... aneb začalo to nevinně a skončilo ve víně
V roce 1909 se vzbouřili newyorské švadleny a jaly se stávkovat. Nejspíš je ani ve snu nenapadlo, že díky tomuto se bude po další desetiletí slavit tzv. Mezinárodní den žen, den bojující za rovnoprávnost, spravedlnost a mír. O pár let později bylo ustáleno datum, které Den žen zastupuje. 8. března.
Shodou náhod slaví v tentýž den v České republice svátek osoba mně velmi blízká. Osoba mírně feministického, leč velmi rovnoprávného smýšlení. Já.
No a co bych to byla za ženu bojující za rovnoprávnost, kdybych Mezinárodní den žen patřičně neoslavila. Nápadníci s rudými karafiáty zdobenými asparágem mi před dveřmi frontu nestojí, a tak je třeba si poradit sama.
S kolegyní Kristýnou jsme se vydaly na večeři, potažmo do divadla. Kultura, dobré jídlo a víno. Co víc si člověk může k oslavě přát?
Restaurace 22 na Jindřišské ulici mi nabídla výborného pstruha na másle s kořeněnými brambory, divadelní představení "Žena v černém" zcela předčilo mé očekávání a s čistým vědomím i svědomím se nebojím říct, že šlo o zatím nejlepší divadlo, které jsem v letošním roce viděla. K oslavě tak chybělo už jen víno.
A toho mají v A studiu Rubín, kde se divadelní představení odehrávalo, dost. Až moc.
Nehodlám svého nenáročného čtenáře bavit (nebo nudit) "opileckými historkami". Ostatně, jak bych mohla, když si je nepamatuji a až fotografie mi připomněly, že jsem usedla ke klavíru (to by mě zajímalo, co jsem publiku hrála, když můj repertoár spočívá pouze v Holce modrooké) nebo si povídala s přísedícími.
Však cestu domů si již vybavuji naprosto (znáte mé extrémistické sklony, slovo naprosto prosím zlehčeme) přesně. Tedy až od jisté doby. Od doby, kdy jsem prozřela v Čakovicích. Jak jsem se ocitla 15 kilometrů od mého bydliště, když jsem z Rubínu vyrazila rovnou domů? Kdo ví... A tak jsem nastoupila do prvního autobusu, který jel kolem. Jaký nabere autobus směr, o tom mi v tu chvíli nepřipadalo důležité přemýšlet.
V autobusu jsme jeli čtyři. Dva opilí chlápci, já (také opilá, leč poněkud méně okatěji) a řidič. A tihle dva opilci se rozhodli dát mi v Mezinárodním dni žen jasně najevo, že rovnoprávnost / nerovnoprávnost, jsou silnější. Na jedné ze zastávek mě popadli a vytáhli z autobusu. Jen mlhavě si pamatuji, co říkali nebo jak vypadali, a tak nemám absolutní ponětí, co dotyční měli v úmyslu. Unést mě? Zabít mě? Nebo si se mnou jen popovídat?
Bohužel nebo naštěstí, odpovědi na tuto otázku se mi jen tak nedostane. Než řidič zavolal pomoc, stihli mě pouze pozvracet. Ano, tolik poetický závěr má můj příběh.
Pozvracená a se ztemnělou myslí, rozhodla jsem se stát zodpovědným člověkem a vychovat v sobě, když už nic jiného, pud sebezáchovy. První krok? Veřejně to prohlašuji.
A až se zase vrátím domů v sedm ráno, nastavím tvář vstříc pár fackám.
V roce 1909 se vzbouřili newyorské švadleny a jaly se stávkovat. Nejspíš je ani ve snu nenapadlo, že díky tomuto se bude po další desetiletí slavit tzv. Mezinárodní den žen, den bojující za rovnoprávnost, spravedlnost a mír. O pár let později bylo ustáleno datum, které Den žen zastupuje. 8. března.
Shodou náhod slaví v tentýž den v České republice svátek osoba mně velmi blízká. Osoba mírně feministického, leč velmi rovnoprávného smýšlení. Já.
No a co bych to byla za ženu bojující za rovnoprávnost, kdybych Mezinárodní den žen patřičně neoslavila. Nápadníci s rudými karafiáty zdobenými asparágem mi před dveřmi frontu nestojí, a tak je třeba si poradit sama.
S kolegyní Kristýnou jsme se vydaly na večeři, potažmo do divadla. Kultura, dobré jídlo a víno. Co víc si člověk může k oslavě přát?
Restaurace 22 na Jindřišské ulici mi nabídla výborného pstruha na másle s kořeněnými brambory, divadelní představení "Žena v černém" zcela předčilo mé očekávání a s čistým vědomím i svědomím se nebojím říct, že šlo o zatím nejlepší divadlo, které jsem v letošním roce viděla. K oslavě tak chybělo už jen víno.
A toho mají v A studiu Rubín, kde se divadelní představení odehrávalo, dost. Až moc.
Nehodlám svého nenáročného čtenáře bavit (nebo nudit) "opileckými historkami". Ostatně, jak bych mohla, když si je nepamatuji a až fotografie mi připomněly, že jsem usedla ke klavíru (to by mě zajímalo, co jsem publiku hrála, když můj repertoár spočívá pouze v Holce modrooké) nebo si povídala s přísedícími.
Však cestu domů si již vybavuji naprosto (znáte mé extrémistické sklony, slovo naprosto prosím zlehčeme) přesně. Tedy až od jisté doby. Od doby, kdy jsem prozřela v Čakovicích. Jak jsem se ocitla 15 kilometrů od mého bydliště, když jsem z Rubínu vyrazila rovnou domů? Kdo ví... A tak jsem nastoupila do prvního autobusu, který jel kolem. Jaký nabere autobus směr, o tom mi v tu chvíli nepřipadalo důležité přemýšlet.
V autobusu jsme jeli čtyři. Dva opilí chlápci, já (také opilá, leč poněkud méně okatěji) a řidič. A tihle dva opilci se rozhodli dát mi v Mezinárodním dni žen jasně najevo, že rovnoprávnost / nerovnoprávnost, jsou silnější. Na jedné ze zastávek mě popadli a vytáhli z autobusu. Jen mlhavě si pamatuji, co říkali nebo jak vypadali, a tak nemám absolutní ponětí, co dotyční měli v úmyslu. Unést mě? Zabít mě? Nebo si se mnou jen popovídat?
Bohužel nebo naštěstí, odpovědi na tuto otázku se mi jen tak nedostane. Než řidič zavolal pomoc, stihli mě pouze pozvracet. Ano, tolik poetický závěr má můj příběh.
Pozvracená a se ztemnělou myslí, rozhodla jsem se stát zodpovědným člověkem a vychovat v sobě, když už nic jiného, pud sebezáchovy. První krok? Veřejně to prohlašuji.
A až se zase vrátím domů v sedm ráno, nastavím tvář vstříc pár fackám.
Příspěvky
3 komentáře:
Ono to s tou cestou domů bylo nejprve takto: nechtěla jsem, aby Gabra jela sama přes celou Prahu, tak jsem zvolila cestu ke mně domů, což byly 3 zastávky tram. Dojely jsme do půlky a Gabra pak otočila, že prostě musí k sobě domů. Jak se bude její cesta vyvíjet jsem fakt netušila. Ostatně ráno s kocovinou si přečíst její hororové smsky (3:40, 4:13, 4:39) bylo moc silný kafe.
Dalších z řady všedních a ničím výjimečných dní ...
Co bude příští rok? :-)
Další opilecké historky!! Žadonila posilněná chardonay
Okomentovat