Pojďte pane, budeme si hrát

Často slýchávám: "Kéž bych byl zase dítětem, kéž bych se vrátil do dětství, to bylo bez starostí" nebo "Ach, ta příšerná mládež, žádné problémy to neřeší a přitom nadělá takový bordel!"

Nedávno jsem v tramvaji byla svědkem výstupu. Starší paní nastoupila a protože dva mladé kluky automaticky nenapadlo uvolnit jí místo, začala křičet: "No to je ta dnešní mládež! Podívejte se všichni, jak si tady ti dva holomci sedí, ani je nenapadne vstát, přitom kdyby věděli, jsem nemocná, stará, mám tolik problémů!"
Ti dva holomci samozřejmě hned uvolnili bez řečí místa, paní se posadila a mohlo se jet dál.

A já měla chuť k těm dvěma holomkům - červeným až za ušima - přijít a nějak je potěšit. Protože milá paní, problémy nemívají jen dospělí.

Mám pocit, že obdržením občanského průkazu všichni zapomněli, jak žili doposud.

Na ulici nebo v obchodě - neustále jsem svědkem stejného scénáře. Dítě pláče, křičí, matka křičí taky: "Neřvi nebo dostaneš, na tvoje problémy teď nemáme čas, řešíme snad něco důležitějšího, ne?"

Jako nestranný svědek jsem zcela neobjektivní, nevím, proč pláče dítě a nevím, co důležitého řeší jeho rodiče, ale vím, že když už je důvod k pláči, není to jen tak.

Mé dětské problémy rozhodně nebyly malicherné. Když jsem zapomněla ve škole aktovku, tolik jsem se bála, že už ji nenajdu, tak moc, že jsem seděla na zápraží našeho domu a plakala. Když jsem musela učitelce říct, že jsem zapomněla na domácí úkol, tak se mi svíralo břicho, že s dnešní nervozitou před tréninkem se to nedá srovnat. Rozbila jsem hračku, omylem. A tolik mě to mrzelo, že se mi o tom dva dny zdálo. Popsala jsem nábytek, jen jsem měla v tu chvíli chuť kreslit, opravdu jsem si myslela, že to půjde smýt. Nešlo to... a než se to provalilo, žila jsem ve stresu.

Stres, slovo, které používáme až jako dospělí, protože v mládí nevíme, že ti motýlci, které nás nepříjemně lechtají v břichu, jsou stresem.

Problémy, které řešíme jako dospělí, jsou možná závažnější, ale copak je můžeme srovnávat s problémy v dětsví? Kdo si jako malý kluk nebo malá holka dokázal představit, co to jsou za starosti chodit po úřadech? Kdo v tomhle věku přesně věděl, co znamená do noci pracovat na projektu a stres z možného vyhazovu? Jak by mohly malé děti věřit, že to, co řeší dospělí, je mnohem důležitější, když ony jen stěží mohou znát míru srovnání.

Kdyby existovala ta možnost - vrátit se do dětství, nepomůžeme si. To, že budeme opět dětmi, neznamená, že nebudeme mít starosti, jen budeme mít starosti jiné, v tu dobu ale pro nás závažné.

A když už jsem u toho vracení se do dětství, dovolte mi, dospělí, mírné pokárání.
Stěžujete si na starosti, rádi byste, aby vám bylo hezky jako kdysi. Abyste věřili, že lentilky jsou důležitější než peníze, abyste si mysleli, že pohádky existují. Chtěli byste mít znovu fantasii dítěte a nechat si zdát o létajícím koberci, hrát si na princeznu, nechat si předčítat říkanky.

A kdo nám to zakazuje?

Lentilky se s penězi srovnat vůbec nedají. Jsou mnohem hezčí a důležitější, mají přeci tolik úžasných barev, dá se s nimi hrát bezpočet her a hlavně - dobře chutnají. Snězte desetikorunu a dejte mi vědět, jestli je lepší.

Pohádky existují, protože si je tvoříme sami. V pohádkách není jen dobro, ale přihodí se v nich i spousta potíží, tak, jako v životě. A nakonec jsou vždy překonány. Možná ne se stoprocentním úspěchem, ale třeba s láskou. No a nebo naopak, ne vždy dostane i hlavní pohádkový hrdina všechno, co chce. Ne náhodou je jedním ze znaků pohádek skromnost.

Zbytečně závidíme druhým (tedy dětem, v tomto případě) to, co sami můžeme stejně tak mít. Vytáhněte si vodovky a papír, lehněte na koberec a nakreslete si sněhuláka. Rozsviťte si v okně vánoční svíčky a vyhlížejte Ježíška. Kupte si knížku říkanek a nechte si ji od partnera předčítat. A vězte, že i vaše dítě ve vás spatří něco, co jste sami před sebou tak dlouho skrývali... A ani nevíte proč.

No a jestli vás neuspokojí vodovky ani žárovky, pak si najděte jinou hračku. Vždyť jako dospělí máme, co se hraček týče, dokonce ještě mnohem větší výběr, než naši malí kamarádi.