Oslava letních prázdnin s Celé Česko čte dětem

Malí i velcí, normální i abnormální, milovníci i odpůrci čtení... 
jste zváni!

Tátové v sukni

V posledních letech se roztrhl pytel s "maminkovskými weby". Jsem ten typ, kterému biologické hodiny tikají už od patnácti a s dětmi trávím veškerý svůj volný čas. Přesto mám "maminkovských webů" plné kecky. Obzvlášť těch, kde se rozmohly diskuze, v níž je používán "maminkovský jazyk", kterému ne zcela každý může porozumět. "Bejbísek", "těhulka", "manža". Děti se většinou neoslovují jmény, ale tisíci rozmilými zdrobnělinkami a všechno je to zcela osmajlíkované, že malebná česká slova mezi těmi pusinkujícími, mavájícími, koupajícími a milujícími se smajlíky zanikají. Je to rozmilé... No ne?

Ale pokud byste to chtěli trochu vykompenzovat a přesto si číst o dětských hračkách, o tom, kam s nimi vyrazit nebo čím potěšit manžu (rozumějte partnera), zkuste webovou stránku "táta v sukni".

"Není žádnou novinkou, že chlapi mají na svět jiný pohled než ženský. Stejně tak to je i s rodičovstvím. To co považují mámy za důležité je pro táty nepodstatné, co mámy dětem zakazují, tátové naopak doporučují... Nechceme a ani nemáme ambice mentorovat, poučovat, vychovávat děti a radit. Na našich stránkách se proto nedozvíte, co s prdíky, jak naložit s teplůtkou a ostatní mechanismy spojené s prcky, které rádi přenecháme starostlivým mámám."

Petice proti nezodpovědným majitelům psů

Mám ráda psy. Ba ne, já přímo miluju psy! Celé mládí jsem měla psy, mí rodinní příslušníci mají psy a až jednou dospěji do věku, kdy budu natolik zodpovědná, abych dokázala vychovat psa, jednoho takového člena rodiny si pořídím. 

Psi jsou totiž, narozdíl od většiny jejich majitelů, prima.

To jsem se jednoho dne takhle rozhodla jít ven. Ven z bytu. Je naprosto nepodstatné, jaký byl můj cíl cesty (já ho stejně v souvislosti s nadcházejícími událostmi pozapomněla), důležité však je, že abych se dostala z bytu, je třeba otevřít jedny dveře, sejít schody (případně sjet výtahem, ve dnech, kdy jsem obzvlášť lenivá) a otevřít dveře druhé. Leckdy mě, převážně za těmi druhými dveřmi, čeká překvapení. 

Liják, známý člověk, dusno, které by se dalo krájet, tajemný nápadník s kyticí (no, to už si trochu vymýšlím, ale zní to poeticky, ne?), díra vykopaná v chodníku a v ní dělník s lopatou... A nebo pes. Nic neobvyklého. Na psa narazíte na každém rohu, obzvlášť na Žižkově. Ale tento pes, který bude hlavní hrdinou mého příběhu, mě překvapil obzvlášť. Tento pes se totiž rozhodl "vykakat" přímo před našim vchodem. 

A že to byl velký pes. A bohužel, i v tomto případě je pravidlo přímé úměrnosti neúprosné, a tedy platí, že čím větší pes, tím větší... Však Vy víte, co.

Nu což, mohla jsem tu hromadu hnědého a zapáchajícího cosi ledabyle překročit a pokračovat v cestě bůhvíkam. Ale to já ne. Popadla mě zlost. Ne zlost na toho roztomilého psa, který prostě vykonával svou potřebu bez předchozího dilematu, před který vchod že se to má vykakat. Byla to prostá zlost na všechny majitele psů, kteří, když už tedy nechají psa vykonat potřebu před cizím vchodem (vsadím se, že před vlastním by ho jen tak nenechali), jen na něj blbě koukají a nehodlají s tím nic dělat. Co jiného od nich očekávám? Uklidit to. Jak jinak. 

A to jsem také očekávala od majitele psa, mladého sympaťáka, který stál kousek opodál a blbě koukal. A tak jsem na oplátku já blbě koukala na něj. Hm, co z toho. Mladík hvízdnul na psa a odebíral se dál. 

"Haló, pane!" dala jsem se do křiku. "Vy, pane, s tím psem, něco jste tu zapomněl!"

Pán se otočil právě ve chvíli, kdy jsem zřetelně ukazovala na hromadu exkrementů, pousmál se (zase blbě) a pokračovat v cestě dál. 

"Haló, pane, já si přeji, abyste to uklidil! Sáčky určené k tomu visí všude kolem. A pokud vám ty papírové nepřijdou vhoď, ráda Vám daruji z domu sáček vlastní."

Mladík zakroutil hlavou, mumlal si pro sebe něco o krávách a zmizel za obzorem. 

V takových případech děkuji Bohu za to, že jsem si ještě nestihla vyřídit zbrojní pas. Protože kdo ví, jak daleko bych zašla. Ostatně, nepokládal by to soud za polehčující okolnost? 

Tedy, všichni majitelé psů, kteří neuklízíte exkrementy: nemám Vás ráda a rozhodla jsem se dát to najevo. Například peticí, kterou ještě dnes hodlám sepsat a doufám, že až poputuje Českou republikou, najdou se tací, kteří ji podepíší. A věřím, že až poputuje státním orgánům, bude natolik těžká, že mi ji pošta odmítne odeslat.