Už od mala měli rodiče problém nahnat mě a sestru do postele. "Spát? To je nuda," říkávaly jsme. A říkáváme dodnes. A tak se někdy podařilo, že pro jiné děti zakázané filmy byly mým večerníčkem.
Jednoho večera dávali film, v němž měla hlavní hrdinka sytě červené lodičky. Nevím už, zda vykonávala nejstarší řemeslo nebo prostě měla jen červené lodičky, ale vzpomínám, že to všechny okolo pohoršovalo. A mně se to děsně líbilo.
Pak jsem byla o kousek starší. Cupitala jsem po olomouckém náměstí, zavěšená za maminčinu ruku a pozorovala dění kolem. Radnice - kašna - točená zmrzlina - galerie... A náhle můj zrak utkvěl na červených lodičkách. Vysoká paní s vyčesanými vlasy cupitala v červených lodičkách asi stejně dlouhými krůčky jako já, měla co dělat, aby jí vysoké podpatky neuvízly ve škvírách kočičích hlav. Měla dlouhé nohy a kočičí oči. A usmála se na mě. Všechny hlavy - dědků, babek, žen i mužů - se za ní otáčely. Pohoršeně. Obdivně. A tehdy jsem chtěla být tou paní. Mít červené lodičky a jít v nich vstříc osudu.
Rudé boty? Ty nosí jenom lehké děvy. Říkávalo se tenkrát. Nevěděla jsem, co je lehká děva, ale intuice mi napovídala, že to není nic "oblíbeného". A potom, když jsem oslavila osmnácté narozeniny a měla pocit té nejsvobodnější svobody a nejsamostatnější samostatnosti, viděla jsem film Lasse Hallströma - Čokoláda. Juliette Binoche hrála neoblíbenou hlavní hrdinku, která si žila svým životem, nehledě na okolí, a v červených lodičkách kráčela vstříc osudu. Po něčem podobném v osmnácti prahnete. Nic jsem nechtěla víc.
A víte co? Uplynulo skoro sedm let a já jsem si nikdy nekoupila červené lodičky.
Takže až se uzdravím... půjdu kráčet vstříc osudu.
Jednoho večera dávali film, v němž měla hlavní hrdinka sytě červené lodičky. Nevím už, zda vykonávala nejstarší řemeslo nebo prostě měla jen červené lodičky, ale vzpomínám, že to všechny okolo pohoršovalo. A mně se to děsně líbilo.
Pak jsem byla o kousek starší. Cupitala jsem po olomouckém náměstí, zavěšená za maminčinu ruku a pozorovala dění kolem. Radnice - kašna - točená zmrzlina - galerie... A náhle můj zrak utkvěl na červených lodičkách. Vysoká paní s vyčesanými vlasy cupitala v červených lodičkách asi stejně dlouhými krůčky jako já, měla co dělat, aby jí vysoké podpatky neuvízly ve škvírách kočičích hlav. Měla dlouhé nohy a kočičí oči. A usmála se na mě. Všechny hlavy - dědků, babek, žen i mužů - se za ní otáčely. Pohoršeně. Obdivně. A tehdy jsem chtěla být tou paní. Mít červené lodičky a jít v nich vstříc osudu.
Rudé boty? Ty nosí jenom lehké děvy. Říkávalo se tenkrát. Nevěděla jsem, co je lehká děva, ale intuice mi napovídala, že to není nic "oblíbeného". A potom, když jsem oslavila osmnácté narozeniny a měla pocit té nejsvobodnější svobody a nejsamostatnější samostatnosti, viděla jsem film Lasse Hallströma - Čokoláda. Juliette Binoche hrála neoblíbenou hlavní hrdinku, která si žila svým životem, nehledě na okolí, a v červených lodičkách kráčela vstříc osudu. Po něčem podobném v osmnácti prahnete. Nic jsem nechtěla víc.
A víte co? Uplynulo skoro sedm let a já jsem si nikdy nekoupila červené lodičky.
Takže až se uzdravím... půjdu kráčet vstříc osudu.
Příspěvky
4 komentáře:
Červené lodičky jsou rozhodně dobrá volba, takže se pak zastav, uděláme pár fotek :-)
Kup si je, třeba ty na obrázku jsou nádherné, hned bych je brala... Aleee
@ Aleee: Sháním takové už dlouho. Ale buď jsou od Blahnika a stojí 20000,- a nebo to prostě není ono... Ach ta moje vybíravost!
Joo, Blahnik dělá krásné botičky... A neboj, úplně tě chápu ;-)
Okomentovat