece nepřipravila. Tak je tu?!“ naléhala Lenka.

„Blázínku, vždyť Pavel tu nedělá už dobrých pět měsíců. Vidím, že tajnůstkáři jste oba dva,“ zachechtal se Tomáš. Když viděl Lenčin vyděšený pohled, hned dodal: „Neboj, nikam ti nezdrhnul, jen koupil kavárnu. Že by taky překvapení?“ Tomáš se zasmál až se mu natřásalo břicho.

„Kavárnu?“ opakovala Lenka užasle. „Kavárnu. Kavárnu!“ vykřikla a políbila Tomáše na tvář. Jeho strniště ji zašimralo.

Lenka naskočila do taxíku: „Jedeme do Cibulky. Kavárna na rohu Jihozápadní a…“

„Já vím, kde to je, slečno,“ přerušil ji taxikář. „Ale tu kavárnu přejmenovali.“

„Jak? Jak se teď jmenuje?“ vyzvídala Lenka, natěšená jako malé děcko.

„To nevím, slečinko, to už si nepamatuju.“

Lenka opřela hlavu o okénko, ruce položila na své velké břicho a odpočívala. Ale jen fyzicky. V mysli jí běhalo milion myšlenek.

Rozprostřela se před nimi kavárna porostlá zeleným břečťanem, tolik, že přes něj nebyl vidět zlatavý nápis: kavárna – vinárna – čítárna NESAMOTA. Za dveřmi stál známý stoleček s koženými křesílky naproti sobě a na něm cedulka s nápisem Reservé.

Týden konců... a začátků

Tam, kde je začátek, tam je i konec…

Bylo to před mnoha měsíci, když jsem se prvně ocitla v poetické kavárně Obratník. Možná mi nezměnila život, minimálně mi však dala mnoho příjemných chvil. Čas trávený s nejlepšími přítelkyněmi v kavárně nad knihou poezie byl za poslední měsíce rituálem. A to tím nejpříjemnějším, jaký jsem kdy měla.

Maruška, majitelka kavárny, nám tamní posezení zpříjemňovala absolutní péčí a hlavně vřelým úsměvem, který se nedá jen tak něčím nahradit.

Znáte ten pocit, kdy nějaký rituál – zpříjemňující starosti běžného života – musí z nějakého důvodu skončit? Takový pocit se dostavit, když jsem zjistila, že existence kavárny Obratník se ubírá ke konci.

Ano, na rozlučkovém večírku jsem sice skandovala při sundávání cedule nad vchodem, avšak to díky vykajícímu vínu, které v Obratníku nabízeli. Za střízliva by mi bylo nejspíš pořádně smutno.

Sestřina spolužáka Lukáše jsem prvně poznala, když byl před mnoha lety u nás na návštěvě. Veselejší kopu jste snad neviděli. Usměvavý klučina, v jehož společnosti bylo o zábavu postaráno.

Před pár dny zemřel. Koukám do sestřiných očí zalitých slzami, v hlavě si přemítám, co všechno nám ten život přináší… Můj rozum mi říká: tak to prostě chodí; a něco jiného ve mně křičí: proč?

Před málo dny jsem objevila velmi příjemnou a milou kapelu Velmi Krátké Vlny. Vyměnila jsem si pár vět s jejich „manažerkou“ (mimochodem velmi milou manažerkou) Pavlínou Tichou a kapelu jsem začala blíže pozorovat. A hlavně blíže poslouchat. Každý večer jsem v poslední době usínala za ladných tónů linoucích se z CD „Vysněné“ a každou noc se mi tak zdály krásné sny o Smetánce Lékařské, která se stala námětem pro jednu z nejkrásnějších skladeb.

Celá natěšená na pražský koncert, pozvala jsem na něj půlku svého pracovního týmu.

A když jsem se jednoho večera z emailu dozvěděla, že kapela končí, až překvapivě mi to vehnalo slzy do očí. Snad těmi všemi okolnostmi tohoto týdne.

Jako malá holka jsem snila o tom, že se dotknu duhy. Vídala jsem ji celkem často, vypadalo to, že je kousek od našeho domu. Jen musím vyběhnout ze dveří, utíkat směrem ke splavu řeky Moravy a tam ji někde najít. Byla takový kousíček…

Ale než jsem se k duze dostala, byla pryč. Jen co jsem ji stihla objevit, jen co ty krásné barvy začaly se zjevovat, už už mizela a ztrácela se mi před očima. A snad tenkrát mi to taky vehnalo slzy do očí. A možná již tenkrát mne napadlo, že tam kde je začátek, tam je i konec. Že stále něco končí...

... A něco začíná.

Taky jste tolik milovali pohádku Nekonečný příběh?

Cestopis – část 3: Nový Malín

A naše poznávací dovolená pokračuje…

Uznala jsem (a jistě se mnou budete souhlasit), že Hanče, mé věrné spolucestující, to s dětským kočárkem sluší. Překvapilo mě, jak moc si děti, se kterými jsme měly možnost sdílet v Tážalech společnou domácnost, Hanku oblíbily.

Navíc – víte, jak moc dokáže dětská přítomnost dospěláka obohatit? Pozorováním dítěte získáváte ohromné zkušenosti; rozhovorem s dítětem učíte se přijímat námitky (a že ty dětské bývají zcela přímé); zrcadlením dítěte se učíte „být bezprostřední“ a vyjádřit svůj názor. .. A čím především nám byla společnost roční sestřenice Terezky prospěšná? Vypnuly jsme. Naše myšlenky se po dlouhé době nezaobíraly nevyvedenými milostnými vztahy ani profesními problémy a ani neustálým nedostatkem času na všechno, co bychom měly, ale nedokážeme, stihnout.

Terezka nás nejen svými neuvěřitelnými grimasami přivedla do světa dětí. A tak jsme řešily „problémy“, jakou zmrzlinu si koupit (ovocnou či krémovou?), zda šlápnout do bláta (stojí ten požitek za tu špínu?)…

A co je účelem dovolené? Možnost vypnout – odprostit se od pomyšlení na práci a běžné starosti. Když jsme si ověřily, že právě dětský smích to dokáže zajistit, proč v tom nepokračovat…

A tak jsme se vydaly do Nového Malína – bydliště mých rodičů. Dům –mimo rodiče – totiž obývá čtyřletý bratr Daniel.

Už cesta – maminka pro nás přijela autem – byla pro pozorovatele cestovatele zajímavá. Ptáte se, co je zajímavého na trase Olomouc – Šumperk? Hned se k tomu dostaneme… Stejnou cestou jsem už jela mnohokrát. Stokrát minimálně. Ale až tentokrát jsem si všimla, jak se krajina za tu necelou hodinu cesty mění. Dříve jsem byla pouhým spolujezdcem na cestě k babičce nebo domů. Tentokrát jsem se vžila do úplně jiné role – role turistky. Snad to bylo tím, že jsem za účelem dokumentace naší dovolené sledovala krajinu za hledáčkem fotoaparátu, tedy důsledněji.

Náhle jsem si povšimla, jak i pouhá pole mohou být zajímavá. Nejen barevně. Čím dál jsme byli od Olomouce, tím víc se luka a lány vlnily. Pole u Olomouce připomínají spíš Tatranky – povrch zcela rovný. Ale čím dál jsme se od Tážal vzdalovaly, tím víc se Tatranky měnily ve Vlnky. A já Vlnky ráda. Nevím čím to je (jak zpívá Igor Timko), ale kopce mě nabíjejí nějakou neznámou energií. A jak se pomalu blížilo jesenické podhůří, tím úžasněji a aktivněji jsem se cítila.

Paradoxně náš pobyt v Novém Malíně byl nejméně akční částí naší dovolené (a hned se dostaneme k tomu proč).

Rodiče totiž postavili velký dům s velkou terasou. A právě tady jsem si uvědomila, že s Hankou máme společného ještě víc, než se nám zdálo – obě jsme milovnice teras. :o) Lehátko – sluníčko – kávička… No kdo by odolal? Samozřejmě jsme však neproseděly celé tři dny na terase. Taky jsme se obohacovaly o poznání nového. Nového Malína.

Obec, ležící jeden kilometr od mnohem známějšího města Šumperk, je katastrálně na území úžasných míst. Šumperské letiště i vodní přehrada Krásné leží přímo v malínském území. A jak je přehrada Krásnem nazývána, tak krásná je. Svou atmosférou, svým naturálním okolím, hospůdkou umístěnou přímo na břehu...

Malín není místem, které se pyšní mnoha stoletými památkami. Však všichni místní si jen těžko nechají ujít krásu místního kostela. To proto, že jeho věž vyniká nad všemi malínskými výšinami a je ji vidět v kterémkoliv denním období (jelikož ve tmě je patřičně osvětlena). Kostel Narození Panny Marie byl postaven začátkem 18. století a začátkem století dalšího byl upravován.

My, ač jsme z nějakého neznámého důvodu - ve chvílích v Malíně - netoužily zrovna po památkách, jsme o poznání zdejšího kostela nepřišly. Byl viděn jak z terasy, tak ze zahrady a jeho věž nám často působila nejednu potěchu oku.

Stejně tak můj milý bratr. Daniel, čtyřletý andílek s ďáblěm v těle, kterého Hanka ráda přirovnávala ke světoznámé filmové postavě - Denis, postrach okolí - nám, aniž by o tom věděl, zpříjemnil dovolenkové chvíle o upřímný smích... Vděčny dětským myšlenkám vydávaly jsme se na projížďky na kole a procházky na dětské hřiště.

"Co to je?," ptá se Daniel, přičemž ukazuje na velkou pneumatiku na dětském hřišti.

"To je kolo," míní Hanka správně. "Kolo od traktoru", dodává.

"Od traktoru?" parafrázuje Dan a souhlasně přikyvuje. Já se jen v duchu divím. Nerozeznám kolo od motorky a od auta, natož od traktoru. Hanka je vážně chytrá, říkám si v duchu a jsem ráda, že ji s sebou mám.

"A to je od čeho?" zahajuje Daniel hru a ukazuje na kolo jiné.

"No to bude od nakláďáku," vysvětluje Haňa.

A já míním, že moje znalosti nedosahují nejen zdaleka toho, čeho bych chtěla, ale ani toho, čeho by měly.

"To bych vůbec netušila," obracím se šeptem (abych si u bratra nepodryla autoritu) směrem k Hance a ona ke mně:

"Já taky ne, ale třeba to tak bude."

A v tu chvíli mi to všechno dojde. Hanča neví. Ale Daniel neví, že neví...

Bohužel však ví - i to dítě - že dovolená netrvá věčně. Že přijde den, kdy mu dáme pusu na čelíčko a slíbíme, že se uvidíme zase brzy. V očích se zaleskne stříbřitá slza a my odjíždíme v dál. Do hor. Do Jeseníků. )

Daneček zběsile mává.

"Zase přijedeme, zlatíčko," říkám v duchu. "Vždyť i tady je toho tolik k poznání!"

Cestopis – část 2: Kožušany - Tážaly

Jak název obce napovídá, Kožušany-Tážaly byly kdysi dvěmi samostatnými obcemi. První písemná zmínka o obci Tážaly pochází už z roku 1078, kdy kníže Ota Olomoucký daroval obec benediktinskému klášteru na Klášterním Hradisku.

My jsme měly tu možnost navštívit Tážaly až skoro o tisíc let později. Otu Olomouckého jsme již nepotkaly, zato spoustu dalších zajímavých lidí ano.

Kožušany – Tážaly se pyšní zajímavou historií, ale také několika památnými místy. Kupříkladu tážalskou zděnou kapličkou se sousoším, na němž jsou vepsána jména místních padlých vojínů z 1. světové války. V Tážalech najdeme také sochu sv. Norberta, jež byla k obci převezena v 18. Století, a to z Klášterního Hradiska. Jako malá holka jsem měla ze sochy, už ani nevím proč – snad pro její noblesní osamocené umístění v polích, obrovský respekt. A sama bych se k ní, zvláště večer, jen tak nevydala. Pokud byste vy přeci jen chtěli vidět tuto obecní památku, musíte se vydat zapadlou zadní cestou směrem na Dubany. Na kožušanské návsi se nachází osmiboká kaple sv. Anny. Kousek nad ní stojí základní škola, dodnes sloužící zdejším žákům, na níž je k vidění památník obětem II. světové války.

Upřímně řečeno, s Hančou jsme se tentokrát na památky – s prominutím – vykašlaly. Kožušany – Tážaly jsme poznávaly z poněkud jiné, přesto kulturní, stránky.

Nemálo času jsme strávily povídáním si s tetou Majkou a babičkou Vlastou – to proto, abychom se dozvěděly zajímavé drby. Protože jak už to ve vesnicích bývá, ke každému slyšícímu se drby dostanou a každý (krom němého) je rychlostí blesku přenese dál. Účel splněn, drby jsme vyzvěděly, a to i osobách, jejichž jména slyšely jsme prvně. :o)

Dále jsme se vrhly na poznávání sportovní stránky obce, jak by ne. Vždyť známý obránce italského klubu Lazio Řím právě v Kožušanech nejen žil, ale také s fotbalem začínal. A tak jsme se vydaly do sportovního areálu s tělocvičnou, kde jsme si společně se sestřenicí Terezkou zaběhaly a zahrály si fotbal. Uznávám, že naše penalty by v případě diváků moc úspěchů neschytaly.

Za mírného sluníčka vydaly jsme se po veledůležitých místech obce, navštívily jsme prodejny potravin (dokonce všechny tři, které obec skýtá), poštovní úřad, vlakovou zastávku na trati Olomouc – Prostějov, autobusovou zastávku… a tak jsme poznaly celou infrastrukturu Kožušan – Tážal.

Když už jste návštěvníkem zmiňované vísky, není možné vynechat návštěvu Bistrobaru Marka Rozehnala. V domácí atmosféře tak můžete spatřit zarámované hadí kůže (Marek kdysi hady choval), ale samozřejmě také dresy Davida Rozehnala s podpisy hráčů české fotbalové reprezentace.

Když vylezl Oskar (pro neznalé lidové mluvy: když vysvitlo slunce), vypravily jsme se polní cestou ke splavu řeky Moravy, to abychom potěšily naše uši nepřeslechnutelným hučením vody a šuměním listoví. Ve splavu jsme se pobrodily, jako zamlada, a zavzpomínaly jsme tak na lov pstruhů holýma rukama (no dobrá, přeháním, to jsem si spletla s Otou Pavlem).

A tak skončily naše toulky hanáckým územím a odebraly jsme se až do podhůří Jeseníků. Ale o tom zase příště.

Cestopis – část 1: Chvojnov

V letních dnech přišel čas uzavřít kauzu práce a vydat se vstříc dobrodružství. I když nám bylo dopřáno dostatečně kreativní zaměstnání, shodly jsme se, že adrenalinu není nikdy dost a každá nová adrenalinová injekce vstříknutá do žil rozproudí srdce i mysl. A jak zařídit co nejvíce dobrodružnou dovolenou? Vydat se po české vlasti. Protože český humor ocení v zahraničí málokdo. :o)

První plánovanou zastávkou byla malebná obec Chvojnov. Již cesta z Prahy nám způsobila adrenalinovou injekci (nebo spíš žaludeční vředy?). Na autobus jsme vyrazily ihned po školení, na kterém nás v práci týrali až do půl šesté (Leni, ty tyranko, ber nás s nadsázkou :o).

Ověšeny taškami, batohem, spacáky, kabelkami a notebookem vydaly jsme se na metro směr Roztyly. Najít nástupiště číslo 3 bylo až překvapivě jednoduché, a tak jsme mohly předvídat, že cestovní strasti nás teprve čekají. Jak Hanka hned po výjezdu komentovala: „Gábi, já jsem zvědavá, co se stane, když jedu s tebou.“ Krom toho, že autobus na zastávku přijel s desetiminutovým zpožděním, že jsme zmokly a cestu nám propršelo a že jsme málem vystoupily na špatné zastávce nebo nevystoupily vůbec, se vlastně nic nestalo.

Fanda, náš hostitel, řidič a průvodce v jedné osobě, nás společně s kolegou Pedrem - s kapkou zpoždění - vyzvedl na pelhřimovské zastávce (pro Pelhřimáky: na autobusovém nádraží) a s průvodcovskými komentáři odvezl nás až k bývalé chvojnovské škole – našemu hotelu.

Však ještě než se zdržíme u ubytovacího zařízení a našich hostitelů, měly bychom představit alespoň stručně vísku, ve které pokračovalo v následujících dvou dnech společné dobrodružství.

Jistě nám dáte za pravdu, že není mnoho lidí, kteří by věděli, kde Chvojnov hledat. My však již víme. Chvojnov leží 6 kilometrů severovýchodně od Pelhřimova a pyšní se dvěma zajímavými památkami. Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie s gotickými prvky pochází již z roku 1296 a my jsme měli to štěstí, že výhled z okna příslušel právě kostelní věži. Na okraji vsi můžeme zase najít barokní výklenkovou kapličku.

Chvojnov má přibližně 50 obyvatel, jejichž většinu jsme poznaly na chvojnovské návsi. A právě tam trávili jsme nejen pouťové večery. A chvojnovské noci byly ty, na které by nejeden s potěšením vzpomínal. I když nás totiž Chvojnov uvítal zamračenou oblohou a občasným deštěm, tamní usedlíci to vykompenzovali otevřenou náručí a velkolepou pohostinností.

Nejen, že jsme byli ubytováni v pětihvězdičkové rezidenci, navíc se nám dostávalo jídla a pití jak bylo libo. V případě nouze (neustálého deště) našla se i vycházková obuv pro hosty. A tak jsme dokonce protančili chvojnovské střevíce.

Deštivé časy jsme trávili rozvíjením naší – jak jsme zjistili nepříliš rozvinuté – inteligence. Logických a strategických her bylo dosti.

Jen co se trochu vyčasilo, průvodce Fanda nás provedl po malebném okolí. Ve vsi Rybníček, jež leží nedaleko, měli jsme možnost spatřit nádherné lesy a zase na chvíli si připadat jako „v mechu a kapradí“.

Nezbývá než se rozloučit jak s vesnicí Chvojnov, tak s celou Vysočinou. Dále nezbývá než poděkovat všem obyvatelům, že ns nechali poznávat, ale také bez újmy odejít. Stejně nemalé poděkování zaslouží náš věrný průvodce, jenž nás odměnil výkonem hodným obdivu. Nejen, že naši návštěvu překonal ve zdraví, ale také se vždy snažil splnit všechna naše přání. Věříme, že co jsme ve Chvojnově nepoznali tentokrát, uvidíme snad někdy příště.