Proč ženy dávají jména předmětům?

(... aneb zamyšlení nahlas)

"Stejně asi nikdy nepochopím touhu žen dávat předmětům jména," reagoval kamarád na můj pokus pojmenovat hudební nástroj.

Ženy že dávají předmětům jména? Zamyslela jsem se. A pak jsem si vzpomněla na sestřinu kytaru (nebo kytaráka?) Edieho, na maminčino auto Berušku, na můj klavír - Tolouse... Dokonce jsem si pojmenovala knihovny. Jedné říkám Feng a druhé Šuej.

Nedávno mi přestal fungovat modem CDMA. A tak jsem, jako vždy, zavolala kluky z techsupportu. "Ajťák" přišel s novým modemem a jako by nic, chtěl po mne, abych mu ten starý prostě odevzdala.
"Počkej, a to si ho jako necháš? Na vždycky? A dáš mi ten nový? Na vždycky?" ptala jsem se vyděšeně. Však vyděšenost mého pohledu byla neznatelná oproti pohledu "ajťáka". Svým výrazem na mě křičel něco jako "COŽE?!"
"No, když si vezmeš můj starý modem a dáš mi nový, bude všechno jinak. Já už ho mám ráda. Má jméno," zasténala jsem.
"Ježiši!" vzdychl "ajťák". "Tak to jméno dáš tomuhle," pravil a jal se měnit starý modem za nový.

Neměla jsem sílu vysvětlovat, že přece nemůžu jen tak vyhodit kamaráda a nahradit ho novým se vším všudy. Se stejným vztahem, se stejným přístupem, natož se stejným jménem. Když "ajťák" odcházel s mým starým přítelem, musel mi alespoň slíbit, že až modem půjde k jinému majiteli, bude se jmenovat stejně.

A proč to všechno? Snad si k předmětům kolem sebe vytváříme vztah, snad je pro nás praktičtější nazývat věci "pravými jmény". Místo abych říkala: "tu knížku najdeš v bílé knihovně" můžu pravit: "tu knížku najdeš v Šuej". No dobrá, uznávám, o praktičnosti to příliš nevypovídá. Možná tedy naopak. Jsme rády nepraktické. Alespoň já rozhodně.

A možná, že se v nás mateřské pudy projevují už od malička. A tak si pojmenováváme panenky.

Dodnes si všechna jména pamatuji. Maruška měla černé copánky, Modrovláska modré vlasy (jak nečekané), Kristýnka byla mé první miminko s hadrovým bříškem, Madlenka měla plno pih, Terezka byla kudrnatá blondýnka a Pepinka se mnou cestovala až na lyžařský výlet.

V nácti si uvědomujeme, že hrát si s panenkami už není úplně in. A tak od jmenování hraček opouštíme (nebo to alespoň udržujeme v tajnosti) a v pětadvaceti, když už naše biologické hodiny získávají znatelné obrysy, ze zoufalství pojmenováváme modemy.

Možná...