Flaneur

Ráda bych všechny své čtenáře informovala o spuštění nové webové stránky www.flaneur.cz.

Stránky jsou stále „ve výstavbě“, je před námi ještě pořádně dlouhá cesta. A právě i z toho důvodu budu ráda, když se na cestu vydáte společně se mnou. Je přeci známo, že cesty lépe ubíhají ve společnosti. 

Ačkoliv dřív byl „flâneur“ pojem spíš pro samotáře, myslím, že moderní flâneur by měl být tvor více společenský. Je přeci ohromná škoda nepodělit se o prima zážitky!

A co to vlastně ten flâneur znamená? 

Než dojde ke svatbě

Ještě, že nejsem chlap. 

Nechtělo by se mi čůrat ve stoje, nemohla bych bez posměšků ostatních brečet a především... čekalo by mě žádání o ruku. To musí být děs - vyslovit tu větu a čekat, zda mě holka odmítne či ne. Vymyslet něco originálního, abych podpořil pozitivní odpověď a vědět, že když to neudělám, bude mi to vyčítáno celý život.

Poslední dobou se v mém okolí nějak roztrhl se svatbami pytel. Snad slunečné počasí zamilované páry navnadilo (nebo partnery konečně holky uhnaly? :o)). Jedna kamarádka, druhá kamarádka a do třetice všeho dobrého - volala mi přítelkyně z daleka:
"Budu se vdávat!", křičela do telefonu. "Ach, gratuluji!", snažila jsem se projevit nadšení po americku. "No jo, konečně jsem ho ukecala, trvalo mi to tři roky, ale já jsem věděla, že se jednou přemluvit nechá!"

Nemám nic proti svatbám, naopak, jako každá holka se těším, až se na jeden den v mém životě stanu princeznou. Ale nějak přestávám rozumět partnerskému modelu, jak se ke svatbě dostat. Když jsem byla holčička, myslela jsem si, že to funguje takto: 

- Dva lidé se zamilují.

- Začnou spolu, jak se říká, chodit.

- A jak tak plyne čas, jejich vztah se příjemnými i nepříjemnými chvílemi utužuje.

- Děvče jednoho dne začne naznačovat něco o svatbě, dětech, bydlení atd.

- Chlapec není k tomuto kroku připraven. 

- Děvče se chlapci dvoří víc a víc, až chlapec podlehne a pokud děvče bezmezně miluje, jednoho dne se rozhoupe a požádá ji o ruku.

- Svatba. 

Ale ono to je jaksi jinak. 

- Dva lidé se zamilují.

- Začnou spolu, jak se říká, chodit.

- A jak tak plyne čas, jejich vztah se příjemnými i nepříjemnými chvílemi utužuje.

- Děvče jednoho dne začne naznačovat něco o svatbě, dětech, bydlení atd.

- Chlapec není k tomuto kroku připraven. 

- Děvče se chlapci dvoří. 

- Chlapec není k tomuto kroku připraven. 

- Děvče ukazuje na hodinky: "miláčku, už je ten pravý čas!"

- Chlapec není - o to víc - připraven. 

- Děvče se rozčiluje, hlasitě.

- Chlapec dělá úšklebky: "ále jó, vždyť já si tě vezmu!"

- Děvče ale pořád nemá prstýnek, a tak smutní. 

- Chlapec se nejspíš cítí zahnán do kouta.

- Děvče vyčítá. 

- Chlapec se vzdává a žádá děvče o ruku.

- Svatba. 

Tak nějak chápu význam slova "stíhačky". 

Omlouvám se všem kamarádkám, které jsem tímto urazila. Ale já to nemyslím zle, jednou mě to čeká taky. :)

Neumím být Facebook kamarádkou

Mám profil na Facebooku. Už roky.

Založila jsem si ho ze dvou důvodů, za prvé: kvůli testu tehdy nové služby, které se měla podobat jistá česká stránka, na které jsem spolupracovala; za druhé: protože měl Facebook obrovský potenciál v informovanosti a virálním marketingu. 

Facebook mi mnohé dal. Díky němu jsem narazila na spoustu uměleckých skupin (divadelních, hudebních a jiných souborů), které měly profil na Facebooku, zatímco na internetu nebyly dohledatelné. Potažmo jsem napsala pár zajímavých článků, námět mi dal můj tehdejší kamarád Facebook. Měla jsem možnost pozorovat, co lidi zajímá, k jakým skupinám se přidružují a co mají rádi (mimochodem, když nevíte, jakým dárkem někoho potěšit, stačí se podívat na jeho facebook profil a skupiny, v nichž je přidružen...)  

Ale jak tak čas plynul, nevinný a sladký Facebook mi začal ukazovat svou odvrácenou tvář. Nejen, že se na mne jistí "přátelé" dokázali naštvat za to, že ignoruji jejich pozvánky do pro mne nesmyslných skupin, ale každý den mi e-mail připomínal, že bych se měla přihlásit do skupiny lidí, kteří nikdy nečtou, těch, kteří by nejraději usmrtili Paroubka a v neposlední řadě do fanouškovské skupiny, která nikdy nepouští důchodce v tramvaji a v autobuse sednout (když přece dokáží chodit po městě, dokáží stát i v autobuse).  

No dobrá... Ať si jsou lidé, jací jsou. Jsme přeci v demokratickém světě, nemám právo zakazovat ani nakazovat a jak by zastánci Facebooku řekli: "když se ti ta skupina nelíbí, tak se do ní prostě nepřihlašuj"... 

Až jsem dospěla k závěru "ať si Facebook využívá každý, jak chce". Někteří budou informovat o tom, jakou mají kocovinu, jiní se budou s kamarády dělit o oblíbené songy a další budou vytvářet nenávistné nebo naopak fanouškovské skupiny. Jenže když pak na Facebook uvedu veleužitečný (ano, nyní jsem velmi subjektivní) odkaz "Přijďte podepsat petici za farmářské trhy v Praze" a nikdo si toho ani nepovšimne, zatímco mí přátelé si do statusu napíší: "Udělal jsem si kafe" a sejde se jim dvacet komentářů a (jak je na Facebooku zvykem) dalších 40 palců nahoře (pro neznalce: odkaz, který říká: "líbí se mi tento Facebook post"), říkám si: A sakra... 

Můj virální marketing je zatraceně špatný. A s ním celý Facebook.