U studánky

V obývacím pokoji bylo útulno. Do naprostého ticha občas zazvonily pletací jehlice. Babička si v duchu počítala hladce obratce a po každé další desítce - to aby se zase nespletla - koukla zpod brýlí na Sabinku.

Sabinka se ani nehnula. Seděla jako přišitá. Babičku napadlo: "Jestli já jsem tu naši holku nepřipletla k tomu svetru!" A v duchu se zasmála. Vzpomínala, jaké byla zlobivé dítko. Vůbec ne jako Sabinka. Babička, když byla malá, byla jako včelička. Pořád poletovala z místa na místo a neustále hledala nějakou "květinku k opylování". Vyžadovala pozornost. A když se jí pozornosti nedostávalo, zlobila. A trucovala.

To Sabinka, tu mohla babička posadit na jedno místo k jediné hračce a odejít. I kdyby se vrátila až za půl dne, Sabinka by určitě seděla na tom samém místě. Vždycky si nějak poradila sama.

Jednou babička potřebovala roztřídit okurky do sklenic, a tak posadila Sabinku ke krabici s dřevěnými kostkami. Bylo jich tam jenom pár. Babička si myslela, že Sabinka bude za chvíli trucovat, že bude křičet i po jiných hračkách, ale ona ne. Postavila z kostek komín a pak - kostku po kostce - otáčela a pozorovala, jak se dřevěný komín barevně mění. Kostky měly totiž různobarevné strany. A pak, když už vystřídala všechny barevné varianty, komín přetvořila v housenku. Ale pomalu, kostku po kostce. Žádné vzteklé bourání komínu. To babička, ta když byla malá, ta by hned komín sbourala. Jednou ranou!

"Pětadvacet," dopočítala v duchu babička a pohlédla na Sabinku, která se zavrtěla. Ležela na bříšku a v rukou opřených o lokty si podpírala copatou hlavu. Prohlížela si pohádkovou knížku plnou překrásných obrázků.

"Co se vrtíš?" zeptala se babička. "Už je ti ta zem tvrdá, viď? Pojď si lehnout na pohovku," pravila vlídným hlasem a přitom nepřestávala plést.

"Né, mně se tady leží dobře!" řekla Sabinka. A zase se zavrtěla.

"Babičko, myslíš, že každý máme na světě nějakou spřízněnou duši?"

"Spřízněnou duši?" parafrázovala babička.

"Myslím tak jako tady princezna s princem," vysvětlila Sabinka a kývla na knížku.

Babička z dálky zahlédla temně modrý obrázek a protože jí byla knížka po paměti známá, ihned si výjev obrázku představila - princeznu, která se ve stříbřité tmě u studánky tulila k princi.

"A nebo jako ty s dědečkem!" dodala Sabinka rychle. A stejně tak rychle chtěla znát odpověď.

"To víš, že má každý svou spřízněnou duši. Každému princi běhá někde po světě princezna a každé princezně běhá po světě princ," vysvětlila babička bez rozmyslu.

"A každé babičce běhá po světě dědeček a každému dědečkovi zase babička," doplnila Sabinka.

"Přesně tak," přikyvovala babička a chrochtavě se zasmála.

"Ale babi, co když někdy nenajde princezna toho správného prince? Co když najde prince, který nebude tou spřízněnou duší?" Sabinka rozhořčeně nakrčila obočí.

"No jo, holka zlatá, to se taky stává. Ne vždycky se ty dvě spřízněné duše můžou najít."

"No jo babičko, ale teď si představ, že nějaká princezna najde nesprávného prince. A ta princezna, pro kterou by ten princ správný byl, už ho najít nemůže, protože ho má ta princezna nesprávná."

Babička se zakabonila.

Sabinka pokračovala: "To nám to pak babi nevychází. Protože když se to tak stane u víc spřízněných duší, tak se nám to celý domotá. A pak skoro žádná princezna nemůže najít toho svého prince!"

Babička odložila pletací jehlice s nedokončeným svetrem na vedlejší křeslo. Sesunula se na zem, vedle Sabinky, dala jí pusu na čelo a pravila: "No. A proto máme takovou rozvodovost."

Obě pohlédly na obrázek. Kde se ve stříbřité tmě u studánky tulila princezna k princi.