Kam se poděl hrníček?

... aneb hurá!, jsem pořád dítě

Jsem infantilní. A spousta lidí to na mě nesnáší. Že pláču, když někdo praskne nafukovací balónek. Že mojí největší touhou je koupit si "Barbínu" a vybavit jí domeček pro panenky. Že místo "rozumných" knih se stále vracím k pohádkám. Že si hlasitě (a několikrát denně) zpívám lidové písničky z dětství a odříkávám básničku "Polámal se mraveneček, ví to celá obora..." atd.

Lidé kolem mě se dělí do tří skupin: (Tady bych mohla plácat něco o typologii člověka, ale jediná věc, kterou na mě mé okolí nesnáší ještě víc, než mou infantilitu, je táhání "školících věcí" do "normální konverzace". A tak ponechme tento blog normálně konverzující.)

1. FLEGMATICI
Skupina, které moje dětinskost nevadí. A to buď z důvodu, že si jí nestačila všimnout nebo z důvodu, že jde o přizpůsobivé či flegmatické jedince a je jim to zcela fuk.

2. INFANTILNÍ
Další skupina se vyznačuje tím, že mé infantilitě holduje. Většinou z toho důvodu, že jedinci v této skupině jsou na tom podobně. Možná nepláčí, když někdo praskne balónek, ale mají jiné, neméně nebezpečné, úchylky. Nebo odchylky? Je nejmenší ze všech tří skupin, o to víc si jí však vážím. :o)

3. MRZOUTI
A skupina poslední je skupina (nazvěme si ji interně) mrzoutů. Těch, co si nejen mé infatility povšimli, ale ještě k tomu všemu jim z nějakého důvodu vadí. Pokud bych zde mohla charakteristiku poslední skupiny ukončit, je všechno v pořádku. Ale pozor, pokračování nám prozradí, že téhle skupině moje jednání nejen vadí, ale ona by ho také ráda změnila.


Okolnosti poslední doby přinesly změny v mém chování. Tak už to chodí. Rosteme, stárneme, pohybujeme se mezi různými lidmi, nečekané a mnohdy nelehké události a okolnosti s našimi osobnosmi zamávají a my se měníme. Z dětí se staneme dospělými, z dospělých senilními a ze senilních... kdo ví...

Věřte nebo ne, moje osobnost pod vlivem poslední doby "přecestovala" ze skupiny INFANTILNÍCH do skupiny téměř MRZOUTŮ. Rodila se ve mne osobnost, která kárala mou osobnost dosavadní. A někdy bych vám přála být svědkem mých schizofreních projevů.

(Např. Gábinka se probouzí do nového dne, slunce prosvítá žaluziemi do tmavého bytu a Gábi se rozhodne ho přivítat. Roztáhne žaluzie, téměř zamilovaně se zadívá na slunce a promlouvá k němu: "Sluníčko, sluníčko, popojdi ještě maličko, ať mi to tu celé prosvítíš. Jsi zlatíčko, že jsi mě probudilo... Já Ti za to budu celý den zpívat." V tom se probouzí osobnost mrzouta a promlouvá: "Ježiši, co to děláš? Copak se mluví se sluncem? Sklapni a chystej se radši do práce." Následuje posmutnělý výraz a odebrání se do koupelny. V koupelně však studená sprcha, důvod k radosti, probouzí chuť povídat si s neživými věcmi: "Sprško moje studená, co to asi znamená, že mám z tebe husí kůži? Studená voda mé zdraví tuží! A Gabču vzpruží! Jů, vymyslela jsem hezkou básničku, tu musím někomu říct!" V tom se probouzí Gábina mrzout a říká: "Blbečku, koho by asi taková debilní básnička s přitroublými rýmy zajímala! Nechceš vymýšlet raději něco produktivního?"

Atd. )

Pořád jsem žila v domnění, že bych se měla chovat náramně dospěle. Vždyť mám věk na vdávání. Vždyť bych měla být za chvíli zodpovědnou matkou. A taky - copak se to pro zaměstnanou ženu sluší, aby si hrála s "Bárbínami"?

A víte co? Sluší!

V posledních dnech jsem trnula při pohledu do zrcadla. Proč? Začínající vrásky, padající víčka, pokleslé koutky... Bodejť by ne! Vždyť jsem si vpustila mrzouta do duše.

Kdysi jsem na Nový rok dostala smsku, v níž stálo předsevzetí, kterého bych se prý měla celý život držet. "Hlavně si zachovat to naše dětské já!" A já na to předsevzetí málem zapomněla.

Ztratil se mi v práci hrníček. Můj oblíbený, který jsem dostala od sestry k narozeninám. Byl s motivem andělíčků a měl nalomené ouško. A každé ráno mi - společně s dobrou kávou - zpříjemňoval. A najednou je fuč. Zastesklo se mi, a tak jsem se ho vydala hledat po firmě. Nikde nic, jako by se nad ním slehla zem. Sedla jsem si nad kafe v erárním hrníčku a rozplakala se.
"Co se stalo?" ptal se mne překvapený kolega.
"Ztratil se mi hrníček."
"A to brečíš kvůli hrnku?" opáčil se smíchem.

Jo, pláču kvůli hrnku. A plakat budu kvůli prasknutému balónku a třeba i kvůli utržené pampelišce. A radovat se budu z vůně lesa, bečících oveček, dobrého dortu i ze svého hlasitého falešného zpěvu.


Tak a jdeme na to: "Na tom Bošileckým mostkůůů, hrály tam dvě panny kostkůůů!..."

(v památku hrníčku s andělíčky)