Týden konců... a začátků

Tam, kde je začátek, tam je i konec…

Bylo to před mnoha měsíci, když jsem se prvně ocitla v poetické kavárně Obratník. Možná mi nezměnila život, minimálně mi však dala mnoho příjemných chvil. Čas trávený s nejlepšími přítelkyněmi v kavárně nad knihou poezie byl za poslední měsíce rituálem. A to tím nejpříjemnějším, jaký jsem kdy měla.

Maruška, majitelka kavárny, nám tamní posezení zpříjemňovala absolutní péčí a hlavně vřelým úsměvem, který se nedá jen tak něčím nahradit.

Znáte ten pocit, kdy nějaký rituál – zpříjemňující starosti běžného života – musí z nějakého důvodu skončit? Takový pocit se dostavit, když jsem zjistila, že existence kavárny Obratník se ubírá ke konci.

Ano, na rozlučkovém večírku jsem sice skandovala při sundávání cedule nad vchodem, avšak to díky vykajícímu vínu, které v Obratníku nabízeli. Za střízliva by mi bylo nejspíš pořádně smutno.

Sestřina spolužáka Lukáše jsem prvně poznala, když byl před mnoha lety u nás na návštěvě. Veselejší kopu jste snad neviděli. Usměvavý klučina, v jehož společnosti bylo o zábavu postaráno.

Před pár dny zemřel. Koukám do sestřiných očí zalitých slzami, v hlavě si přemítám, co všechno nám ten život přináší… Můj rozum mi říká: tak to prostě chodí; a něco jiného ve mně křičí: proč?

Před málo dny jsem objevila velmi příjemnou a milou kapelu Velmi Krátké Vlny. Vyměnila jsem si pár vět s jejich „manažerkou“ (mimochodem velmi milou manažerkou) Pavlínou Tichou a kapelu jsem začala blíže pozorovat. A hlavně blíže poslouchat. Každý večer jsem v poslední době usínala za ladných tónů linoucích se z CD „Vysněné“ a každou noc se mi tak zdály krásné sny o Smetánce Lékařské, která se stala námětem pro jednu z nejkrásnějších skladeb.

Celá natěšená na pražský koncert, pozvala jsem na něj půlku svého pracovního týmu.

A když jsem se jednoho večera z emailu dozvěděla, že kapela končí, až překvapivě mi to vehnalo slzy do očí. Snad těmi všemi okolnostmi tohoto týdne.

Jako malá holka jsem snila o tom, že se dotknu duhy. Vídala jsem ji celkem často, vypadalo to, že je kousek od našeho domu. Jen musím vyběhnout ze dveří, utíkat směrem ke splavu řeky Moravy a tam ji někde najít. Byla takový kousíček…

Ale než jsem se k duze dostala, byla pryč. Jen co jsem ji stihla objevit, jen co ty krásné barvy začaly se zjevovat, už už mizela a ztrácela se mi před očima. A snad tenkrát mi to taky vehnalo slzy do očí. A možná již tenkrát mne napadlo, že tam kde je začátek, tam je i konec. Že stále něco končí...

... A něco začíná.

Taky jste tolik milovali pohádku Nekonečný příběh?