Zn. hledá se houpačka

Slunce svítilo na dvorek. Asfalt bublal pod nátlakem jeho paprsků a listy stromů se ani nehnuly. Jako by se vzduch zastavil.

Babička okopávala záhonky a děda posedával na stoličce. Kouřil fajfku.

Co bych jen mohla podniknout?

Až bude děda zalévat záhony, budu nenápadně pobíhat po zahradě a až dědu vyprovokuju, zaleje mě taky.
Řekne jako vždycky: "Ále, nějaká kytička nám tady neposedně pobíhá po záhoncích, musíme ji taky zalít!" A obrátí na mě konvici s vodou.
A já budu pištět a smát se. "Dědo, já nejsem kytička. Já jsem Gábinka!"

Ale co bych teď ponikla?

Můj zrak přistál na dřevěné houpačce, osamělé, zavěšené na dvorku před výměnkem.
Rozběhla jsem se a vyšplhala se na houpačku. Děda i babička měli plné ruce práce, nebyl kolem nikdo, kdo by mě rozhoupal.

Dokážu to! Mé malé nožky, pohupující se pořádný kus nad zemí, se vší silou rozhoupaly. Dopředu, dozadu, dopředu, dozadu, tak mě to kdysi maminka učila. Houpačka se začala pohupovat ve správném směru. Pohyb nabíral na intenzitě. Náhle jsem ucítila vánek poletující kolem. Když se vzduch zastavil, musím ho rozhýbat, říkala jsem si.

Houpačka už se nepohybovala těsně nad zemí, ale odnášela mě až k nebesům. Chvíli jsem koukala do země a pak, při dalším zhoupnutí, jako by svět pode mnou neexistoval, otevřelo se přede mnou blankytné nebe. A prvně se mě zhostil pocit naprosté nedosažitelnosti...

"Gábi, ať nespadneš. Houpeš se tolik vysoko!" zvolala babička s údivem. Její milý hlas ke mně doléhal jako doznívající ozvěna, rozrážela se o vzduch mnou rozvířený. Přestala jsem pohupovat nohama a houpačka počala zpomalovat. To abych babičce nenáhaněla strach.


Večer v postýlce, zachumlaná pod peřinou, jsem nevnímala další díl Gabry a Málinky, který nám maminka předčítala. Myslela jsem jen na houpačku. Umím se rozhoupat. Umím vzlétnout a přitulit se do otevřené náruče blankytného nebe.

Od té doby, kdykoliv prarodiče zmizeli v útrobách zahrady, usedla jsem na houpačku a rozrážela vzduch. Překračovala jsem babičkou povolenou výšku a že zakázané ovoce chutná nejvíc, přesvědčila jsem se právě na houpačce.


Kdykoliv dnes vidím houpačku, vyvstane mi úsměv na rtech. A nic nechci víc, než se na ni posadit a rozrážet vzduch. Ale copak můžu? Když na dětských hřištích nápis hlásá VSTUP NA PRŮLEZKY POVOLEN POUZE PRO DĚTI!

Přikrčit se a šišlat mi nepomůže. Už nejsem dítě a kde kdo to pozná.

A tak se ptám, drazí čtenáři, znáte někdo místo, kde na mě čeká houpačka?

Taková, abych se na ní vešla, taková, která by mě unesla a taková, která mi svou kouzelnou mocí pomůže rozrazit vzduch?