Oslava letních prázdnin s Celé Česko čte dětem

Malí i velcí, normální i abnormální, milovníci i odpůrci čtení... 
jste zváni!

Tátové v sukni

V posledních letech se roztrhl pytel s "maminkovskými weby". Jsem ten typ, kterému biologické hodiny tikají už od patnácti a s dětmi trávím veškerý svůj volný čas. Přesto mám "maminkovských webů" plné kecky. Obzvlášť těch, kde se rozmohly diskuze, v níž je používán "maminkovský jazyk", kterému ne zcela každý může porozumět. "Bejbísek", "těhulka", "manža". Děti se většinou neoslovují jmény, ale tisíci rozmilými zdrobnělinkami a všechno je to zcela osmajlíkované, že malebná česká slova mezi těmi pusinkujícími, mavájícími, koupajícími a milujícími se smajlíky zanikají. Je to rozmilé... No ne?

Ale pokud byste to chtěli trochu vykompenzovat a přesto si číst o dětských hračkách, o tom, kam s nimi vyrazit nebo čím potěšit manžu (rozumějte partnera), zkuste webovou stránku "táta v sukni".

"Není žádnou novinkou, že chlapi mají na svět jiný pohled než ženský. Stejně tak to je i s rodičovstvím. To co považují mámy za důležité je pro táty nepodstatné, co mámy dětem zakazují, tátové naopak doporučují... Nechceme a ani nemáme ambice mentorovat, poučovat, vychovávat děti a radit. Na našich stránkách se proto nedozvíte, co s prdíky, jak naložit s teplůtkou a ostatní mechanismy spojené s prcky, které rádi přenecháme starostlivým mámám."

Petice proti nezodpovědným majitelům psů

Mám ráda psy. Ba ne, já přímo miluju psy! Celé mládí jsem měla psy, mí rodinní příslušníci mají psy a až jednou dospěji do věku, kdy budu natolik zodpovědná, abych dokázala vychovat psa, jednoho takového člena rodiny si pořídím. 

Psi jsou totiž, narozdíl od většiny jejich majitelů, prima.

To jsem se jednoho dne takhle rozhodla jít ven. Ven z bytu. Je naprosto nepodstatné, jaký byl můj cíl cesty (já ho stejně v souvislosti s nadcházejícími událostmi pozapomněla), důležité však je, že abych se dostala z bytu, je třeba otevřít jedny dveře, sejít schody (případně sjet výtahem, ve dnech, kdy jsem obzvlášť lenivá) a otevřít dveře druhé. Leckdy mě, převážně za těmi druhými dveřmi, čeká překvapení. 

Liják, známý člověk, dusno, které by se dalo krájet, tajemný nápadník s kyticí (no, to už si trochu vymýšlím, ale zní to poeticky, ne?), díra vykopaná v chodníku a v ní dělník s lopatou... A nebo pes. Nic neobvyklého. Na psa narazíte na každém rohu, obzvlášť na Žižkově. Ale tento pes, který bude hlavní hrdinou mého příběhu, mě překvapil obzvlášť. Tento pes se totiž rozhodl "vykakat" přímo před našim vchodem. 

A že to byl velký pes. A bohužel, i v tomto případě je pravidlo přímé úměrnosti neúprosné, a tedy platí, že čím větší pes, tím větší... Však Vy víte, co.

Nu což, mohla jsem tu hromadu hnědého a zapáchajícího cosi ledabyle překročit a pokračovat v cestě bůhvíkam. Ale to já ne. Popadla mě zlost. Ne zlost na toho roztomilého psa, který prostě vykonával svou potřebu bez předchozího dilematu, před který vchod že se to má vykakat. Byla to prostá zlost na všechny majitele psů, kteří, když už tedy nechají psa vykonat potřebu před cizím vchodem (vsadím se, že před vlastním by ho jen tak nenechali), jen na něj blbě koukají a nehodlají s tím nic dělat. Co jiného od nich očekávám? Uklidit to. Jak jinak. 

A to jsem také očekávala od majitele psa, mladého sympaťáka, který stál kousek opodál a blbě koukal. A tak jsem na oplátku já blbě koukala na něj. Hm, co z toho. Mladík hvízdnul na psa a odebíral se dál. 

"Haló, pane!" dala jsem se do křiku. "Vy, pane, s tím psem, něco jste tu zapomněl!"

Pán se otočil právě ve chvíli, kdy jsem zřetelně ukazovala na hromadu exkrementů, pousmál se (zase blbě) a pokračovat v cestě dál. 

"Haló, pane, já si přeji, abyste to uklidil! Sáčky určené k tomu visí všude kolem. A pokud vám ty papírové nepřijdou vhoď, ráda Vám daruji z domu sáček vlastní."

Mladík zakroutil hlavou, mumlal si pro sebe něco o krávách a zmizel za obzorem. 

V takových případech děkuji Bohu za to, že jsem si ještě nestihla vyřídit zbrojní pas. Protože kdo ví, jak daleko bych zašla. Ostatně, nepokládal by to soud za polehčující okolnost? 

Tedy, všichni majitelé psů, kteří neuklízíte exkrementy: nemám Vás ráda a rozhodla jsem se dát to najevo. Například peticí, kterou ještě dnes hodlám sepsat a doufám, že až poputuje Českou republikou, najdou se tací, kteří ji podepíší. A věřím, že až poputuje státním orgánům, bude natolik těžká, že mi ji pošta odmítne odeslat. 

Flaneur

Ráda bych všechny své čtenáře informovala o spuštění nové webové stránky www.flaneur.cz.

Stránky jsou stále „ve výstavbě“, je před námi ještě pořádně dlouhá cesta. A právě i z toho důvodu budu ráda, když se na cestu vydáte společně se mnou. Je přeci známo, že cesty lépe ubíhají ve společnosti. 

Ačkoliv dřív byl „flâneur“ pojem spíš pro samotáře, myslím, že moderní flâneur by měl být tvor více společenský. Je přeci ohromná škoda nepodělit se o prima zážitky!

A co to vlastně ten flâneur znamená? 

Než dojde ke svatbě

Ještě, že nejsem chlap. 

Nechtělo by se mi čůrat ve stoje, nemohla bych bez posměšků ostatních brečet a především... čekalo by mě žádání o ruku. To musí být děs - vyslovit tu větu a čekat, zda mě holka odmítne či ne. Vymyslet něco originálního, abych podpořil pozitivní odpověď a vědět, že když to neudělám, bude mi to vyčítáno celý život.

Poslední dobou se v mém okolí nějak roztrhl se svatbami pytel. Snad slunečné počasí zamilované páry navnadilo (nebo partnery konečně holky uhnaly? :o)). Jedna kamarádka, druhá kamarádka a do třetice všeho dobrého - volala mi přítelkyně z daleka:
"Budu se vdávat!", křičela do telefonu. "Ach, gratuluji!", snažila jsem se projevit nadšení po americku. "No jo, konečně jsem ho ukecala, trvalo mi to tři roky, ale já jsem věděla, že se jednou přemluvit nechá!"

Nemám nic proti svatbám, naopak, jako každá holka se těším, až se na jeden den v mém životě stanu princeznou. Ale nějak přestávám rozumět partnerskému modelu, jak se ke svatbě dostat. Když jsem byla holčička, myslela jsem si, že to funguje takto: 

- Dva lidé se zamilují.

- Začnou spolu, jak se říká, chodit.

- A jak tak plyne čas, jejich vztah se příjemnými i nepříjemnými chvílemi utužuje.

- Děvče jednoho dne začne naznačovat něco o svatbě, dětech, bydlení atd.

- Chlapec není k tomuto kroku připraven. 

- Děvče se chlapci dvoří víc a víc, až chlapec podlehne a pokud děvče bezmezně miluje, jednoho dne se rozhoupe a požádá ji o ruku.

- Svatba. 

Ale ono to je jaksi jinak. 

- Dva lidé se zamilují.

- Začnou spolu, jak se říká, chodit.

- A jak tak plyne čas, jejich vztah se příjemnými i nepříjemnými chvílemi utužuje.

- Děvče jednoho dne začne naznačovat něco o svatbě, dětech, bydlení atd.

- Chlapec není k tomuto kroku připraven. 

- Děvče se chlapci dvoří. 

- Chlapec není k tomuto kroku připraven. 

- Děvče ukazuje na hodinky: "miláčku, už je ten pravý čas!"

- Chlapec není - o to víc - připraven. 

- Děvče se rozčiluje, hlasitě.

- Chlapec dělá úšklebky: "ále jó, vždyť já si tě vezmu!"

- Děvče ale pořád nemá prstýnek, a tak smutní. 

- Chlapec se nejspíš cítí zahnán do kouta.

- Děvče vyčítá. 

- Chlapec se vzdává a žádá děvče o ruku.

- Svatba. 

Tak nějak chápu význam slova "stíhačky". 

Omlouvám se všem kamarádkám, které jsem tímto urazila. Ale já to nemyslím zle, jednou mě to čeká taky. :)

Neumím být Facebook kamarádkou

Mám profil na Facebooku. Už roky.

Založila jsem si ho ze dvou důvodů, za prvé: kvůli testu tehdy nové služby, které se měla podobat jistá česká stránka, na které jsem spolupracovala; za druhé: protože měl Facebook obrovský potenciál v informovanosti a virálním marketingu. 

Facebook mi mnohé dal. Díky němu jsem narazila na spoustu uměleckých skupin (divadelních, hudebních a jiných souborů), které měly profil na Facebooku, zatímco na internetu nebyly dohledatelné. Potažmo jsem napsala pár zajímavých článků, námět mi dal můj tehdejší kamarád Facebook. Měla jsem možnost pozorovat, co lidi zajímá, k jakým skupinám se přidružují a co mají rádi (mimochodem, když nevíte, jakým dárkem někoho potěšit, stačí se podívat na jeho facebook profil a skupiny, v nichž je přidružen...)  

Ale jak tak čas plynul, nevinný a sladký Facebook mi začal ukazovat svou odvrácenou tvář. Nejen, že se na mne jistí "přátelé" dokázali naštvat za to, že ignoruji jejich pozvánky do pro mne nesmyslných skupin, ale každý den mi e-mail připomínal, že bych se měla přihlásit do skupiny lidí, kteří nikdy nečtou, těch, kteří by nejraději usmrtili Paroubka a v neposlední řadě do fanouškovské skupiny, která nikdy nepouští důchodce v tramvaji a v autobuse sednout (když přece dokáží chodit po městě, dokáží stát i v autobuse).  

No dobrá... Ať si jsou lidé, jací jsou. Jsme přeci v demokratickém světě, nemám právo zakazovat ani nakazovat a jak by zastánci Facebooku řekli: "když se ti ta skupina nelíbí, tak se do ní prostě nepřihlašuj"... 

Až jsem dospěla k závěru "ať si Facebook využívá každý, jak chce". Někteří budou informovat o tom, jakou mají kocovinu, jiní se budou s kamarády dělit o oblíbené songy a další budou vytvářet nenávistné nebo naopak fanouškovské skupiny. Jenže když pak na Facebook uvedu veleužitečný (ano, nyní jsem velmi subjektivní) odkaz "Přijďte podepsat petici za farmářské trhy v Praze" a nikdo si toho ani nepovšimne, zatímco mí přátelé si do statusu napíší: "Udělal jsem si kafe" a sejde se jim dvacet komentářů a (jak je na Facebooku zvykem) dalších 40 palců nahoře (pro neznalce: odkaz, který říká: "líbí se mi tento Facebook post"), říkám si: A sakra... 

Můj virální marketing je zatraceně špatný. A s ním celý Facebook.

Petice pro podporu pravidelných farmářských trhů

Vítání jara odstartovalo nejen prvními slunečními paprsky, pučením stromů a záhonků, ale také projektem pražských farmářských trhů.

Pilotní farmářský trh byl odstartován na Praze 6, na Vítězném náměstí a zúčastnilo se ho přibližně 15000 lidí. Další farmářský trh byl realizován před pár dny v Klánovicích a nezůstal pozadu.

Trhy, na nichž mají návštěvníci možnost vidět a zakoupit čerstvé zemědělské či potravinářské produkty, jsou pro Česko, v tomto případě konkrétně pro Prahu, obrovským a smysluplným krokem kupředu. Každého milovníka kulinárií, ale nebojím se říct, že i každého jiného občana, potěší možnost nakoupit čerstvou sezónní zeleninu i ovoce, uzeniny, med, vejde, ovocné šťávy... to vše přímo od pěstitelů a chovatelů se zárukou čerstvosti a kvality. Ostatně, kdo jednou ochutnal vejce z volného chovu a potažmo vejce ze supermarketu nebo med z regálů "superhyper" a med přímo od včeliček, jistě moc dobře ví, o čem mluvím.

Nyní máme možnost nejen nečině sedět a doufat, že se farmářské trhy stanou běžnou součástí našeho života... Můžeme taky zvednout vlastní zadky a vyrazit. A to nejen na farmářské trhy (čím více lidí je navštíví, tím častěji budou pořádány) ale také směrem k peticím pro podporu pravidelných farmářských trhů, které byly vystaveny v různých pražských částech a čekají na naše podpisy.

Jakožto obyvatelka Prahy 3 vás velmi ráda odkážu do pekárno - cukrárno - kavárny Milleme na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde právě Petice pro podporu pravidelných farmářských trhů na Praze 3 čeká na podpisy zdejších obyvatel. 

Už se nemůžu dočkat, až se budeme s košíky plnými vajec a lahvemi čerstvého kravského mléka potkávat v metru!

Pokud víte o dalších peticích k podpisu, sem s nimi...

Vše nejlepší, post-ite!

Post - it, jedna z nejúžasnějších vychytávek mého života, slaví již třicáté narozeniny...

Všechno nejlepší!

 
Deset důvodů, proč miluji post-it: 
 
1. Bločky post-it jsou recyklovatelné
2. Jejich velikosti, tvary, barvy i provedení jsou nejen hezké, ale i praktické
3. Post-item lze označit vše, naprosto vše!
4. Není větší radosti, než nalést ráno na pracovní stole vzkaz od šéfové: "Děkuji Ti za včerejší skvělou práci". Na post-itu samozřejmě.
5. Je neuvěřitelně romantické najít v průběhu dne post-it se vzkazem "Dnes si uděláme hezký večer"
6. Post-it vybízí k experimentování
7. Post-it podporuje řád v mém životě
8. Díky post-itu jsem mnohem spolehlivější, než bych byla bez něj
9. Post-it potvrzuje pravidlo, že v jednoduchosti je krása
10. Post-it mi říká spoustu krásných slov, které se snadno uchovají...

Takový malý "čekšmejd"

Návod k přípravě bezvaječných nudlí jako přílohy: Český návod: Nudle vložte do teplé vody, nechte stát 2 minuty, vodu zceďte a nechte okapat. Nudle pak můžete používat jako přílohu ke smažení, jako špagety nebo přílohu k masům, rybám atd. Slovenský návod: Rezance vysypte do horké vody a nechajte stať po dobu 3 minút. Potom rezance sceďte. Poďla chuti pridajte sol´, korenie a sojovu omáčku, možete podávat ako prílohu alebo ke smaženiu už s predsmaženou zeleninou a kúskami mäsa. Jak si máme poradit, když jsme československá domácnost? :)

Dortohody

Vzpomínáte si, jak pejsek a kočička vařili dort? Asi tak to vypadá, když vařím dort já. Nedávno jsem dávala do trouby jednoduchý jablečno - tvarohový koláč, na kterém se "nedá nic zkazit". Proč tedy přítel po deseti minutách volal: "Nesmrdí tady něco" a o pár vteřin později vytahoval z trouby koláč nikoliv jablečný, ale uhelný... ?
Naštěstí je svět o protikladech. Žijí na něm holky a kluci, z nichž někteří smýšlí pozitivně a jiní negativně. Existuje dobro a zlo, natáčí se pohádky a horory, s Mikulášem chodí Andělé a Čerti, máme den a máme taky noc. Venku bývá zima i teplo a na světě jsou ti, co neumí péct a potom ti, co péct umí.
A těm musím vzdát hold. A nejsou to jenom naše babičky...

Měla jsem narozeniny. Polokulaté narozeniny. A s nimi malou depresi (věkem to však ještě snad nebude). Ovšem deprese netrvala dlouho, byla postupně rozptýlena spoustou vynikajících soust, které nelze tak snadno popsat. Tak tedy postupně:

Mrkvový dort
Dokážete si představit, jak se stereotypní holka, co nenávidí zeleninu, a už vůbec ne tepelně upravenou, kouká na mrkvový dort? Jo, asi jako koza koukající se na partičku lidí hrající Člověče, nezlob se (absolutně nechápe, proč to dělají). A stejně tak jsem já nechápala, proč pořád v Americe jedí mrkvový dort.

Už to chápu... Myslela jsem si, že ho nikdy nepozřu, ale když jej přítel vytáhnul z trouby, tak krásně to zavonělo! A když ořechovo mrkvovou příchuť doplnil o citronovo sýrovou polevu, bylo to jasné. Že nevíte, jaký je můj oblíbený dort?

Tyčinkový dort
A nebo jak jinak lze nazvat dort z čokoládových tyčinek? To se takhle jednoho dne (mého narozeninového dne) moje drahá polovička rozhodla, že mi upeče dort. Jenže hotové korpusy zcela neodpovídaly jeho představám (mně se zdály být fajn, ale já jsem pejsek a kočička). Ten připravovaný dort měl mít totiž korpusy nadýchanější. A tak je zlikvidoval. Však jeho likvidace spočívala v tom, že běžel do obchodu pro čokoládové tyčinky Mars, kterými (a neptejete se mě, jak to udělal) ty nepovedené korpusy pospojoval a polil. A co vzniklo? Neuvěřitelně úžasný hořkosladký dort, po kterém jsem toužila celé dětství. No které dítě by netoužilo po dortu z čokoládových tyčinek?!

Čokoládový dort
Jsem posedlým milovníkem čokolády. Všechno, co obsahuje slovo "čokoláda" neurvale zbožňuji. Líbí se mi kniha Čokoláda, mám ráda film Čokoláda, kupuji čokoládové sladkosti, nejhezčí jsou čokoládové oči, chtěla bych mít čokoládové vlasy i čokoládovou pleť. Pokud chodím na masáže, pak na čokoládové. Mrzí mne, že neexistují čokoládové žvýkačky a jestli se mně jednou budou chystat oběsit (nebo upálit jako čarodějnici) a zeptají se mě na poslední přání, budu si přát vykoupat se v čokoládě. Zaplavat si v ní. Umřít v ní (alespoň by nebyl tolik cítit smrad ze spálené kůže).

Víte co to je 24 let volat před každými narozeninami po ryze čokoládovém dortu a 24 let jej nedostat? Ale dočkala jsem se. Čokoládového dortu vyrobeného z čokolády s vysokým obsahem kakaa, který chutnal jako... jako čokoládový dort v mých snech. A nezbývá mi, než doufat, že jej přítel dokáže udělat stejně i podruhé, protože s nadýchaným čokoládovým dortem je svět prostě hezčí.

Dort s baletkou
K tomu nemám slov. Sestra mi vždycky rozumněla. A na mé pětadvacáté narozeniny mi dopřála být baletkou. Baletkou na čokoládovém dortu. (A pro ty, kteří by tomu rádi víc porozuměli, je zde tento článek.)

Dort od babičky
Babička Vlasta byla vždycky tou správnou babičkou, babičkou, na kterou jsem se mohla spolehnout. Když jsem se bála říct rodičům o špatné známce, šla jsem nejdřív za babičkou. Když jsem v životě nevěděla, jak dál, obrátila jsem se na babičku. Když jsem se nemohla rozmyslet, jakou knížku číst, už mi tu pravou strkala babička pod nos. Když nevím, jak správně upéct kuře, volám babičce. A každičké mé narozeniny jsem věděla, že dostanu dort. Dort od babičky. Dort, který mi už 25 let chutná stejně. Protože je babiččin. A to už nikdy nikdo nedožene.

Kde jste, pane Špačku?!

... aneb, jak se maminka roznítila

Mám moderní rodiče, kteří surfují po internetu den co den, ba dokonce si se mnou dopisují na ICQ, používají e-mail v mobilu a aby toho nebylo málo, dokonce i blogují.

Maminčin blog spočívá především v receptech. V receptech, na kterých jsme se sestrou vyrostly a které zbožňujeme. Znáte to "nejlépe chutná u maminky". A tak, když jednou za čas vtrhnu na prostory maminčina blogu, očekávám, že se dočtu, jak se dělá rychlý štrůdl, případně jaká náplň do dortu je nejideálnější. A když nepíše o receptech, píše o bráškovi, našem pětiletém mazlíčkovi rodiny.

A tak jsem zase jednou usedla nad šálek kávy a zadala do vyhledávacího okénka "gaudii", jak si maminka říká... A očekávala jsem novinky o bráškově prvním velkém lyžování nebo o další buchtě narychlo.

Jenže to jsem se pekelně spletla. Když totiž maminka nepíše o receptech, ani o bráškovi, našem pětiletém mazlíčkovi rodiny, píše o Paroubkovi. Tedy přesněji řečeno, o Paroubkově ruce v rozkroku.

A stojí to za to.

Když se maminka pouští do politiky

Tak trochu umírat

Francouzské přísloví říká: "Loučit se - toť trochu umírat". A má recht.

Tři roky jsem měla možnost pracovat pro společnost, kterou tvořily stovky úžasných lidí. Ne proto, že snad jsou těmi nejlepšími v oboru, ani nepokládám za tolik důležité to, že jsou emancipovaní, učenliví, přátelští... Ale především, byli sví.

Lidé, kteří se nebojí ani v pracovní době projevit přirozeně, sednout do kruhu, rozeznít struny kytar a zpívat písničky z pohádek. Lidé, kteří se nebojí vyběhnout na pole a s nefalšovanou radostí pouštět vlastnoručně vyrobeného draka. Lidé, kteří si klidně v pracovní době vymalují mandalu a pověsí si ji k pracovnímu stolu. Ti, jež si povídají, ti, jež se smějí, ti, jež se i v práci radují.

Především díky nim jsem měla (a mám) Seznam ráda. A díky nim pro mne francouzské přísloví dostává ten pravý smysl. Loučit se - toť trochu umírat. Loučit se s takovými lidmi - toť hodně umírat.

Ale francouzské přísloví nedodává, že loučit se - toť taky znovu se rodit. Protože když už jste jednou kolem sebe měli tolik radosti, nedopustíte, aby tomu bylo jinak. Alespoň já ne.

Díky Ti, Sezname, za kus Tvého srdce.

Kultura se neškrtá!

Nenávidím brouky.
Opravdu nesnáším rajčata nebo majonézu.
Nemám ráda davové šílenství.
A vadí mi lidé, kteří tvrdí: "Nemáme na kulturu." A že jich je!

Mám pár špatných vlastností. Vlastně ne špatných, přímo příšerných!
Jsem vztahovačná, pohodlná, roztržitá a bojím se změn. Ale především mám tendenci opravovat svět a kecat druhým do života. A přitom sama moc dobře vím, že můj vysněný svět je natolik subjektivní, že by se v něm líbilo asi jenom mně.

A přesto! Stojím si za tím, že bez kultury se žít nedá. A jsem si jistá, že kultura obohacuje, formuje osobnost a přispívá ke kvalitnímu životu. A lidé, kteří mi tvrdí, že můžou kvalitně žít i bez kultury, asi nikdy nepochopím. Ostatně, nemůžeme všechno na světě chápat.

Ale budu raději za přítele, který mi otevřeně řekne: "Já bez kultury žiji rád", než za takového, který se opakovaně vymlouvá: "Já bych kulturně žil rád, ale nemám na to."

Vždyť kulturou může být procházka, kultura je výlet do lesa nebo na hory, kulturou jsou výstavy zdarma umístěné na různých místech naší republiky. Kulturou je přečtená kniha, kulturou je divadlo. A znám spoustu jedinců, kteří by po přečtení poslední věty protestovali: "Ale vždyť divadlo je tolik drahé, do divadla si dnes mohou dovolit chodit pouze střední a vyšší vrstvy."

A tak si dovolím upozornit na to, že existují takzvané malé scény, kde jsou divadelní představení mnohem levnější, než na scénách velkých, však nikoliv méně kvalitní. Existují amatérské divadelní soubory, které hrají často zdarma nebo za pár korun.

Ale ani profesionálové nejsou nikomu odepíráni. Uvedu zde pár zkopírovaných vět ze stránek úspěšných městkých divadel pražských:

Každý někdy může ztratit práci a dostat se tak do tíživé finanční situace. V takových okamžicích šetří, kde se dá a jako první zvažuje výdaje na kulturu a zábavu. Pro takové případy přicházejí Městská divadla pražská s projektem Kultura se neškrtá! Každému, kdo předloží potvrzení o nezaměstnanosti s razítkem z úřadu práce a občanský průkaz, poskytneme vstupenky na představení za 20 Kč do 2. cenové zóny. Na jedno potvrzení s sebou můžete přivést až dvě děti.

Já vím, že nikdy nebude konec výmluvám (vždyť já mám výmluvu na každou práci), vím taky, že můj pohled na věc je často subjektivní, ba dokonce vím, že někdy mé články vyznívají příliš nafoukaně... A tak to prosím berte aktuálně s nadsázkou.

P.S. Což neznamená, že přestanu lidem kecat do života. Choďte do divadla!

Peřináč

Plánuji nový blog. Pořádný blog. Doménu 2. řádu (což znamená, že v adrese nebude již žádný blogspot), články předem promyšlené, ať už fakticky či stylisticky a profesionální design. Ať už jsem nebo nejsem jakkoliv inovativní, pokrok inovace vyžaduje. A já přeci jsem pokroková, no ne? (Zainteresovaní by asi rádi prohodili něco o mé nesnášenlivosti vůči elektronickým knihám, ale nechme to být, nemůžu být pokroková ve všech směrech).

A tak si dnes pročítám historické články zde, na starém a dobrém blogspotu a přemýšlím, co s tím? Vymazat, ponechat bez aktualizace, aktualizovat? A po celém dni, v jehož průběhu mi brouci již vyžrali mozek (to má být vtip odvozený od rčení "mám brouka v hlavě" - to kdyby to nebylo poznat), jsem konečně došla k závěru.

Jsem vůl (nebo kráva, ten vůl mi zněl přeci jen mírněji).

Jaké mazání? Kde by pak uvízly mé bezmyšlenkovité myšlenky? No právě. V hlavě. Jenže tam já si potřebuju sem tam uklidit. A věřte mi (stačí zeptat se mých rodičů), že já na úklid nikdy nebyla. To jsem vždycky takhle otevřela peřináč (v jistých krajích asi řečeno spíše peřiňák) a šup s bincem dovnitř. Jenže peřináč už nemám.

Ondra Bezr o anketě Kniha mého srdce

Tento blog byl doposud především prostorem pro mé "osobní výlevy". Většinou se neuchyluji k tomu, abych zde uveřejňovala texty někoho jiného (případně odkazy na ně), ani když narazím na článek velmi zajímavý, který bych ráda šířila dál. Ale dnes nemůžu jinak.

V médiích je v soušasné době diskutovaná národní anketa Kniha mého srdce. Anketa, nad jejíž existencí jsem se v minulosti zaradovala i veřejně, konrkétně v krátkém textu zde, na blogu. Zaradovala jsem se pro upřímnou a dlouhodobou lásku ke knihám, které jsou, jak z vlastních zkušeností získaných prací s dětmi vím, dnešní mládeží opomíjeny. Ať už díky televizi, díky počítači nebo různorodým možnostem zábavy, které se dnešním generacím nabízejí, je to škoda. A doufám, že souhlasit se mnou budou i nezarputilí čtenáři, číst se prostě musí. Naše průměrná slovní zásoba se rapidně snižuje, u dětí se čím dál častěji setkávám s otázkou "co to znamená?", a to nejsem typ člověka či učitele, který by používal nadměrné množství archaismů. Stačí vyslovit slova jako: "paralela", "sebestředný", "kompliment", "kompromis"... A už se nad hlavami malých (často bohužel i velkých) zvědavců hlásí několik ručiček, které se dožadují vysvětlení oněch pojmů.

Proto ta radost. Radost nad anketou, která - jak všichni tušíme - nepohne planetou a nedonutí lidi číst... Avšak, i kdybych se měla radovat jen pro jednoho rodiče, dítě, člověka!, který se zamyslí nad sebou samým a kvůli zvědavosti, chtění se rozvíjet a nebo jen kvůli tomu, aby byl v obraze, zajde do knihkupectví a sáhne po "knize jeho srdce", pak se raduji oprávněně.

Viděla jsem první díl vysílání zmiňovaného pořadu... A pak, snad díky nedostatku času či absenci set-top-boxu, mi průběžné výsledky jaksi unikaly. Až nedávno jsem náhodou zhlédla finálový večer Knihy mého srdce. A jak se říká, spadla mi brada. Harry Potter? Stmívání?

Nemám nic proti čaroději Harrymu ani proti teenagerovským upírům. Naopak. Jak jinak donutit děti číst, než psát o tom, co je baví a zajímá? Na druhou stranu, možná až extrémisticky nesnáším "davové šílení". Ocitl by se Harry Potter či upíří sága na stupíncích vítězů nebýt jejich zfilmování? Jistě že ne. Ocitli by se tam za pár let, až ta lavina pomine? Neocitli. Vždyť se vraťmě v čase - pár let zpátky - a vzpomeňme si na Tolkienova Pána Prstenů. Kde ten se v žebříčku zatoulal?

Málem jsem se pohoršovala nad tím, jak se podobná (kvalitní, ale pomíjivá) literatura mohla do finále dostat. Kladla jsem si rozhořčené otázky, kam to spějeme a kde že se ztratili spisovatelé Národního obrození a jim podobní?

Ale pak jsem si přečetla článek v iDnes nazvaný "Kniha mého srdce není nic jiného než literární Český Slavík", jehož autorem je Ondřej Bezr.

A pravím: "Díky Ondro, někdy se člověk potřebuje nad sebou zamyslet." Ne, nebudu se pohoršovat nad výsledky ankety. Co jsem očekávala? Že se do finále dostane Joyceův Odysseus?

Hlásám velké PRO knihy propragovat, jsem ráda za každé slovo v médiích o nich zmíněné. Protože právě média dnešní dobu obrovsky ovlivňují. Proto, ať už anketa dopadla jakkoliv, díky za ni.

Do A la Bonne Crepe v rue Grégoire de Tours

V jednom z předešlých článků jsem se zmiňovala o vynikajícím průvodci do Paříže, který sestává z tipů zpravodaje Českého rozhlasu a milovníka dobrých věcí Jana Šmída. Pokud se v průvodci budete zajímat o kapitolu "Kde se najíst", dozvíte se také o existenci ulice GRÉGOIRE DE TOUR, o níž Honza Šmíd říká: "Nevybírám konkrétní restauraci, ale celou ulici. Musíte se tu zastavit. Přímo v srdci St-Germain-des-Prés totiž najdete místo, kde se spolehlivě naobědváte či navečeříte za velmi příjemné ceny."

Pravda je, že Rue Grégoire de Tours minete jen těžko, pokud se budete procházet v centru Paříže, což se většinou na poznávacím výletě předpokládá. Ani my jsme se ulici nevyhnuli, právě naopak. A navzdory tipu Honzy Šmída, nám přineslo zmiňované místo různé, ba přímo kontrastní zážitky. Tak tedy - kam v Grégoire de Tours zajít a čemu se raději vyhnout?

Creperie

Díky článku Michala Sängera o palačinkárně v Rue Grégoire de Tours, měli jsme jasný cíl. Creperii (v českém znění palačinkárnu) A la Bonne Crepe, která podle Michala Sängera boduje nejen výbornou atmoférou, ale hlavně vynikajícími (rovnou před vámi připravovanými) palačinkami. Štěstí nám však při první návštěvě nepřálo a creperie A la Bonne Crepe měla zatažené rolety. A tak, s chutí na palačinku, jsme se vydali jen o pár metrů dál. Do palačinkárny s výrazným dřevěným žlutým obložením, která poutá svými velkými nápisy CREPERIE; SALADES. (Jaká škoda, že jsme si Michalův článek nepřečetli až do konce a ušlo nám tak nenápadné varování.)

Objednali jsme si každý slanou palačinku (galettes), jednu se slaninou, bramborem a kysanou smetanou, druhou se šunkou, sýrem a vejcem. Ačkoliv jsme seděli v příjemném prostředí a personál byl vlídný, zjistili jsme nemilou skutečnost. Kuchař měl palačinky již připravené dopředu, což se také projevilo na jejich chuti. Ohřívané palačinky mi připomínaly chuť pár dní starého chleba. Byly tužší a vcelku zbytečně doplněné o listy hlávkového salátu.

Nešlo však o nějaký způsob "jak natáhnout turisty", nehledejte v popisu palačinek nic nepoctivého. V creperii jsme byli právě v obědovém čase a také personál dostal hlad. Faktem je, že personál jedl z těch samých surovin a stejně připravované pokrmy, jako byly ty naše.

Co se celkového dojmu týče, zmiňované palačinkárně bych udělila průměrný počet hvězdiček. Za příjemnou cenu se rychle najíte v hezkém a vstřícném prostředí. Přičemž zdejší kulinářské umění vám neslíbuje žádný zázrak, zároveň však nebudete nepříjemně překvapení.


Creperie A la Bonne Crepe

Pokud bych ale měla vybírat mezi crepérií právě zmíněnou a tou nacházející se jen o pár metrů dál, ve stejné ulici, pak je mé doporučení jasné. Hledejte modré dřevěné obložení a creperii s názvem A la Bonne Crepe.

Restaurace, která je vyzdobená různými plakáty a suvenýry z Bretaně a Normandie, dýchá výjimečnou atmosférou. Proč Bretaň?

Slané palačinky, tzv. galettes, jsou totiž pilířem bretaňské gastronomie. Vyrábí se z pohankové mouky a jsou dochucovány různými slanými pokrmy. Ať už je to brambor, šunka, klobása, vejce, sýry... Palačinky sladké (u nás prozatím známější) nazýváme crepes. K jejich výrobě se používá mouka bílá a k dochucení sladké varianty pokrmů. Džem, med, čokoládové pomazánky, ovoce...

V A la Bonne Crepe vám udělají palačinku dle chuti, a to přímo před očima. Pult, na kterém se palačinky na speciálních plotýnkách připravují, je vám stále na očích a výrobu vámi objednané palačinky tak máte pod kontrolou. Čerstvost zaručena! A na rozdíl od předešle zmíněné palačinkárny je také chuť crepes i gellates mnohem jemnější, čerstvější a lepší. Ostatně, porovnejte chuť jakéhokoliv jídla čerstvě připravovaného a ohřívaného. Myslím, že rozdíl je nediskutovatelný.

Atmosféru skvěle doplnil i nápoj Cidre - tradiční perlivý nápoj z Normandie, který se vyrábí kvašením různých odrůd jablek, popřípadě i hrušek. V nabídce A la Bonne Crepe byl jak jablečný, tak hruškový Cidre, v provedení sladkém (cidre doux) i suchém (brut). Za zmínku stojí především to, že Cidre zde podávaný byl nepasterizovaný.

Jedním z našich největších zážitků z A la Bonne Crepe byl jednoznačně kuchař a majitel creperie v jedné osobě. Svérázný chlapík, co tenké palačinky tvořil rukou zkušeného a dozdoboval je vybranými surovinami v podobě různých obrazců. Mně byla přidělena palačinka s čokoládou ve tvaru srdce, spolusedící dostal sladkou palačinku ozdobenou hlavou MickeyMouse. Kuchař dokázal nadchnout celé osazenstvo, až jsem kolikrát měla pocit, že si celá restaurace povídá společně, a bylo jedno, že hosté byli různých generací či národností. Všichni hosté creperie - včetně majitele - žertovali a navzájem se popichovali, díky čemuž vznikla atmosféra téměř jako z filmu Mon oncle (atmosféra staré čtvrti), zkrátka milá, veselá, takřka rodinná.

A když už jsme u rodiny, palačinkárna A la Bonne Crepe původně rodinným podnikem byla. Otevřely si ji sourozenci Marie, Francine a Joseph - původem z Bretaně, a to už v roce 1942. Již zmiňovaný majitel restaurace (který zakoupil creperii asi před 15 lety) nám s nadšením ukazoval staré černobílé fotografie a stávající plotny či hořáky, to vše původní a zachovalé.



Právě v době, kdy jsme creperii denně a s neutuchajícím zapálením pro věc navštěvovali, zaučoval šéfkuchař a majitel o generaci mladšího kuchaře a zároveň, jak jsme byli obeznámeni, nového majitele podniku. Dle nadšení, které jsme na mladíkovi pozorovali, si ale dovoluji odhadovat, že A la Bonne Crepe svou atmosféru nepozbyde. Byla by to obrovská škoda...


V ulici Rue Gregoire de Tours jsme v průběhu naší dovolené stihli navštívit ještě další podnik. Bohužel si nepamatuji jeho název, restaurace je však první, na kterou narazíte, když do ulice vstoupíte z hlavního bulváru Saint-Germain (malá restaurace po levé straně). Dostali jsme obrovský hlad, bohužel už bylo ale před "odpolední zavíračkou". Ve zdejší restauraci nás však ještě přijali.

Arogantní Francouz, který nás obsluhoval, nám připravil tu nejdražší vodu, kterou na nápojovém lístku měli (i když jsme řekli, že stačí obyčejná bez bublinek). U vedlejšího stolu seděl dojídající francouzský pár, který dostal obyčejnou vodu v karafě.

Po celou dobu našeho oběda stál číšník téměř nad námi, jednu ruku v bok a podle jeho gest a mimiky soudě, stěžoval si kuchaři na pozdě příchozí hosty. Jídlo bylo velmi průměrné a atmosféra nepříjemná.

Ponaučení pro příště? Nevstupujte do restaurací před zavíračkou. Je třeba si včas uvědomit, že v Paříži je spousta restaurací otevřená od 12:00 do 14:00 a poté až od 18:00 hodin.

A la Bonne Crepe; 11, rue Grégoire de Tours, Paris
Tel: 01 43 54 60 74; Metro: Odéon

Milleme, Praha francouzská

Téměř každý návrat z dovolené s sebou přináší krutou srážku s realitou. Povinnosti, na které jsme vcelku snadno zapomněli při toulkách za poznáním, jsou zpět, a kolikrát v ještě větší - nakupené, míře.

A nejen to. Návrat do známých krajů znamená hlavně návrat ke stereotypu. A velmi snadno se dostaví stesk. Stesk po pohodové atmosféře, stesk po konkrétních místech, lidech, podnicích...

A když takhle trávíte 10 dní v Paříži, to pak nevíte, po čem by se vám mělo stýskat dříve. Po pěších mostech přes Seinu? Po stylových antikvariátech? Po francouzských vínech? Po creperiích, patisseriích s lahodnými zákusky nebo křupavých bagetách a sladkých croissantech rozplývajících se na jazyku? A přitom - termín příští dovolené je v nedohlednu... Tedy termín příští návštěvy Francie stejně tak.

Jakže je to přísloví? Když nejde Gabriela do Francie, musí Francie ke Gabriele?

Boulangerie - Patisserie - Café Milleme

Na konci července se na pražských Vinohradech, konkrétně na náměstí Jiřího z Poděbrad, zrodil podnik, který se hlásí k přívlastkům Boulangerie - Patisserie - Café (pekárna - cukrárna- kavárna).

Zatímco na Letné se s vyhlášenými cukrárnami roztrhl pytel, na Vinohradech pořádnou cukrárnu abys pohledal.

Ale dočkali jsme se. A Milléme, francouzská cukrárna, kavárna a pekárna, může díky svému sortimentu a výtečné kvalitě nejen směle konkurovat ostatním, ale především uspokojit nejeden mlsný jazýček. A čím že to?

Boulangerie

Pečivo, které je v Milléme k dostání, ať už sladké či slané, je vždy zaručeně čerstvé. Produkty k pekařské výrobě jsou dováženy přímo z Francie. Velká většina pečiva nebo zákusků je mimo jiné vyráběna z mandlového prášku nebo z lískových ořechů. Do budoucna by rádi v Milléme rozvinuli také výrobu z kaštanové mouky, která není u nás příliš obvyklá.

Nabídka pečiva nezaostává pouze na klasické bílé bagetě po francouzsku, k dostání jsou i různé druhy baget i chlebů, například s olivovou příchutí. Sortiment boulangerie je samozřejmě součástí jídelního lístku, ale je také určen k nákupu s sebou. Těm, co marně volali po křupavé bagetce, je tak konečně dopřáno.

V žádné pekárně nesmí chybět ani pečivo sladké. A to by mi byl francouzský podnik nemít na pultě, krom jiného sladkého pečiva, ošatku plnou croissantů. Pokud jste – stejně jako já – fanoušky tohoto nadýchaného potěšení, jistě dobře víte, jak dokáží být croissanty v různých provedeních odlišné.

Croissant v Milleme je vynikající. A v porovnání s mnoha dalšími českými croissanty, které jsem měla příležitost ochutnat, se skví na vrcholu pomyslného žebříčku. Nadýchaný, rozplývající se na jazyku a „tak akorát upečený“ (s nepřipáleným povrchem, jak je v mnoha pekárnách k vidění).



Patisserie

Čerstvé dezerty, při jejichž přípravě se mísí tradiční francouzské receptury s moderní inovací, jsou jedním z největších lákadel v Milléme, vypadají totiž nádherně a jen letmý pohled na ně vzbuzuje velká chuťová očekávání. Jsou však naplněna?

Nejen to, jsou překonána. Veškeré dezerty, které jsme zatím v Milléme ochutnali mají pár společných jmenovatel. Jsou lehké, nadýchané, jemné, však zároveň chuťově výrazné.

V mnoha cukrárnách stačí ochutnat jeden jediný zákusek a dostavuje se pocit „k prasknutí“, dezerty jsou zbytečně těžké. V Milléme se drží hesla: zkoušet lehčí receptury. Dávají tak zákazníkovi příležitost ochutnat více a posedět déle.

Z dezertů, které jsme zatím měli možnost ochutnat bych mohla doporučit jeden vedle druhého: Tartelette origine – vynikající dezert z 80% čokolády, dezert Juliet složený z mangové a čokoládové pěny zdobený čokoládovými plátky, Riviere je již od pohledu lehký a chutný zákusek z pěny z vlčího máku, výrazný Litchisan , jak již název napovídá, obsahuje pěnu z litchi, piškot, mandlové těstíčko a jahodovou polevu. A v neposlední řadě kousek koláče Tarte aux Poires s hruškami a mandlemi.



Café

Co se týče sortimentu kávy, Milléme nabízí různě připravené kávy ze 100% Arabicy, případně směs Arabicy a Robusty (80% a 20%). Zajímavostí v jídelním lístku je káva nesoucí jméno podniku – Milléme, ke které dostanete také tři malé zákusky.

Na výběr je po celý den také výběr obložených sendvičů, které připravují až po samotném objednání zákazníka, nedostává se vám tak do rukou obložená bageta z regálu (o níž jinde nikdy nevíte, jak dlouho tam stála), nýbrž čerstvá, přímo z kuchyně. My jsme ochutnali sendvič s parmskou šunkou, rajčaty a okurčičkami. Opět se potvrdila kvalita čerstvé chutné bagety, a nejen jí.


V nabídce se nacházejí také Quiche - slané koláče z Francie. Nechybí soufflé, saláty ani omelety. Z omelet jsem otestovala tu s šunkou a sýrem a příjemně mě překvapilo, že se, jak je dle mých zkušeností zvykem, omeleta nekoupala v oleji. Byla nadýchaná, lehká a bez chyby.

Zajímavostí Milleme, které si nejde nevšimnout, je také juice bar fungující na systému "zamlžování". Čerstvé ovoce je uloženo ve speciálním regálu, ze kterého fičí pára, ta udržuje ovoce v čerstvém stavu. Ochutnejte sklenici čerstvého džusu, nebudete zklamáni.


A na co se můžete do budoucna těšit? Majitelé (a obsluhující kavárny v jednom) nám prozradili, že do budoucna plánují zakomponovat do výroby dezertů i japonský křen Wasabi, přijít na své by si měli také milovníci makronek (francouzských macaronů, o nichž jsem básnila v jednom z předešlých článků).

A možná, že se do budoucna dočká svého i přítel, který v našich krajích marně hledá chutný croque-monsieur nebo croque-madame. Protože jak to tak vypadá, v Milléme se stereotypu nedočkáme. Naštěstí právě naopak.

Kdykoliv jsme zatím kavárnu - cukrárnu - pekárnu Milleme navštívili, mezi hosty, kteří si zpříjemňovali den dobrým jídlem, jsme měli možnost vidět také Francouze. No není to záruka kvality?

Boulangerie - Patisserie - Café Milleme; Nám. Jiřího z Poděbrad 4, Praha
Tel: 223 00 22 74; PO - NE: 7:30 - 21:00

P.S. Hádanka na konec: Pokud si stejně jako my lámete hlavu nad tím, jaký význam skrývá francouzské slovíčko „Milleme“, pak je to jeden z důvodů navíc, proč byste měli podnik navštívit (a zeptat se). Tak schválně, přijdete na to? Kdo jako první správně odpoví, toho zvu na vynikající croissant do nového podniku, který má dle mého velký potenciál. Do Milleme.

Dospělí si prý nehrají

Blíží se čas vánoční. Ano, jsem trochu v předstihu, dokonce větším, než bláznivé výlohy ještě bláznivějších obchodních domů, které začnou již každým týdnem rozsvicovat světýlka a vyhrávat vánoční koledy... Ale přesto: blíží se čas vánoční. A já se počínám setkávat s otázkou: "Co si přeješ pod stromeček?"

Ať je ta otázka jakkoliv nežádoucím klišé, já ji zbožňuju. Proč? Protože jindy v roce mi není dopřáno otevřeně říct: Chci dárky! Miluji dárky! Přeji si dárky! Moc dárků!

A ačkoliv se stále schovávám za dopis pro Ježíška, všichni moc dobře víme, že oslovení "milý Ježíšku" patří stejně tak mamince, babičce, tatínkovi, sestře, přátelům a dalším... (Ne, že bych v Ježíška nevěřila. Veřím. Jsem o jeho existenci dokonce přesvědčená. Stejně tak jsem ale přesvědčená o tom, že Ježíšek je od toho, aby konal kouzla a zázraky. A rodina a přátelé jsou - mimojiné - od toho, aby nás obdarovávali těmi hmotnějšími věcmi.)

Problém je však v tom, že na otázku "Co si přeješ pod stromeček?" mám převelikou spoustu odpovědí. Má přání jsou nevyčíslitelná. Abych tedy usnadnila jednotlivcům výběr dárků pro mou osobu, snažím se to náležitě rozvrhnout a každému individuálnímu jedinci odříkávám přání jiná.

Zrovna nedávno jsem komusi odpověděla: "Omalovánky. Přeji si spoustu omalovánek!" Dotyčná osoba se pokoušela o konkretizaci mého požadavku a vyptávala se: "Jak omalovánky? Jako nějaké speciální? Nějaké šablony pro obrazy?"
Odpovídala jsem: "Ne, prostě obyčejné omalovánky. Vzpomínáš? Když jsi byla malá, určitě jsi je taky měla. S Křemílkem a Vochomůrkou. Nebo třeba s Mickymousem... Pak také byly s různými jinými motivy, například hrady a zámky. Nebo s obyčejnými obrázky - ptáčků, domečků, kytiček... A tak."
Spoluaktér zmiňovaného dialogu se zeptal, zda jsem normální a větou "pokud si nebudeš přát něco normálního, tak ti nekoupím nic" náš rozhovor ukončil.

Také chci Barbie. Opravdovou Barbie panenku s hnědými vlasy a nepříliš zmalovaným obličejem. Přála bych si také kačenku. Do vany. Aby se mnou mohla plavat. A levandulovou vůni pod polštář. Také růžové lodičky pro panenku Barbie. Velkou spoustu pastelek. Vodní pistoli. Nafukovacího králíčka. A šperkovnici s tančící baletkou. V neposlední řadě pohádky od Petišky...

A to, že každý má přání zlehčuje a odsouvá na kolej, po níž vlak již nikdy nepojede, mě rozčiluje.

Copak úderem mého patnáctého roku jsem přestala mít právo si hrát? Proč bych měla být bláznem v situaci, že ve vaně, krom mne, se plaví také lodička a kachní rodinka? Proč bych nemohla trávit neděli tím, že si na zem rozložím velké množství pastelek a budu vybarvovat Křemílka s Vochomůrkou?

Nejsem zaostalá. A vyprošuji si slova, která mě provází na každém kroku: "dětinská a infantilní". Jsem prostě jen normální. A nenechám se sekýrovat tím, že pojmy "dospělý a zodpovědný" se staly součástí mého života. No a?

Hlásám (a hrdě si za tím stojím), že dokáži být zodpovědná, dospělá, spolehlivá, rozumná... a přitom si hrát. Vymalovávat, vyrábět a pouštět draka, simulovat první polivek Barbie a Kena.

Konečně jsem pochopila podstatu Ježíška. Protože ať svá přání vyslovujete jakkoliv hlasitě, stejně si je každý vyloží po svém. Jste dospělí, takže dostanete praktické prostěradlo, vysavač, několik párů ponožek, sadu ručníků... a aby se neřeklo, také parfém, který obvykle používáte. Protože soupis vašich přání se dostal k příliš dospělým lidem.

Ještě, že Ježíšek je pořád dětinský a infantilní.

Nezapomeňte dát letos dopis za okno...

Kafe v Paříži? Na stojáka!

(na fotografi: Espresso z kavárny Relais Odeon; Café au lait z La grisette)

"Neinformovaný turista - špatný turista." Toť můj vlastní citát.

Než vyrazíme na poznávací zájezd, dovolenou či jen cestu pro pobavení, je třeba zjistit spoustu informací. (Samozřejmě, ne zcela vždy. Odjakživa jsem obdivovala blázny - odvážlivce, kteří vzali batoh se spodním prádlem na ramena a stopem se vydali do neznáma. Klobouk dolů, doufám, že jednou k něčemu podobnému také dospěji. )

Sama se zatím řídím heslem "štěstí přeje připraveným" a před zájezdem se snažím zjistit všelijaké tipy a rady, jak si dovolenou co nejvíce zpříjemnit a vychutnat. Před nedávnou cestou do Paříže, dali jsme s přítelem především na internet, průvodce a tipy známých. Partner přišel s velmi významnou a pro náš desetidenní pobyt v Paříži také užitečnou informací, že pít či jíst v Paříži na stojáka je levnější.

Abych informaci vyvrátila či naopak podložila, ptala jsem se dál... Googlu, Seznamu a dalších užitečných internetových vyhledavačů, ale také známých, co nedávno Paříž navštívili. Nikdo o ničem takovém nevěděl. Ani všemocný Google (tedy ten, který mluví stejnými jazyky, jako já).

A tak jsme si v Paříži libovali nad první kávou v sedě u stolečku. Však příteli to nedalo a jal se odebrat k baru, aby si s milým pánem obsluhujícím popovídal. Jelikož má angličtina za tou partnerovou o několik mílí zaostává, a mé ucho odposlechne jen to nejnutnější, je třeba mi rozhovory s cizinci tlumočit. A jak se mé ucho domnívalo, a jak mi bylo potažmo přetlumočeno, opravdu! V Paříži je na stojáka levněji. (Frázi "na stojáka" berte s rezervou, u baru je možno samozřejmě se i posadit).

Je jedno, ve které části Paříže se nacházíte nebo jak luxusní podnik hodláte navštívit. Pokud si dáte kafe (případně i scroissant nebo jinou pochoutku) u baru, odpadá platba za místo a celková útrata je tak až o pár Euro nižší.

Tak tedy "bon appétit!"

Ladurée, macaronový ráj

Když jsme společně s přítelem před cestou do Paříže sestavovali itinerář, co všechno musíme (a především chceme) na naší cestě podniknout, v harmonogramu nemohly chybět podniky, jež se chlubí věhlasnými francouzskými macarony... Díky přítelovu trpělivému studiu zahraničních webových stránek, potažmo blogu cukráře Davida Lebovitze, přibyly v průvodci vlastní výroby také tři pobočky podniku Ladurée.

Historie Macaronu / Makronky

A co že je to vlastně "macaron" (český, avšak nepříliš používaný ekvivalent: "makronka")? Když v naší republice zmiňované slovo vyslovím, většina mých známých si představí těstovinu (těstovina podlouhlého tvaru se píše s písmenem K - "makarón"). Naštěstí, povědomí o světových kulináriích neustále stoupá, a to díky internetu, stále většímu množství kulinářských TV pořadů a vycházejících knižních kuchařek... A tak dávám budoucnost i macaronu, pochoutce, která byla na českých pultech donedávna k vidění zřídkakdy. Však s příchodem různých francouzských podniků i na náš trh (jmenujme například známý podnik "Paul") snad dostane pojem macaron také svou podobu.

Macaron je piškot, který se vyskytuje v Evropě, především pak ve Francii již od dob renesance. V 18. století se stal specialitou lotrinské gastronomie (oblast v severovýchodní Francii). Tato placička je vyráběna v různých příchutích, pochutnat si tak můžete na klasickém čokoládovém, vanilkovém nebo kávovém macaronu, ale také například na macaronu s příchutí růže.

Historie Maison Ladurée

Všechno to začalo v roce 1862, kdy si mlynář jménem Louis Ernest Ladurée založil pekárnu na Rue Royale v Paříži.
Po necelých deseti letech, během povstání pařížské komuny, pekárna shořela, však rodina Ladurée to nevzdala a na tom samém místě pekárnu obnovila. Výzdobou interiéru byl pověřen Jules Chéret - slavný umělec. Při výzdobě podniku Ladurée čerpal z malířských technik používaných v Sixtinské kapli nebo Opeře Garnier. Pekárnu zdobí například baculatými andělíčky oblečenými v kuchařském oděvu.

V dobách druhého císařství se kavárny rozšiřují a stávájí stále luxusnějšími. Lidé chodí více do společnosti a literární a čajové salóny nabývají na oblibě.

Teprve v roce 1930 ale přichází opravdová zlatá éra Ladurée. Vnuk zakladatele - Pierre Desfontaines - přichází s myšlenkou lepení macaronů - dvě macaronové "skořápky" slepuje k sobě za pomocí tzv. ganache - krémové náplně různých příchutí.

Noblesní podnik Ladurée se rozšiřuje a v září roku 1997 je otevřena pobočka dokonce na jedné z nejslavnějších ulic na světě - Avenue des Champs Elysees.

Tím ale historie Ladurée nekončí. Podnik se setkává s kladnou odezvou, s nárustem turistů samozřejmě i zahraniční, a skupina Ladurée hodlá jít tomuto zájmu vstříc a možná se tak neubrání rozšíření do dalších světových metropolí (pobočky Ladurée jsou již k vidění například ve městech Tokyo nebo Monaco).

V Ladurée na Avenue Champs-Elysées

Pobočka Ladurée na Avenue Champs-Elysées byla otevřena v roce 1997, jak již bylo zmíněno. Denně jsou zde pečlivě vyškolenými kuchaři připravovány čerstvé cukrovinky a výrobky z pečiva, v nabídce jsou ale také jednoduchá tradiční jídla, která zaženou hlad i v obědovém či večerním čase.

Interiér Ladurée Champs-Elysées byl navržen francouzským architektem a designérem Jacquesem Garciou. Pobočka je jednou z největších. Krom zahrádky se pyšní ohromným barem a několika salónky, přičemž každý má různé designové uzpůsobení.

Ladurée Champs-Elysées jsme navštívili v podvečerním čase a kvůli hezkému počasí jsme se rozhodli uchýlit na zahrádku. Několik minut jsme museli počkat, než se uvolnil stůl a obsluha nás konečně usadila. Dostali jsme čisté ubrousky a menu. Abychom zahnali hlad, vybrali jsme si "Club Poulet" - kuřecí club sendvič (téměř všude běžně nazýván Club Sandwich) s bramborovými hranolkami, který jsme se rozhodli zapít Coca-colou light.

Než si nás obsluha všimla, trvalo to až nepříjemně dlouho. Ačkoliv byli zaměstnanci Ladurée na první pohled profesionální (stejnokroj, úsměv a naučené pobíhání po place), nakonec se projevili jako stinná stránka podniku. Očividně dávali přednost místním před turisty a než zaznamenali naše "volání" nebo to, že již dlouhé minuty před námi leží menu bez objednávky, trpěli jsme hlady, obzvlášť při pohledu na překrásné dezerty u okolních stolů.

Zatím jsme měli alespoň šanci pozorovat osazenstvo Ladurée. Na první pohled je vidno, že povědomí o podniku se rozšířilo do všech světových krajů. Ladurée hýři všemi národy, převážně pak arabskými. Minimálně u každého druhého stolu seděly rodiny turistů mluvící různými jazyky a objednávaly převážně dezerty a zmrzliny. Jídelní lístek Ladurée vypovídá o historii macaronu, že právě díky rodině Ladurée se tato pochoutka dostala na světlo světa. A můžete si tak nabídnout nejen klasický macaron různých příchutí, ale například i macaronovou zmrzlinu (miska zmrzliny zdobené mnoha malými barevnými macaronky).



Když před nás byly položeny talíře s Club Sandwichem, na okolní stoly jsme rychle zapomněli a pustili se do jídla, ke kterému nemám žádné výhrady. Křupavý toast plněný kuřecím masem, sýrem, vejcem a zeleninou byl doplněn o plátek libové slaniny a porci domácích maxi hranolek. Zelený salát byl čerstvý a zalitý jen malým množstvím nenápadné a chutné zálivky. Cena jednoho Club Poulet: 17,00 E.

Co nás překvapilo a poučilo do dalších dní pobytu v Paříži, byla cena Coca-Coly. Stála téměř polovinu ceny sendviče, a to celých 6,90 E. Tak jsme zjistili, že vynikající voda (např. Evian nebo Perrier), která je u nás dvakrát tak drahá jak nápoj Coca-Cola, je v Paříži většinou mnohem levnější. Nemluvě o tom, že zdravější.

Po tom, co jsme si pochutnali na dobrém sendviči a znovu si vyčkali nehezky dlouhou dobu na obsluhu a na účet, jsme se vydali vystát frontu k pultovému prodeji uvnitř pobočky Ladurée, kde jsou k dostání nejen věhlasné macarony a všemožné pochoutky z výrobny Ladurée, ale také spousta jiných produktů, které mohou být například hezkým suvenýrem z Paříže. Ladurée nabízí vyhlášené aromatické svíčky, kosmetiku, parfémy, bloky s logem, vějíře a podobné doplňky... Ať už nakoupíte jakékoliv konfety, vše je úhledně zabaleno do krásných krabiček, samozřejmě s logem Ladurée. A na vaše přání případně ještě vloženo do dárkové tašky či převázáno Ladurée stuhou.

Protože jsme v Paříži trávili teprve první den a na nákup dárků ještě nebyl čas, nakupovali jsme pro uspokojení našich chuťových buněk a nemohli jsme jinak, než ochutnat slavné macarony. Nakoupili jsme osm macaronů, s příchutí "Chocolat - Café - Vanille - Pistache - Chocolat Amer - Caramel á la Fleur de Sel - Fleur d´Oranger - Pétale de Rose" (čokoláda - káva - vanilka - pistácie - hořká čokoláda - karamel s hrubou solí- květ pomeranče - okvětní lístky růže; na fotografii zleva) a vydali jsme se je sníst do nedalekých zahrad Jardin des Tuileries.

Macarony byly výborné, ve srovnání s těmi, co jsou k dostání na našich pultech, velmi výrazné. A ačkoliv bych si klepala na čelo, kdyby mi nedávno někdo řekl, že mi bude chutnat i macaron s příchutí růže, musím uznat: výtečné byly všechny. Jen se rozplývaly na jazyku.

Ladurée Paris; 75, Avenue des Champs - Elysées, 75008, Paris