Po pár dnech, strávených u rodičů, kde se slovu sport rovná celodenní válení se u krbu (tedy né, že by rodičové byli lenoši, to jen já tady maminčiným obskakováním zlenivím až běda), mě popadlo být tvůrčí. Tvůrčí o něco víc, než jen zasednout k počítači a napsat povídku, vždyť od počítače jsem se po celé vánoční svátky nehla. Budu malovat, popadla mě spásná myšlenka. Myšlenka na malbu mě nepopadá příliš často, ale když už přijde, je to velmi vážné.
Můj malířský rituál vypadá asi takto: do přehrávače zasunu melancholické CD, nejlépe nějakého písničkáře s inspirujícími texty. Obléknu se do pracovního oděvu, triko s nápisem I LOVE PARIS, které dřív bývalo bílé, dnes ho však zdobí různé temperové, olejové a akrylové barevné skvrny; dálé staré ošoupané džíny, co tam, kde bývala dřív riflovina, dnes jsou díry, však je to prý moderní. A čepici, to aby mi vlasy nepadaly do obličeje. Pak nachystám stojan, záleží, na co maluju. Když na dřevo, jednoduše ho pokládám na zem nebo opírám o zeď, když na papír či plátno, opět pokládám na zem, na připravenou podložku, nebo vystavuji na stojan. Zkontroluji stav tužek a úhlů, většinou některé z nich ořezávám. Pro jistotu připravuji i pastelky a voskovky a křídy, také musím mít po ruce šikovnou gumu. A pak hra s barvami, jež zabírá často delší dobu než tu, kdy vzniká samotné dílo. Z různých krabiček tahám akrylové, olejové, temperové barvy a různé běloby. Rovnám si je nejen dle typů, ale také dle odstínů, řadím je od nejsvětlejších po nejtmavší. Běloby, které používám především, řadím zvlášť. To všechno stavím na velkou dřevěnou podložku k tomu určenou. Přidávám plastovou i dřevěnou paletu, na kterých míchám barvy, dále řadím dle velikosti, tloušťky a typů "ochlupení" štětce, to abych je měla pěkně po ruce. A nakonec kalíšky. Plastové a skleněné nádoby různých velikostí naplňuji různým objemem vody (někdy jiné tekutiny), načež je rozestavuji po pokoji.
(Většinou, než tuhle přípravu dokončím, chuť na malování mě přejde a já jdu spát.)
Natěšená na podobnou akci i v domě rodičů, převlékla jsem se do starých oděvů, co jsou v mém pokoji k dispozici a zaútočila na maminku otázkou: "Mami, co všechno máte za malířské potřeby?" Odpověď mě poněkud překvapila, ale především mi způsobila obrovský malířský handicap: "Pastelky."
Pastelky? A co tužky, barvy, tempery, úhly? Ne? Jen pastelky? Ty příšerné pastelky, co s nimi můj čtyřletý bratr maluje pokácené stromy (každá jeho čmáranice vypadá totiž jako pokácený strom)? Hmmm, tak to bude veledílo!
Žádná předehra se tentokrát nekonala. Do rukou se mi dostalo pár barevných pastelek a jedna příšerná tužka s jakýmsi dřevěným medvídkem na jejim konci. Bylo mi přiděleno pár čtvrtek a několik barevných papírů.
Jako stůl mi posloužila postel, jako podložka prostěradlo. Místo gumy jsem použila drátěnku na nádobí (sice papír trochu prodře, ale je docela fajn).
Zatímco jsem příšernými pastelkami kreslila příšerný tulipán, docházelo mi, jak snadno se necháme rozmazlit. Jak je pro nás samozřejmé, že máme k dispozici vše, na co si vzpomeneme. Ani jsem nemusela myslet až na děti v Africe, které kdo ví co by daly za pastelky, stačilo vrátit se o pár let zpět. Bylo tak jednoduché nakoupit v jednom obchodě plátno, olejové barvy a dokonalé štětce za částku přijatelnou našim výplatám?
Nejspíš ne. A možná žít o něco dříve, měla bych již plný byt obrázků, protože příprava všech možných vymožeností by mi nezabrala celý večer. Prostě bych jen vysypala z krabičky pastelky a malovala. Tak, jako včera. Ačkoliv mé výsledné dílo zdaleka neodpovídá tomu, co jsem měla v plánu, naprosto splnilo svůj účel. Zabavilo mě na dostatečně dlouhou dobu a donutilo mě uvědomit si, na co za jiných okolností bych ani nepomyslela. Že samotné pastelky (a dokonce i ty levnější) mají své velké kouzlo, že jedna obyčejná tužka dává nám obrovský prostor...
Okouzlená velkolepým objevem, po celou dobu tvoření jsem si neuvědomila, že si sedím na noze. A tak, až jsem dokončila svůj obrázek a rozhodla se smýt z rukou čáry od pastelek, ucítila jsem v noze nepříjemnou neutuchající křeč. To musím rozchodit, řekla jsem si a pokusila se vstát, však noha mi selhala, kotník se zvrtnul a výron byl na světě.
Kdykoliv teď cítím bolest v kotníku, vzpomenu si na pastelky. To malé barevné cosi, čím jsem málem opovrhovala. :o)
Můj malířský rituál vypadá asi takto: do přehrávače zasunu melancholické CD, nejlépe nějakého písničkáře s inspirujícími texty. Obléknu se do pracovního oděvu, triko s nápisem I LOVE PARIS, které dřív bývalo bílé, dnes ho však zdobí různé temperové, olejové a akrylové barevné skvrny; dálé staré ošoupané džíny, co tam, kde bývala dřív riflovina, dnes jsou díry, však je to prý moderní. A čepici, to aby mi vlasy nepadaly do obličeje. Pak nachystám stojan, záleží, na co maluju. Když na dřevo, jednoduše ho pokládám na zem nebo opírám o zeď, když na papír či plátno, opět pokládám na zem, na připravenou podložku, nebo vystavuji na stojan. Zkontroluji stav tužek a úhlů, většinou některé z nich ořezávám. Pro jistotu připravuji i pastelky a voskovky a křídy, také musím mít po ruce šikovnou gumu. A pak hra s barvami, jež zabírá často delší dobu než tu, kdy vzniká samotné dílo. Z různých krabiček tahám akrylové, olejové, temperové barvy a různé běloby. Rovnám si je nejen dle typů, ale také dle odstínů, řadím je od nejsvětlejších po nejtmavší. Běloby, které používám především, řadím zvlášť. To všechno stavím na velkou dřevěnou podložku k tomu určenou. Přidávám plastovou i dřevěnou paletu, na kterých míchám barvy, dále řadím dle velikosti, tloušťky a typů "ochlupení" štětce, to abych je měla pěkně po ruce. A nakonec kalíšky. Plastové a skleněné nádoby různých velikostí naplňuji různým objemem vody (někdy jiné tekutiny), načež je rozestavuji po pokoji.
(Většinou, než tuhle přípravu dokončím, chuť na malování mě přejde a já jdu spát.)
Natěšená na podobnou akci i v domě rodičů, převlékla jsem se do starých oděvů, co jsou v mém pokoji k dispozici a zaútočila na maminku otázkou: "Mami, co všechno máte za malířské potřeby?" Odpověď mě poněkud překvapila, ale především mi způsobila obrovský malířský handicap: "Pastelky."
Pastelky? A co tužky, barvy, tempery, úhly? Ne? Jen pastelky? Ty příšerné pastelky, co s nimi můj čtyřletý bratr maluje pokácené stromy (každá jeho čmáranice vypadá totiž jako pokácený strom)? Hmmm, tak to bude veledílo!
Žádná předehra se tentokrát nekonala. Do rukou se mi dostalo pár barevných pastelek a jedna příšerná tužka s jakýmsi dřevěným medvídkem na jejim konci. Bylo mi přiděleno pár čtvrtek a několik barevných papírů.
Jako stůl mi posloužila postel, jako podložka prostěradlo. Místo gumy jsem použila drátěnku na nádobí (sice papír trochu prodře, ale je docela fajn).
Zatímco jsem příšernými pastelkami kreslila příšerný tulipán, docházelo mi, jak snadno se necháme rozmazlit. Jak je pro nás samozřejmé, že máme k dispozici vše, na co si vzpomeneme. Ani jsem nemusela myslet až na děti v Africe, které kdo ví co by daly za pastelky, stačilo vrátit se o pár let zpět. Bylo tak jednoduché nakoupit v jednom obchodě plátno, olejové barvy a dokonalé štětce za částku přijatelnou našim výplatám?
Nejspíš ne. A možná žít o něco dříve, měla bych již plný byt obrázků, protože příprava všech možných vymožeností by mi nezabrala celý večer. Prostě bych jen vysypala z krabičky pastelky a malovala. Tak, jako včera. Ačkoliv mé výsledné dílo zdaleka neodpovídá tomu, co jsem měla v plánu, naprosto splnilo svůj účel. Zabavilo mě na dostatečně dlouhou dobu a donutilo mě uvědomit si, na co za jiných okolností bych ani nepomyslela. Že samotné pastelky (a dokonce i ty levnější) mají své velké kouzlo, že jedna obyčejná tužka dává nám obrovský prostor...
Okouzlená velkolepým objevem, po celou dobu tvoření jsem si neuvědomila, že si sedím na noze. A tak, až jsem dokončila svůj obrázek a rozhodla se smýt z rukou čáry od pastelek, ucítila jsem v noze nepříjemnou neutuchající křeč. To musím rozchodit, řekla jsem si a pokusila se vstát, však noha mi selhala, kotník se zvrtnul a výron byl na světě.
Kdykoliv teď cítím bolest v kotníku, vzpomenu si na pastelky. To malé barevné cosi, čím jsem málem opovrhovala. :o)
Příspěvky
1 komentář:
Praktická lekce skromnosti, jeden z nejlepších způsobů, jakým ukončit starý a začít nový rok. To bylo od maminky velmi chytré. :)
Okomentovat