Kamarádka z tramvaje

Jen co jsem poslala chřipku do patřičných mezí, našla si ke mne cestu viróza. Ne, že bych nevítala hosty s otevřenými dveřmi, ale milá virózo, přišla jsi v ten nejnevhodnější čas. Nafouklé uzliny, bolavý krk a malátné tělo - copak takhle se má trávit dovolená, která mi měla v pátek začít? Zrušila jsem všechny naplánované aktivity - Febiofest, výstavy, divadlo, dovolenou na Moravě... a smířila se s tím, že dovolenou strávím v posteli. Když už nic jiného, konečně zhlédnu filmy, co se mi nahromadily ve videotéce.

Rozzlobená na celý svět, jela jsem od doktorky domů tramvají. Na Arbesově náměstí přistoupila milá paní s malou holčičkou. Oslovovala jí Lucinko.

Lucinka si sedla na sedačku přede mne a společně s maminkou se podivovala vánici za okny. Ve chvíli, kdy jsem si říkala, jak se můj tělesný stav k počasí náramně hodí, otočila se Lucinka na mě.

"To koukáš na tu vánici, viď?"
"No, a to už by mělo být jaro," odpověděla jsem.
Lucinka byla velmi potěšená mou reakcí a šibalsky se usmála na maminku.
"Tohle je moje nová kamarádka z tramvaje," řekla směrem k mamince.
Ta s úsměvem reagovala: "No nepovídej!"

"Hele, tohle je náš pejsek," představovala mi Lucinka malé chlupaté cosi v tašce. "Nechceš si ho pohladit?" ptala se.
"Raději ne, jsem nemocná, ještě bych ho nakazila," snažila jsem se malou Lucinku odbýt, přece jen můj nakřáplý hlas neměl náladu povídat si ani s Lucinkou, ani s nikým jiným.
"Nemocná? Máš chřipku?" podivovala se Lucinka.
"No, tak něco. Ale to vyležím v posteli," zareagovala jsem na její vyděšený obličej.
"Tak jo. Musíš si lehnout a manžel ti doma musí dělat čaj. A s medem, to je nejlepčí, víš?"
Jen jsem přikývla.

"Máš doma malou holčičku?" ptala se Lucinka. Maminka ji plácla přes čepici se slovy "neotravuj!"
"To je v pořádku," řekla jsem. "Nemám doma holčičku a ani chlapečka," přiznala jsem Lucince.
"Ježiš!" Lucinka ponořila svou tvář do dlaní. "A máš aspoň pejska?"
Zakroutila jsem hlavou.
"A kočičku?"
Znovu jsem zakroutila hlavou a vzpomněla si na praštěného černého kocourka. Budiž mu země lehká.
"A s kým teda bydlíš?" zepatala se Lucinka rozpačitě.
"Sama." (Možná jsem měla zalhat, vymyslet si aspoň toho kocourka).
Lucinčiny oči se zaleskly: "A kdo ti bude dělat ten čaj?"
Usmála jsem se. "Já to zvládnu, neboj," ujistila jsem ji a najednou jsem pocítila k Lucince podivné pouto.
"Mám nápad!" pozdvihla svůj malý ukazováček a pokračovala: "Když ti bude opravdu smutno, můžeš přijít za náma!" prohlásila vátězoslavně a kývla na maminku: "Že jo?"
"Jasně že jo!" souhlasila maminka.

Lucinka mi vyprávěla o své rodině. O svém bratranci, malém miminku, které prdí do plínky. O pejskovi svého strejdy, který umí běhat za kuličkou. O svém pokojíčku, ve kterém má plno hraček, ale také servis na čaj, do kterého mi udělá anglický čaj s medem, až přijdu. Lucinka má taky doma mnoho sukní. Prý si je můžu vyzkoušet.

A pak už musela vystoupit.

"Ahoj, kamarádko z tramvaje," řekla.
Pohladila jsem ji po tváři a zamávala. Lucince i její mamince.
A v tom se na mě Lucinka otočila ode dveří a zakřičela: "Gábi, neboj, toho chlapečka nebo holčičku jednou mít budeš. A pak už ti nebude nikdy smutno."
Trochu jsem se v té přeplněné tramvaji zastyděla.

Když si vařím čaj, mám pocit, že díky Lucince to jde tak nějak snáz...