Birlibán. Jaképak je to jméno?

"Birlibán, Birlibán. Jaképak je to jméno? Uslyšíme snad pohádku o kouzelníkovi? Nebo o princi Birlibánovi? Anebo je to kouzelná průpovídka? Ale ne. Nebudeme čarovat."

Těmito slovy začíná Eduard Petiška svou knihu o klukovi jménem Birlibán, se kterým prožijete spoustu neobyčejných příhod. A že se nebude čarovat? No, já bych si dovolila nesouhlasit.

Totiž kouzlo, to je to příhodné slovo pro Petiškova Birlibána.

Nevzpomenu si, kolik let mi bylo, když jsem Birlibána prvně slyšela. Ale můžu vám povědět, kdy jsem ho naposledy četla. Dnes.

A že by v tom nebyly čáry? To mi tedy někdo vysvětlete, jaktože pokaždé, když s Birlibánem zažívám nejeden příběh, nemůžu napětím ani dýchat. A jakmile padne poslední věta knihy: "Bylo osm hodin a Birlibán ještě spal", jen stěží zadržím slzy, jak moc mi bude po tom blonďatém klukovi smutno.

Kdo nečetl Birlibána, jen těžko si dovede představit, o čem bych zde chtěla hovořit. O všech těch neuvěřitelných dobrodružstvích, z nichž vyplyne nejedno ponaučení. O všech těch světech, které za zdmi fantasie leží, o hračkách, ke kterým bychom se měli chovat s úctou. O stromech plných pečených husiček a salámů...

Birlibán je jednou z těch dětských knížek, které naplňují dle mého pojem "dětská literatura" se vším všudy. O Petiškově češtině snad hovořit nemusím, je vytříbená. Co se týče výchovné stránky knihy, která by dětské literatuře jistě neměla scházet, výchovnější knížku snad nenajdete. Birlibán má snahu děti naučit, že ke hračkám - i k těm starým - by se měly chovat hezky. Že by měly dojídat snídani, také by neměly být líné... atd.

Co že by ještě měla dětská kniha mít? Zajisté, obrázky! Ale o těch za malou chvíli...

Já sama Birlibána doma nemám. Je to knížka, kterou by mi maminka neponechala ani za - jak se u nás doma říká - za zlaté prase. I její je totiž oblíbená a předčítá z ní nejen malému bráškovi, ale i dětem ve škole.









A tak jsem využila návštěvy u rodičů a maminčin "salát" (a to doslova, kniha je už ve velmi dezolátním stavu) jsem si znovu po letech prohlédla. Nádherné obrázky Václava Sivka mne polapily na půl dne.

A to je ten důvod, proč kniha nezabírá čestné místo v mé vlastní knihovně. Staré vydání, právě to se Sivkovými obrázky, není již k sehnání. Ani na knižních pultech, ani v antikvariátech.

Birlibán sice díky Knižnímu klubu vyšel v roce 2008 (i v letech dřívějších) a ilustrace Miroslava Jágra, vynikajícího ilustrátora, rozhodně nemám v úmyslu "pomlouvat", ale pro nás, co jsme na Sivkově Birlibánovi vyrostli, to už prostě není ten sám chlapec.

A tak jsem se - namotivaná prohlížením mámina salátu - rozhodla, že "starého Birlibána" musím mít za každou cenu. A když za každou, tak za každou. Asi půl hodiny mi trvalo, než jsem prošla všechny internetové antikvariáty a... štěstí mi bylo nakloněno. Objevil se Birlibán vydaný dávno před mým narozením. Ilustrace: Vávlav Sivko. A i když mě stál 400,- Kč (ačkoliv maminčina verze hlásá 20,- Kčs), nelituji objednávky ani trochu.

Antikvariát Sušice, kde jsem knihu objednala, mě ihned (přesto, že je sobota) informoval, že v pondělí ráno bude zásilka odeslána. A já jsem natěšená, až mi tváře planou vzrušením.

Myslím, že když si Birlibána na dobrou noc přečtete, zaplanou vzrušením i vaše tváře. Tak se pusťme do toho! V Americe chodí o Vánocích sobi s planoucími čumáky, tak proč by v českých krajích nemohli v létě chodit čtenáři s planoucími tvářemi...

Nesnesitelná radost bytí

Můj bráška má pět let.

To malé miminko, co jsem před léty spatřila prvně v porodnici a zamilovala se do něj, vyrostlo v blonďatého hyperaktivního kluka, který by svou energií předčil veškeré příbuzenstvo.

Protože mi nebylo dáno, abych v jeho "slavné první půlkulatiny" byla s ním, zatelefonovala jsem mu.

"Pábinto, já jsem dostal k nalozeninám velitý tunely! Plo auta a vláčty, musíš se na ně pžijet podívat. Ale počtej, já už musím si jít hlát, tak já ti dám zase mamintu."

"To si se mnou moc nepokecal", stěžuju si mamince, v tom však z povdzálí slyším:
"Počtej, maminto, ještě mi dej Pábintu, já jsem jí něco zapomněl žíct. - Pábi, a eště jsem dostal novou velitánstou toloběžtu! Oplavdickou!"
"Vážně opravdickou? Velikánskou? Tý jo, a budeš na ní umět jezdit?" opáčila jsem.
"Jasně, že budu, musíš se pžijet podívat. A já už musím jít si s tím vším hlát. Jo a počtéj, ještě jsem dostal dort! Velikej a doblej dort, já ti kousek nechám. Tak ahoj, já už ti dám mamintu!"

A utíkal se znovu (tipla bych, že posté) pokochat narozeninovými dárky.

Ten život ale strašlivě letí... Pět let uteklo jako nic. Za chvíli to budou kulatiny, pak další. A kdo ví, jestli mi i dvacetiletý bráška bude každým telefonátem či setkáním připomínat, že právě proto, jak ten život letí, měl by se pořádně užít... A že je spousta důvodů k radosti bytí.

Tunely, "toloběžta", dětský smích, dospělý smích, nebudit se sám, slunce, voda, piknik, čokoláda, vlčí máky, třešně, vůně lesa... a víte co, vymyslete si to sami!

(A tak si říkám, že někdy ty mé výlevy radosti bytí jsou docela nudné, ale když ono je tak nesnesitelné nechávat si to všechno pro sebe).

No a když už jsme u těch sourozenců, co mi svými úsměvy připomínají, jak je na světě hezky, má mladší (leč chytřejší, jak vždy nerada přiznávám) sestra Barča má "miminko". Má neteř se jmenuje Isabella, je děsně chlupatá a svými černými kukadly si získá naprosto každého - asi jako Barča. Jablko totiž nepadá daleko od stromu.

Subjektivník opět v provozu

13. 7. (no není to krásné datum?) byl opět uveden do provozu kulturně-publicistický deník Subjektivník. Zaplesalo mi srdíčko, jako bych se z dlouhé dovolenkové cesty vrátila domů.

Když jsem přibližně prosinci roku 2006 napsala vydavateli - Radimu Pavlíkovi první e-mail, netušila jsem, jakým odrazovým můstkem bude. Odrazovým můstkem k čemu?

Zanedlouho tomu budou tři roky, kdy jsem pro Subjektivník začala psát. Za tu dobu jsem pro něj napsala asi 150 příspěvků, podobný počet příspěvků zkorigovala, přečetla stovky (a možná že tisíce) článků mých "virtuálních kolegů", obdržela nespočet kritik (jak pozitivních, tak negativních) od známých i neznámých čtenářů, získala nemalé zkušenosti, obdržela rady k nezaplacení... Ale hlavně: poznala jsem spoustu přátel, známých a zajímavých osobností, kterým patří za to všechno dík.

A v neposlední řadě děkuji, Radime, že jsi mi to umožnil.

Tak ať je to krásné datum - znovuspuštění Subjektivníku - také datem šťastným.

Subjektivník.cz

Být tak baletkou

Všichni máme přání. Přání nevyslovená a přání vyslovená. Je mezi nimi velký rozdíl.

Ta vyslovená přání jsou totiž (alespoň u mne) splnitelná, ta nevyslovená, to jsou jen sny. Takové ty "kdybych měla Arabelin prsten, přála bych si..." Světový mír, aby celá moje rodina byla zdravá, abych nikdy nezestárla, přečíst všechny knihy na světě, mít velkou vilu, psa, bazén, džíp a hodinky s vodotryskem a tak dále...

Buď je nahlas vyslovíme s ironickým podtónem a předpokladem, že všichni kolem tuší, že jsme natolik rozumní a zdraví, že ve splnění našich snů ani nedoufáme. A nebo je nevyslovíme vůbec, protože bychom upozornili na naše slabosti.

Když jsem byla malá a myslela si, že jsem příšerně tlustá, vždycky jsem si říkala: "Mít tak Arabelin prsten, chtěla bych být vysoká a štíhlá." Nikdy bych to ale nevyslovila nahlas, protože pak by si lidé bývali byli všimli, že jsem "tlustá". (Vidět fotky z mého dětsví, asi byste mi vrazili rovnou facku - a já sobě taky, věřte mi.) A stejně tak jsem nikdy nahlas nevyslovila "přála bych si být baletkou!" Protože to by si potom mohli všichni povšimnout, že: nemám postavu jako proutek, neumím ani stát na špičkách, natož tančit. Jsem kopyto a neumím se ladně pohybovat, nemám hudební sluch...

Proč jsem se tedy rozhodla mé tajné přání vyslovit nyní? Protože jsem dospěla. Takže už vím, že fajn je mít se aspoň trochu rád. No a hlavně už mám dospělácké životní cíle! Tedy můj cíl stát se baletkou jsem zaměnila za něco reálnějšího: okrást Arabelu!

No, ale teď už k věci. Jak jsem dospěla k přání být baletkou? To bylo tak:

Měla jsem prababičku. Ba dokonce jsem měla čtyři prababičky, ale jen jedna z nich může hrát v mém dnešním příběhu hlavní (vlastně spíš vedlejší) roli. Prababička Lutínská. (Nejmenovala se Lutínská, ale velké L zde přísluší, jelikož já dodnes nevím, jak se moje prababičky z tátovy strany jmenovaly. Jedna bydlela v Hablově a ta druhá v Lutíně, a tak pro mne prostě zůstanou navždy prababičkami Hablovskou a Lutínskou.) A tato prababička Lutínská bydlela v lutínském (zde malé l již patří) domově důchodců. Zde jsme ji navštěvovali. Ne příliš často, však o to víc jsem se na každou návštěvu prababičky těšila. Babi Lutínská byla dáma. Pamatuji si ji starou, se spoustou vrásek v obličeji, ale s krásnými stříbřitými vlasy, mající dlouhé štíhlé prsty na rukou a baletku (ano, konečně vstupuje na scénu postava v hlavní roli).

Prababička Lutínská totiž vlastnila ten nejpokladovatější poklad světa. Starou láhev od likéru Bols, v níž bydlela malá baletka. Nádherná dáma se zlatým korzetem a červenou sukní vypadající jako květ vlčího máku. S černými vyčesanými vlasy a figurou jako proutek. Babička, ačkoliv jí již dělalo potíž postavit se na těžké nohy, při každé mojí návštěvě vstala a natáhla se na skříň pro zmiňovanou láhev. Položila ji na stůl, natáhla klíček a...

Rozezněla se ta nejkrásnější melodie, kterou nikdy nezapomenu a malá baletka se roztančila. Tančila nám všem pro radost. Nejen moje a sestřiny kukadla z ní nespustily oči, mnohdy se ani táta s mámou nemohli odtrhnout. A při každém odchodu z domova důchodců v mých očích zaplanul stesk. Po babičce a baletce.

Jednoho dne prababička Lutínská zemřela. Nevzpomínám si na to, jak ani proč. Snad stářím, snad s úsměvem na rtech. V mých očích zůstala nezměněná. Se stříbrnými vlasy, dlouhými prsty na rukou, usměvavými rty. V pozadí hravá známá melodie a točí se malá baletka.

Často obcházím bazary a antikvariáty a doufám, že narazím na láhev od likéru Bols s ballerinou uvnitř. A tak, moji milí, přidávám prosbu. Taky obcházíte antiky? Pokud ano, mrkněte sem tam i na regály s lahvemi... A když někde uvidíte malou baletku, jsem na mailu. Co z toho? Uděláte radost holce, co se nikdy nestane baletkou (tedy pokud nevymyslí zapeklitý plán, jak okrást Arabelu).

(Že to je málo? No dobře, tak v případě úspěšnosti při hledání mé staré dobré známé baletky u mě i máte večeři.)

Kam se poděl hrníček?

... aneb hurá!, jsem pořád dítě

Jsem infantilní. A spousta lidí to na mě nesnáší. Že pláču, když někdo praskne nafukovací balónek. Že mojí největší touhou je koupit si "Barbínu" a vybavit jí domeček pro panenky. Že místo "rozumných" knih se stále vracím k pohádkám. Že si hlasitě (a několikrát denně) zpívám lidové písničky z dětství a odříkávám básničku "Polámal se mraveneček, ví to celá obora..." atd.

Lidé kolem mě se dělí do tří skupin: (Tady bych mohla plácat něco o typologii člověka, ale jediná věc, kterou na mě mé okolí nesnáší ještě víc, než mou infantilitu, je táhání "školících věcí" do "normální konverzace". A tak ponechme tento blog normálně konverzující.)

1. FLEGMATICI
Skupina, které moje dětinskost nevadí. A to buď z důvodu, že si jí nestačila všimnout nebo z důvodu, že jde o přizpůsobivé či flegmatické jedince a je jim to zcela fuk.

2. INFANTILNÍ
Další skupina se vyznačuje tím, že mé infantilitě holduje. Většinou z toho důvodu, že jedinci v této skupině jsou na tom podobně. Možná nepláčí, když někdo praskne balónek, ale mají jiné, neméně nebezpečné, úchylky. Nebo odchylky? Je nejmenší ze všech tří skupin, o to víc si jí však vážím. :o)

3. MRZOUTI
A skupina poslední je skupina (nazvěme si ji interně) mrzoutů. Těch, co si nejen mé infatility povšimli, ale ještě k tomu všemu jim z nějakého důvodu vadí. Pokud bych zde mohla charakteristiku poslední skupiny ukončit, je všechno v pořádku. Ale pozor, pokračování nám prozradí, že téhle skupině moje jednání nejen vadí, ale ona by ho také ráda změnila.


Okolnosti poslední doby přinesly změny v mém chování. Tak už to chodí. Rosteme, stárneme, pohybujeme se mezi různými lidmi, nečekané a mnohdy nelehké události a okolnosti s našimi osobnosmi zamávají a my se měníme. Z dětí se staneme dospělými, z dospělých senilními a ze senilních... kdo ví...

Věřte nebo ne, moje osobnost pod vlivem poslední doby "přecestovala" ze skupiny INFANTILNÍCH do skupiny téměř MRZOUTŮ. Rodila se ve mne osobnost, která kárala mou osobnost dosavadní. A někdy bych vám přála být svědkem mých schizofreních projevů.

(Např. Gábinka se probouzí do nového dne, slunce prosvítá žaluziemi do tmavého bytu a Gábi se rozhodne ho přivítat. Roztáhne žaluzie, téměř zamilovaně se zadívá na slunce a promlouvá k němu: "Sluníčko, sluníčko, popojdi ještě maličko, ať mi to tu celé prosvítíš. Jsi zlatíčko, že jsi mě probudilo... Já Ti za to budu celý den zpívat." V tom se probouzí osobnost mrzouta a promlouvá: "Ježiši, co to děláš? Copak se mluví se sluncem? Sklapni a chystej se radši do práce." Následuje posmutnělý výraz a odebrání se do koupelny. V koupelně však studená sprcha, důvod k radosti, probouzí chuť povídat si s neživými věcmi: "Sprško moje studená, co to asi znamená, že mám z tebe husí kůži? Studená voda mé zdraví tuží! A Gabču vzpruží! Jů, vymyslela jsem hezkou básničku, tu musím někomu říct!" V tom se probouzí Gábina mrzout a říká: "Blbečku, koho by asi taková debilní básnička s přitroublými rýmy zajímala! Nechceš vymýšlet raději něco produktivního?"

Atd. )

Pořád jsem žila v domnění, že bych se měla chovat náramně dospěle. Vždyť mám věk na vdávání. Vždyť bych měla být za chvíli zodpovědnou matkou. A taky - copak se to pro zaměstnanou ženu sluší, aby si hrála s "Bárbínami"?

A víte co? Sluší!

V posledních dnech jsem trnula při pohledu do zrcadla. Proč? Začínající vrásky, padající víčka, pokleslé koutky... Bodejť by ne! Vždyť jsem si vpustila mrzouta do duše.

Kdysi jsem na Nový rok dostala smsku, v níž stálo předsevzetí, kterého bych se prý měla celý život držet. "Hlavně si zachovat to naše dětské já!" A já na to předsevzetí málem zapomněla.

Ztratil se mi v práci hrníček. Můj oblíbený, který jsem dostala od sestry k narozeninám. Byl s motivem andělíčků a měl nalomené ouško. A každé ráno mi - společně s dobrou kávou - zpříjemňoval. A najednou je fuč. Zastesklo se mi, a tak jsem se ho vydala hledat po firmě. Nikde nic, jako by se nad ním slehla zem. Sedla jsem si nad kafe v erárním hrníčku a rozplakala se.
"Co se stalo?" ptal se mne překvapený kolega.
"Ztratil se mi hrníček."
"A to brečíš kvůli hrnku?" opáčil se smíchem.

Jo, pláču kvůli hrnku. A plakat budu kvůli prasknutému balónku a třeba i kvůli utržené pampelišce. A radovat se budu z vůně lesa, bečících oveček, dobrého dortu i ze svého hlasitého falešného zpěvu.


Tak a jdeme na to: "Na tom Bošileckým mostkůůů, hrály tam dvě panny kostkůůů!..."

(v památku hrníčku s andělíčky)